Na konci ledna se hlavním sdělením ruských médií stalo odmítnutí nepřátelského útoku britské televizní společnosti BBC, jež odvysílala dokument „Putinova tajná bohatství“, ve kterém byl prezident Ruska označen za hlavního korupčníka planety.
„Celý uplynulý týden vedla ruská informační vojska těžké obranné boje“ – přesně tak by zněla první věta oznámení Sovětské informační kanceláře, kdyby zmíněná organizace v roce 1961 neukončila své působení. Mimochodem, když si spočítáme, kolik lží vypustila Sovětská informační kancelář za 20 let své existence, bude útočit na světový rekord. Sotva se ve světě najde médium, které tak dlouho lhalo, a to od první věty. „Hovoří Moskva“ – sugestivně oznamoval sovětskému národu Jurij Borisovič Levitan, který vysílal nejdříve ze Sverdlovska, a pak z Kujbyševa. Tuto slavnou tradici – „ani slovo pravdy“ – zdědila po Sovětské informační kanceláři současná putinovská média.
Pravda spočívala v tom, že na konci ledna se hlavním sdělením ruských médií stalo odmítnutí nepřátelského útoku britské televizní společnosti BBC, jež odvysílala dokument „Putinova tajná bohatství“, ve kterém byl prezident Ruska označen za hlavního korupčníka planety.
Operaci „Odmítnutí“ přispěchaly podpořit všechny více či méně významné osobnosti ruské politické a mediální scény. Přitom nebylo vůbec nutné říkat cokoli výmluvného o tom, proč si zrovna dotyčný myslí, že je film špatný a lživý, zatímco Putin je naopak dobrý a čestný. Stačilo prostě sdělit, že si to dotyčný (či dotyčná) myslí, a bylo. Odškrtnuto. Další, prosím.
Tak například, přímý následovník Sovětské informační kanceláře, kanál RIA Novosti, přišel se senzační zprávou: „Irina Jarová označila prohlášení ministra financí USA na adresu Putina za lživé“. Taková nečekaná zpráva! Všichni určitě netrpělivě čekali, jak se Jarová vyjádří ke skutečnosti, že šéf americké finanční rozvědky označil Putina za korupčníka: bude souhlasit, nebo to odmítne? A Jarová, představte si, nesouhlasila! Neuvěřila ministru financí USA a znenadání podpořila Putina! Asi takto vypadala většina zpráv a komentářů v rámci operace „Odmítnutí“.
„Putin může žádat cokoliv, co se mu zlíbí. Proto jakýkoli komentář jeho postavení postrádá smysl. Putin pokládá vše, co se nachází na území Ruska, za svůj majetek.“
Objevily se samozřejmě i obsažnější zprávy. Například sloupek Maxima Sokolova s názvem „Hrabě Monte-Putin“, publikovaný v novinách „Izvestija“ dne 28. ledna 2016. Autor si klade naivní otázku: „Nač potřebuje V. V. Putin ty nesčetné miliardy, jak s nimi bude nakládat, používat je a spravovat?“ Vzápětí sám sobě, naivkovi, odpovídá: „Ve svém současném postavení má i bez formálního vlastnického práva bohaté možnosti pro realizaci svých rozmarů – „Spustím se na dno moře, vylétnu nad mraky atd., “” (Pozn. překl. Text ruské lidové písně, píseň pokračuje: dám ti vše na zemi, jen abys mě měl rád!)
Pisatel z Izvěstijí očividně ne zcela pochopil, co vlastně odmítá; nerozpoznal pointu britského dokumentu a pochopil jej právě tak, že „Putin může žádat cokoliv, co se mu zlíbí. Proto jakýkoli komentář jeho postavení postrádá smysl. Putin pokládá vše, co se nachází na území Ruska, za svůj majetek.“
Samotná ruská média, včetně federálních televizních kanálů, dennodenně potvrzují hlavní myšlenku dokumentu BBC, tj. že všechno v Rusku – tygří mláďata, bílé velryby, sibiřští jeřábi, sportovci a sportovkyně, prostředky státního rozpočtu, „soukromý“ majetek oligarchů, to vše se nachází v Putinově nedělitelném vlastnictví . A právě tato hlavní myšlenka nepřátelského dokumentu nebyla nikým v rámci operace „Odmítnutí“ napadena. Protože nemůžete napadnout něco, čemu každý den poskytujete nesčetná svědectví.
Hra, kde je cílem prohrát
O miliardovém majetku nabytém Leninovými a Stalinovými, stejně tak jako Chruščovovými a Brežněvovými kámoši se nepsalo, protože kámoši, kteří by se stali miliardáři díky kamarádství se sovětskými lídry, jednoduše neexistovali.
Operaci „Odmítnutí“ byla zasvěcena větší část „Nedělního večera“ s Vladimírem Solovjevem. Poslanec Vjačeslav Nikonov nejprve vysvětlil, že britský tisk se tak chová vždycky a už tři sta let útočí na hlavy Ruska. Pravda, poslanec doslova v následující minutě popřel sám sebe, když prohlásil, že ve vztahu k lídrům SSSR se nikdy nic podobného nestalo. Vzápětí sdělil, že „Rusko chválí, když je slabé a rozpadá se“ a v souladu s tím hanobí ty ruské lídry, kteří dělají Rusko silným.
