Přinášíme mimořádně závažný text ruského politologa Pavla Luzina. Připravuje se Ruská federace na válku se Západem?
Výstavba a modernizace velkých vojenských základen u hranic s Ukrajinou a v Kalinigradské oblasti, militarizace okupovaného Krymu – to všechno vychází z ruské logiky konfrontace se Západem. Agresivní válka proti sousední zemi je pro Kreml jen krvavá epizoda, a možná ne poslední. Nicméně je naprosto jasné, že v konvenčním vojenském konfliktu proti státům NATO je ruský politický režim předurčen k porážce. Právě proto má tato výstavba, spolu se záměrně pěstovanou nevypočitatelností, za úkol vyvolávat na Západ tlak, ale nepřechází ve velkou válku. Tyto kroky však mají i další cíl – proměnit ruské občany v rukojmí, jejichž loajalita bude založena na stockholmském syndromu.
Staré pevnosti – nový život
Mnoho desetiletí byl Západní (evropská část Ruska) a Jižní (Černé moře a severní Kavkaz) vojenský okruh Ruska druhým sledem pro válku v kontinentální Evropě a také silou k ovládání republik v zemích SSSR a Varšavské smlouvy. Hlavním úkolem Černomořské a Baltické flotily byla podpora pozemních vojsk na evropském bojišti. V souladu s tím byly poloostrov Krym a Kaliningradská oblast změněny v obrovské vojenské základny, vlastně pevnosti, kde bylo všechno – až po jaderné zbraně. V evropské části Ruska se armáda nejvíce koncentrovala kolem Moskvy.
S koncem studené války se zdálo, že Kaliningrad a Krym by mohla čekat demilitarizace, ba i oblast kolem hlavního města mohla být zbavena nadbytečné vojenské přítomnosti. Nicméně ve skutečnosti šlo Rusko cestou, kterou je možné vysvětlit jen kompromisem mezi občanskou mocí a armádou.
Pevnost Kaliningrad
V roce 1998 byl v Kaliningradské oblasti vytvořen Kaliningradský obranný okruh. I když počet tam rozmístěných vojsk se ve srovnání se sovětskou dobou prudce snížil, v místě zůstala Baltická flotila, letectvo, pozemní vojska, včetně raketově-dělostřeleckych útvarů, části vnitřních vojsk a také taktické jaderné zbraně. V roce 2011 byla uvedena do chodu radiolokační stanice Voroněž-DM, která kontroluje vzdušný a kosmický prostor nad Evropou. V roce 2015 se Moskva, vzhledem ke konfrontaci se Západem, rozhodla doplnit Kaliningradský obranný okruh motostřeleckou brigádou.
Hlavní zahraničněpolitický cíl všech těchto příprav je vystupňování tlaku na střední a východní Evropu, cílevědomé vytvoření klasického “dilematu bezpečnosti”, hra na nervy, která má tyto země donutit počítat s ruskou mocí. A je tu i vnitropolitický důvod: nedovolit, aby se Kaliningrad změnil ve “svobodné město”, v lokomotivu europeizace ostatního Ruska. Právě proto tam počet vojáků nikdy neklesl pod 1000 na 100.000 obyvatel (celá Kaliningradská oblast má jen 1 milion obyvatel) – a to je skoro dvakrát více než průměr v Rusku.
Pevnost Krym
V letech 1992 až 2013 držela Moskva vší silou základnu Černomořské flotily na Krymu. V těch letech základna ztratila svůj vojenský význam – její bojová připravenost byla nízká, nové lodě plnily přístavy jiných moří. Nicméně získala význam politický a stala se mocnou pákou ve vztazích s Ukrajinou, jejíž nezávislost byla pro Moskvu trnem v oku.
Všechno se změnilo po anexi Krymu v únoru 2014. Tehdy začala nová militarizace poloostrova, kde je dnes vytvořena a rozvíjí se mocná skupina vojsk, která zahrnuje strážní lodě, raketové čluny, diesel-elektrické ponorky s raketami s plochou dráhou letu, pobřežní protilodní střely, letectvo, systémy protivzdušné obrany atd. V podstatě se militarizace stává jediným smyslem ruské činnosti na okupovaném poloostrově. A je možné konstatovat, že už nejde ani tak o vojenský nátlak na Ukrajinu (ten probíhá na Donbasu), jako spíš o obavu ruského vedení, aby nedopadlo jako Saddám Husajn v roce 1991 v Kuvajtu.
Doplňujícím stimulem pro obnovení militarizace Krymu se stala vojenská kampaň v Sýrii a zostření vztahů s Tureckem. A nelze zapomínat na to, že vojska Jižního vojenského okruhu, kam síly rozmístěné na Krymu patří, mohou být použity pro zachování ruského vlivu v oblasti jižního Kavkazu.
