A. Tichý: Z dopisu českému fašistovi
Ty víš, že jsem nad Tebou zlomil hůl, a že jsem se nadobro zřekl našich diskuzí. Politický vývoj však přinesl nové věci, které mě nutí, abych si zrevidoval, zda jsem Ti nekřivdíval.
Nazývám Tě fašistou. Přijímáš toto označení bez odporu a skoro s hrdostí. Dává Ti právo spoluoslavovati všecka skutečná i domnělá vítězství tzv. dynamických mocností, dopřává Ti radosti, že fakta, jež ostatní děsí, jsou Ti satisfakcí a kdekterá katastrofa vůbec jen splněním Tvých jasnovidných předtuch. Přece však musím uznati, třebaže o to nestojíš, že se Ti tímto názvem poněkud křivdí. Československý fašism byl vždycky jen sběrnou nervosně oposičních filosofií, které se mají k politice jako spiritism k vědě, a slouží známým nepříliš vysokým účelům. Ty však pod tuto střechu nepatříš. Tvé názory jsou poctivým omylem.
Vidíš ve fašismu východisko z národní rozdrobenosti, hnutí, jímž nastupuje zdraví, síla, čest a činy proti skrčenectví, slabosti, záludnosti a frázím. Obdivoval jsi se technice vlády ve fašistických státech. To byl základ. Vše ostatní Ti bylo přidáno.
Vzpomínám, že jsem se nejvíce pozastavoval nad cestami, jimiž se uprostřed civilisované Evropy docházelo k národní jednotě a nad způsobem, jakým se tam získává vůdcovství. Nestavěl jsem se proti racionalisaci vládnutí, ale pokládal jsem ji za uskutečnitelnou bez tak hlubokých zásahů do lidských práv. Kdysi dávno, ještě za studentských let, jsme se oba povýšeně usmívali ideálu státovědeckého díla pana Kristiána Wolffa z r. 1700, které přisuzovalo zeměpánu právo předpisovati poddaným, co musí a co nesmí pokládati za své blaho a kterou cestou je jedině dovoleno k němu dospěti. Nechápu proto, že podobné nauky přijímáš teď jako dospělý člověk. Nesdílel jsem s Tebou ani obdiv pro dynamičnost fašismu.
Když jsem s Tebou mluvil naposledy, měl jsi na klopě kabátu odznak podobající se hákovému kříži a loučil ses se mnou zvednutím pravice. Rozešli jsme se proto v nedobrém.
Praha se nebojí
Jestliže Ti dnes po dlouhé době opět píši, je to proto, že se domnívám, že události nedávných dnů nepohnuly jen hranicemi (anšlus Rakouska – pozn.), ale též názory. Byl-li Tvůj fašism založen na poctivém vlastenectví, jak jsi říkával a jak chci věřit, je dnes umožněna diskuze s Tebou.
Domníval jsi se kdysi, že nadějí Evropy je její úplné zfašizování. Vítal jsi vše, co k tomu směřovalo a v duchu jsi už viděl obrysy jakéhosi svazu dynamických národů, spolupracujících na základě vzájemného obdivu, důvěry a subvencí. Přišly však dny, které zesměšnily každou minutu, kdy této myšlence bylo věřeno. Není pochyby, že k životu kolektivní bezpečnosti je třeba, aby se spolupráce zúčastnilo co nejvíce států, nikdy však ne všechny. Idea kolektivní bezpečnosti předpokládá, že všechny státy jsou subjekty politiky. Fašism by však neměl smyslu, kdyby některé státy neměly být jen jejím objektem. Tady jsou meze fašistické internacionály, a kdo nevěří, ať běží do Vídně.
Autokratický režim páně Schuschniggův nebyl záchranou Rakouska, spíše naopak. Německu nestačilo míti v této zemi spojence. Byla určena za předmět politiky a byla by jím zůstala stejně, ať byla fašistická nebo komunistická nebo jakákoliv jiná. Jen záminky k útokům by pak byly různé. Nestačí jedna ruka vzhůru, je nutno dát vzhůru obě, aby byl smír možný.
Také otázka sankcí je nyní – konečně – rozřešena. Státy sankcionistické mají s Itálií přátelské smlouvy; stát protisankcionistický byl právě ponechán na pospas přepadení.
Dnes už není třeba křísit staré argumenty, stačí skutečnost. Doufám, že sis zachoval tolik smyslu pro reálnost, kolik stačí k rozpoznání, že Italie by pro nás za žádných okolností byla neudělala více než udělala pro Rakousko, s nímž byla zasažena sama.
Snad by Ti celý dnešní vývoj mohl vyhovovat, kdybys ve stupnici hodnot stavěl výše fašismus než republiku. Toho, doufám, není. Na krajní pravici, jistě proti Tvé vůli až na samý okraj loyality ke státu, Tě zavedlo Tvé vlastenectví a Tvá kritičnost, jak jsi sám říkal. Setrvati tam, kde jsi, by svědčilo o tom, že jsi těchto vlastností mezitím pozbyl.
Jestliže v Tobě dosud existují síly, které Tě hnaly k fašismu – nebudeme teď mluvit o tom, zda Tvé reformní snahy nemohly jít úctyhodnější cestou – musí Tě zase přivést zpátky. Obracím se k hodnotnější, nedogmatické části Tvé bytosti. Pokusil jsem se ukázat Ti, že světová vichřice sklepala ze stromu Tvé staré doktriny řadu listů. Taktéž se však dělo i jiným politickým názorům. Je třeba to doznat a není vhodno se pro to rmoutit. Stanoviska rozumných se sbližují. Doba nedává naší politice mnoho možností.
Ti, kteří se odhodlali jíti za udržením republiky, musí pravděpodobně dlouho všichni pospolu svorně kráčeti úzkým průsmykem. Nemohou jinak než ubírati se s respektem pod standartami s nápisy o národní jednotě a silné a pružné výkonné moci. Zaraduješ se snad, že je to cesta k fašismu. Ne, příteli! To je cesta proti němu.
