Na serveru Vedomosti vyšel před pár dny text zamýšlející se nad nejnovějšími kroky prezidenta Ruské federace, které by mohly naznačovat, že se Vladimir Putin vrací k vnitřním otázkám země namísto hledání nového vnějšího nepřítele. Zda mají autoři článku Maria Železnovová a Andrej Sinicyn pravdu, ukáže čas.
Během dvou let řešení zahraničněpolitické agendy se nahromadily vnitřní problémy.
Několik významných prezidentových rozhodnutí z posledních dní naznačuje jeho návrat k vnitropolitické agendě.
Od chvíle, kdy byl oznámen odchod ruských sil z vojenských základen v Sýrii a začátek příměří, už uběhl více než měsíc, a Rusko si dosud, oproti očekávání skeptiků, nenašlo žádný důvod k zabřednutí do nového geopolitického problému: ne že by bylo jisté, že hrozba pominula, ale zdá se, že už se trochu vytratila původní naléhavost. Dokonce i vyostření situace v Náhorním Karabachu se pro Kreml stalo spíš zátěží, než příležitostí.
Formálně se prezident vrátil k otázkám uspořádání vnitřního života státu: kromě toho, že uvedl v život Národní gardu, obnovují se i schůzky s ekonomickými experty (prezidium ekonomické rady se nesešlo dva roky – po dobu, kdy Putin “bojoval”). Prezident si nově podřídil i Rosarchiv a vytvořil fond “Dějin vlasti”. Jen o málo dříve anoncoval novou liberalizaci Obchodního zákoníku (УК для бизнеса).
Nejsou to zrovna odpovědi na nejpalčivější otázky vnitropolitického života země, ale ty lze těžko najít tak rychle a efektivně, jako odpověď na Tureckem setřelený bojový letoun .
Období totálního nasazení Vladimira Putina do otázek zahraniční politiky se blíží ke konci: vznik Národní gardy znamená návrat prezidenta k vnitřní politice, píše politoložka Tatjana Stanovova. Vytvoření nového silového a potencionálně represivního orgánu pod vedením Viktora Zolotova, prezidentova blízkého přítele, je odpověď Kremlu na známky oživení politického života. Taková řešení mají svá rizika a je čas se zamyslet: nebylo nakonec lepší, když se pozornost prezidenta plně upínala na vnější nepřátele a hrozby?
Během posledních dvou let stály vnitřní problémy země stranou. I když vznikaly, okamžitě se přetavily do vnějších hrozeb (“za všechno může Amerika”). Občané, soudě podle průzkumů, plně chápali těžkou situaci v ekonomice, nicméně své problémy kompenzovali tím, že jim státní moc vrátila vědomí velké říše. Jen stěží lze uvěřit v nějakou zázračnou změnu, která vedení státu přiměla, řešit ekonomickou situací vyvolaný a rostoucí neklid občanů. Z druhé strany na prezidenta zjevně zesílil nátlak “systémových liberálů”, kteří vyhrožují kolapsem ekonomiky, jestliže nebudou provedeny reformy.
Je možné, že zahraničněpolitické nabídky zrovna nejsou tak výhodné. I když priorita zahraničněpolitické agendy před tou vnitropolitickou je příliš lákavá na to, aby bylo možné se jí tak snadno zříci.
Boj s vnějším nepřítelem je více působivý, méně problematický, jeho efektivitu a výsledky je těžší vyhodnotit na rozdíl o pokusů vypořádat se s růstem cen, inflací, nezaměstnaností, sociální apatií a potenciálním růstem nespokojenosti se situací v zemi.
Návrat k vnitřní agendě lze interpetovat i jako nevyhnutelné přenastavení rovnováhy uvnitř mocenské elity, která se přece také změnila v důsledku zaměření se na úkoly zahraniční politiky a odklon od řešení vnitropolitických problémů. V silové sféře už to vidíme.
Zdroj: Vedomosti 6. 4. 2016
