Proč bude profesor Andrej Zubov kandidovat do Státní dumy za opozici?
Známý historik a spolupracovník “Nové gazety” Andrej Zubov se rozhodl zúčastnit se primárek Demokratické koalice. Uveřejnil vlastní politický program. Mezi 12 body zaujímá ústřední místo teze o desovětizaci společnosti. Pokud kandidatura profesora Zubova získá podporu v předběžném hlasování, nominuje se do voleb do Státní dumy – buď do jednoho z moskevských volebních okrsků, nebo na kandidátce Parnasu. Redaktor politické rubriky Kirill Martynov si s profesorem Zubovem popovídal o tom, jak se dívá na současnou politickou situaci v Ruské federaci a na perspektivu politizace ruské inteligence.
Jak dojde k tomu, že se profesor stane politikem?
Politická věda je pro mě základní vědeckou oblastí. V obou svých disertacích jsem se věnoval vytvoření parlamentní demokracie ve východních zemích. Jako vědec rozumím rytmu politického procesu v Rusku. A toto pochopení mě přivedlo k závěru, že osobní účast v politice je nevyhnutelná. Proto se nyní posouvám od teorie k praxi. Pro profesora filologie by ten přechod byl pravděpodobně mnohem těžší. Společnost prožívá těžké rozčarování nejen z voleb, ale z politiků jako takových. Lidé se stahují do soukromí nebo odjíždějí do zahraničí, kde nacházejí novou vlast. Podle mínění většiny nás už v Rusku nic dobrého nečeká. A Rusko tak nechávají na pospas nepříliš čestným lidem, kteří nevládnou zemi stylem bonum publicum, tedy v zájmu obecného blaha, ale ve jménu svých zájmů soukromých. Pokud se lidé tomuto nepostaví na odpor, situace se bude jen zhoršovat. A co se pak stane s Ruskem? Bylo nám souzeno se tu narodit, Rusko je naše vlast. Proto musíme dát dohromady čestné lidi a řídit život země jménem jejího lidu. Tato idealistická představa byla hlavním motivem pro mé rozhodnutí. Volby jsou totiž legální způsob účasti na politice. Lidé si zvykli na to, že jejich hlas nic neovlivňuje, kandidáti nejsou ničím zajímaví a politické klání se jen předstírá. Politická apatie se může dál vyvinout dvěma cestami. Buď společnost spí a ti, co jsou vzhůru, vládnou zemi ve vlastním zájmu, nebo lidé cítí takové dusno a chlad, že už ani spát nemohou. Procitnou a začnou rozbíjet okna, zlobí se na strašné podmínky, ve kterých je drží – to je revoluční scénář. Ani jeden z nich mi ale není blízký. Zdá se mi, že se společnost musí probudit ne proto, aby začala rozbíjet okna, ale aby mohla vzít osud do vlastních rukou.
Demokracie potřebuje různé úhly pohledu.
Další důležitou věcí je politický program. Demokracie funguje, když před voliče kladete konkrétní otázky a různé politické síly přichází se svými návrhy jejich řešení. My jsme nic takového nikdy nezažili. V Rusku je politickým programem říkat každému, co chce slyšet, a nevystavovat se riziku, že by nás mohla nějaká část společnosti odmítat. Ve skutečnosti o žádné politické programy nejde. V takovém případě by nám ale úplně stačil systém jedné strany, pod jejímž vedením všichni budují společné štěstí, jako mají v Číně nebo Severní Koreji. Demokracie potřebuje různé úhly pohledu. Já mám názor na to, co země potřebuje, aby se začala rozvíjet, a proč se dnes nerozvíjí správným směrem, hotový už dlouho. A tak jsem se rozhodl, že tyto své názory představím a navrhnu jako politický program. Ale i když budu ve volbách kandidovat za Demokratickou koalici, nehodlám se stát členem Parnasu a stejně tak nejsem nijak svázán s jeho programem. Můj program s ním není v žádném rozporu, ale zdůrazňuje aspekty, které program Parnasu téměř nezmiňuje. Uvidíme, zda bude společnost reagovat nikoli na mou tvář, ale na sumu idejí, taky zda je společnost vůbec schopna reagovat na ideje. Tak to je něco jako můj vědecký experiment, do něhož zapojuji sebe a svým prostřednictvím celou společnost. Ne profesor Zubov, ale určitý politický program jde do voleb.
Proč se v Rusku tak často domníváme, že účast na politice je jen pro gaunery?