Poslance Nikonova zřejmě ani nenapadlo, že západní média ve vztahu k většině lídrů SSSR nic podobného nesdělovala z toho prostého důvodu, že lídři SSSR nic podobného nedělali. O Brežněvově sbírce produktů západního automobilového průmyslu se psalo. O miliardovém majetku nabytém Leninovými a Stalinovými, stejně tak jako Chruščovovými a Brežněvovými kámoši se nepsalo, protože kámoši, kteří by se stali miliardáři díky kamarádství se sovětskými lídry, jednoduše neexistovali. Mezi sovětskými hlavami státu byli maniaci a vrazi, malicherní tyrani a ignoranti, ale patologičtí chamtivci, kteří si dali za hlavní cíl proměnu velké moci na velmi velké peníze – takoví se na vrcholku sovětské državy nevyskytovali. Ano, byla korupce, ale ta byla jednak o několik řádů nižší a jednak se nevyskytovala v řídících úřadech státu, ale o příčku níž: na úrovni Čurbanova, Medunova, hlav středoasijských republik a níže. A právě proto západní média nepsala o zkorumpovanosti Lenina, Stalina, Chruščova nebo Brežněva. Západní média se mohou mýlit nebo být tendenční, ale totální lež – to je výsadou totalitních a autoritářských režimů.
Díky známosti s jakými prezidenty USA si své miliardy vydělali Bill Gates, Warren Buffett nebo Larry Ellison?
Každopádně, neurčitost a zmatečnost myšlení hlavních mluvčích současného vládního režimu není žádnou novinkou. Jistou novinkou je již zcela upřímná hra, kde je cílem prohrát, hraná těmi, kteří jsou zváni do různých politických talk-show, aby se tam profilovali jako příslušníci alternativního, opozičního názorového směru. V Solovjevově pořadu to byli zejména Američané Nikolai Zlobin a Michael Bohm. Zlobin jakožto představitel USA pokaždé vehementně pálil góly do vlastní branky. Bohm se zase neohrabaně snažil nějak obhájit pozici země, jíž je občanem. Tentokrát se oba zapojili do jednohlasného sboru těch, kteří se předhání v odmítání dokumentu BBC jako lživého a nepodloženého. Zlobin se po celou dobu přenosu snažil zdůraznit, že USA jsou v tom nevinně, protože dokument je britský. A hlavně je bezzubý, takže by si ho Rusové vůbec neměli všímat.
Účastníci operace „Odmítnutí“ ve studiu Solovjova neustále jakoby naschvál nechávali Američany o samotě před prázdnou brankou, jako kdyby je prosili o to, aby dali gól. Američané tvrdošíjně předstírali, že si nevšímají prázdné branky svých soupeřů a pokoušeli se dát co nejvíce gólů vlastních.
A zde Veronika Krašennikovová rozhořčeně volá: „Z čeho obviňují Putina? Z toho, že přestěhoval své kamarády z Petrohradu do Moskvy? Ale to přeci dělají i američtí prezidenti, kteří si do Bílého domu přivádí týmy svých spoluobčanů.“ V ten moment se přímo nabízela otázka, jaké americké příklady odpovídají zázračné proměně v miliardáře všech těch Rotenbergů, Kovalčujů a Timčenů, jejichž podnikatelské vlohy se zázračně probudily zrovna v ten okamžik, kdy se jejich dávný známý Putin stal prezidentem. Díky známosti s jakými prezidenty USA si své miliardy vydělali Bill Gates, Warren Buffett nebo Larry Ellison?
Navzdory tomu, že tento americký páreček, zatímco cíleně prohrával, se fakticky ve všem ztotožňoval se stádem Solovjova, jejich samotná přítomnost členy stáda dráždila a vyvolávala v nich agresi. Kromě toho, agrese a hysterické výkřiky tentokrát přicházely nejen od těch, kteří se, jako například politolog Dmitrij Kulikov, hlásí do studia jen za tímto účelem. Tady se do hysterie zapojil také režisér Karen Šachnazarov, který v šou Slolovjova většinou sehrává úlohu moudrého a uvážlivého guru. „Co od nás chcete?!“ – křičel „velký ruský myslitel“ na adresu Michael Bohma a Nikolaie Zlobina. „Proč k nám lezete?! Proč všechny poučujete?!“ – řval do obličeje zaraženým Američanům, kteří z jakéhosi důvodu nemohli najít jediného slova – ne-li na ospravedlnění, alespoň na vysvětlení pozice své země.
Nedokázali například vysvětlit ruským televizním divákům, že to byla právě ruská vláda, která „vlezla“ na Ukrajinu a ukradla jí kus území. Že to jsou právě ruské televizní stanice a jiná ruská média, které již dvacet let poučují Ukrajince o tom, jak mají žít v jejich vlastní zemi. A že to v posledních dvou letech dělají naprosto nepřípustným způsobem a v naprosto nepřípustném rozsahu. Právě ruská média a ruská diplomacie se v poslední době snaží pečlivě poučovat Evropany, jak mají zachovat svou identitu. Což působí obzvláště směšně a sprostě ze strany představitelů země, které se před očima ztrácí její vědecký, kulturní, vzdělávací a ekonomický potenciál. Země, ve které se národní identita stále více staví na imperiální myšlence, od níž se distancují všichni blízcí i vzdálení sousedé.