Hlavní citadela
V souvislosti s válkou proti Ukrajině probíhá přeskupování vojsk i v evropské části Ruska. Pod Moskvou je z Tamaňské motostřelecké divize, Kantěmirovské tankové divize a z řady dalších útvarů vyřazených ze soustavy 20. gardové vševojskové armády zformována 1. gardová tanková armáda. A to i přesto, že uvnitř Moskvy a v Moskevské oblasti je i tak rozmístěno značné množství vojenských útvarů. Štáb samotné 20. armády, která prochází kompletací, je umístěn ve Voroněžské oblasti, těsně u ukrajinské hranice.
Politické cíle, pro které se tato masivní vojenská uskupení hodí, jsou dány jejich rozmístěním. Mezi tyto úkoly patří i ochrana ruských mocných před vlastními občany v samotné Moskvě – tanky Kantěmirovské divize do města vjely v letech 1991 a 1993. Mezi aktuální úkoly patří: vojenský nátlak na Ukrajinu a Bělorusko a příprava na možnou eskalaci konfliktu se Západem. Podle všeho nemůže Kreml zapomenout na osud, který postihl Saddáma Husajna v roce 2003.
Pokušení válkou
Nehledě na tyto vojenské přípravy je Kreml připraven válčit pouze ve dvou případech: 1. bude-li přesvědčen, že protivník je slabší a nikdo mu nepřijde na pomoc; 2. domnívá-li se, že je ohrožen vnitřní politický režim samotného Ruska. Nicméně vojenské prostředky Kremlu jsou omezené – není schopen nikoho okupovat, hrozby nebo dokonce i vojenské akce slouží jen k demoralizaci protivníka a vnucení podmínek Ruska. To sledujeme ve válce s Ukrajinou i v rámci syrské kampaně.
Vadou tohoto způsobu je to, že Rusko je stále méně schopno adaptovat se na podmínky měnícího se světa. To znamená vážné riziko, že Kreml bude ve svých vojenských avantýrach pokračovat. A ruské “pevnosti” podél západní hranice Ruska se liší od běžných systémů vojenských základen tím, že eskalace případného konfliktu by byla skoková: ihned by se do něj zapojily téměř všechny typy a druhy ruských ozbrojených sil. V případě hrozby zničení takových vojenských uskupení, jaká jsou u Kaliningradu, Moskvy, Voroněže nebo na anektovaném Krymu, může dojít i na použití jaderných zbraní.
Jinými slovy, ruské vedení vědomě vytvořilo stav, kdy nemá kam ustoupit. A cílem tohoto stavu je zabránit Západu v tvrdých akcích proti Rusku. A to dokonce i v případě, že Rusko bude pokračovat v dalších vojenských excesech za hranicemi i uvnitř vlastní země.
Stockholmský syndrom
Paradox, kdy Kreml nechce přímo bojovat se Západem, ale ani se nechystá hrát podle pravidel a svazovat si ruce, lze snadno vysvětlit: snaží se demoralizovat západní elity a tím narušit jejich jednotu a rozhodnost trvat na svých principech.
Kromě toho, ruskou moc stav nové studené války plně uspokojuje, protože dovoluje neustále testovat západní společenství, které není připraveno klást odpor. A jestliže nemůže přinutit Rusko k dodržování pravidel, jako přinutilo Husajna a Kaddáfího, protože není připraveno se pustit do křížku s ruskými “pevnostmi”, tak se nakonec posadí s Ruskem k jednacímu stolu. Takže značná koncentrace vojsk u Kaliningradu, Moskvy, Voroněže a na Krymu udržuje sousedy a jejich partnery v napětí a nutí je ke kompromisům.
Nicméně eskalace existujícího konfliktu mezi Ruskem a Západem je možná proto, že ruský systém brzd a protiváh je narušen, že se instituty státní moci rozpadají. A to znamená, že Kreml může ztratit kontrolu nad casus belli a sklouznout do skutečné velké války.
Vytváření tohoto svérázného stockholmského syndromu má nejenom zahraničněpolitický, ale také vnitropolitický rozměr. Výše popsaná velká vojenská uskupení, zejména v okolí Moskvy, vytvářejí u občanů pocit života v přední linii, probíhá “heroické” semknutí kolem státní moci, přenos politických požadavků do vnějšího světa. A mezitím se už duch militarismu přenáší z pohraničních oblastí do vnitřních regionů – sebeizolace získává potřebnou legitimitu.
Tento vojensko-politický mechanismus má hluboké kořeny a bude fungovat tak dlouho, dokud bude svět ochoten obchodovat s mocí, která se uzavřela v pevnosti.
Autor: Pavel Luzin,
Zdroj: intersectionproject.eu 16. 3. 2016