Je to opakování starého, snobského přístupu k životu. Pro polskou a ruskou šlechtu byl obyčejný lid jako dobytek, protože se hrabal v půdě. A šlechta žila mimo tyto lidi s rukama špinavýma od hlíny. Šlechta byla čistá, protože za ní se mazali jiní. A stejně je to i s politikou. Politika je věc špinavá. Protože lidské vztahy, jsou-li svázány s mocí, představují velké pokušení. Nejvíc ze všeho tedy záleží na tom, kdo do těchto vztahů vstoupí. Dílo nekazí člověka, to člověk může pokazit dílo. Politika je špinavá jen v té chvíli, když vy sami nejste čistí. Chceš-li, aby se politika zlepšila, vstup do ní s čistým svědomím. Politika je k životu nutná stejně jako plody země. Někdo se jí zabývat musí.
Mohl jste do politiky vstoupit mnohem dřív, ale kandidujete až nyní. Je to spojeno s událostmi posledních dvou let?
Když bylo zahájeno budování poskomunistického státu, rozhodl jsem se, že moje místo je ve vzdělávání. Učím studenty, formuji nové, nesovětské, netotalitní vzdělávání. Pokud to tak smím říct, vytvářím občany budoucího Ruska. Politici organizují politický život Ruska a občané si je sami vybírají. Tuto iluzi jsem si uchoval déle než ostatní. Protože patřím k intelektuálům a intelektuálům se od perestrojky a dekomunizace se dostalo mnoho reálných zlepšení. Reálné plody získaly dvě skupiny obyvatel: nová vládnoucí elita, která se nesmírně obohatila, a intelektuálové, kteří získali svobodu, o níž v sovětských dobách jen snili. Svobodu přístupu k informacím, vyjádření názoru, cestování. Proto se mi dlouho zdálo, že bez ohledu na všechny vady se ubíráme správným směrem a stačí s vládou její chyby projednat.
Ale postupně jsem zjišťoval, že tato pochybení, jak se u nás rádo říká, mají systémový charakter. Podstata chyb tkví v tom, že dokud nebude vykořeněno ze společnosti vše sovětské, bude se to stále vracet. Už se to vrací. Sovětské ne ve smyslu komunistického státu, ale sovětské ve smyslu nesvobodného, autoritářského státu, který nepatří občanům, ale těm, co vládnou. A sovětskost je pouze jednou z nedílných součástí takového státu. A tehdy mi došlo, že vychovávám občany pro stát, který neexistuje. Ba co hůř, pro stát, který v principu nemůže existovat. Ničí sám sebe. Mnoho z mých studentů emigrovalo a nechce se vrátit. Jiní se potýkají s překvapivými a nepříjemnými konflikty – právními i politickými. A do těchto konfliktů se dostali proto, že se snažili uvést v život to, co jsem je já učil. Dostalo se to ale do příkrého rozporu s realitou panující na Ministerstvu zahraničních věcí, na MGIMO i v církvi.
Hovoříte o státě občanů, v té souvislosti dobře nechápu váš vztah k předrevolučnímu Rusku, které na tom principu rozhodně nefungovalo.
Až ve dvacátém století, po první a zejména po druhé světové válce ve světě přichází doba skutečného budování států občanů. Všeobecné volební právo neplatilo do roku 1914 téměř nikde. Byl to proces a Rusko se v něm vydalo vlastním tempem, po roce 1905 v tom za ostatními evropskými zeměmi ve skutečnosti nijak nezaostávalo. Po omylech absolutistické minulosti se země začala rozvíjet. To hnutí mělo počátek již v reformách Alexandra II. a nabralo rychlost. To, k čemu pak došlo v roce 1917, konkrétně v říjnu 1917, znamenalo obrovský rozpor s právem. Do té doby bylo Rusko špatně vedeným státem, ale poté nastalo bezpráví. A v tomto bezpráví se, upřímně řečeno, nachází doposud, neboť současný režim je jen dědicem sovětského pořádku, který právo nerespektuje. Úkol, který před námi stojí, je vrátit Rusko do ústavního a právního, zkrátka do lidského prostředí.
Vaše současné rozhodnutí vstoupit do politiky je individuální, nebo v kruzích inteligence taková nálada obecně panuje ?
To nevím. Poté, co jsem oznámil své rozhodnutí kandidovat ve volbách, mi mnoho lidí psalo a vyjadřovalo podporu. A pouze jeden dopis z deseti toto rozhodnutí odsuzoval s tím, že ruská politika je natolik zprofanovaná, že je lépe se jí vyhnout. Ale dá se předpokládat, že okamžik politizace přichází. Společnosti už má po krk toho, že jí vládnou břídilové. Nadaní a schopní lidé postupně začínají chápat, že musí vzít situaci do vlastních rukou. A v tom smyslu mé rozhodnutí vítají jako pionýrské v původním smyslu toho slova, jako příklad akce, jako průzkum bojem.
Zdroj: Novaja Gazeta 4. 4. 2016
