Když v noci z 25. na 26. dubna 1986 došlo k havárii v jaderné elektrárně v Černobylu, byla již velmi solidně „rozběhnuta“ Gorbačovova přestavba. Ve druhém díle Dějin Ruska (1939-2007), od kolektivu vedeného profesorem A. Zubovem, je uvedeno, že když byla vládnoucí a neomezená moc zbavena stalinského teroru, došlo k neuvěřitelnému nárůstu nepotismu a korupce. Sovětský svaz tehdy stál v čele „tábora míru a socialismu“, k němuž patřilo třicet států, rozprostírajících se na 31% světové souše, kde žilo 34% světové populace.
Generální tajemník stál v čele největší země světa, která měla k dispozici největší ozbrojené síly světa, které mimo jiné zahrnovaly 62 000 tanků, 2354 strategických jaderných raket nebo 228 jaderných ponorek. Tento impozantní dojem však kazil neutěšený, ale široké veřejnosti neznámý stav sovětské ekonomiky, zasažené řadou strukturálních problémů, k nimž přibyl i jeden aktuální – prudký pokles světových cen ropy. Když k havárii došlo, zachovaly se sovětské úřady zcela tradičně – zapíraly a lhaly.
Prvotní reakce, která byla zcela instinktivní a intuitivní, ukázala, že sovětská realita se vyvíjí v přímém rozporu s deklarovanými reformátorskými záměry a sliby. Nové myšlení, které Gorbačov prosazoval, však přeci jen nějaké změny přineslo. Brzy po černobylské katastrofě, uvádí Zubov, byl poprvé po sedmdesáti letech odvolán zákaz publikování reportáží o haváriích, jež přinesly velký počet obětí, o živelných pohromách i o jevech, které jako by do té doby v SSSR neexistovaly: o úplatkářství, rozkradačství, narkomanii, prostituci i AIDS. Tvář sovětských sdělovacích prostředků se začala měnit.
Sovětskou ambicí nikdy nebylo nic menšího, než vládnout světu.
Dnešní vládnoucí třída, v jejíchž řadách jsou nepotismus a korupce zastoupeny snad v ještě větší míře, než tomu bylo tenkrát, si je velmi dobře vědoma nebezpečí svobodných informací a svobodných médií. Právě proto je zajímavé podívat se na to, co o sobě Moskva oficiálně říká a co chce, abychom si o Rusku mysleli. Chtějí, abychom se domnívali, že Rusko je nové, moderní a přátelské, ale ono zůstává sovětské. V Kremlu už to začínají přiznávat zcela otevřeně a vlastně by nám to mohlo být jedno, protože to je jejich problém. Ale sovětskou ambicí nikdy nebylo nic menšího, než vládnout světu. Sny o světovládě už dnes v Kremlu asi nemají, ale to neznamená, že by se jim nelíbilo, abychom se opět neocitli v jejich sféře vlivu. Ministr zahraničí Lavrov to ostatně před pár lety řekl zcela jednoznačně.
Co dalšího Moskva šíří do světa a co tím (ne)sleduje?
Jakékoli pokusy o izolaci Ruska jsou předem odsouzeny k nezdaru! Sýrie ukázala, že bez Ruska nelze řešit žádný důležitý problém. Putin vytváří nový světový řád! Moskva nebude spolupracovat s NATO a EU tak jako dřív, protože se zdiskreditovaly… Nemine den, aby čtenář ruských novin nenarazil na podobně znějící titulky. Nejčastěji jsou slyšet ministr zahraničí Lavrov a mluvčí jeho úřadu Zacharovová, ale zapojují se i další, třeba Michail Gorbačov. Ten se svého času nechal slyšet, že pro urovnání vztahů mezi Ruskem a Západem „je nezbytné, aby byly odstraněny sankce směřující proti politickým činitelům, aby se tito mohli podílet na hledání řešení, které bude pro všechny strany přijatelné. Pokud tomu tak nebude, propadne se Evropa do bezvýznamnosti…“. Zajímavé, že podle Zacharovové tomu tak již je, protože: „Moskva se přesvědčila nejen o tom, že západní partneři jsou nespolehliví, ale při přijímaní rozhodnutí jsou nesamostatní…“.
Chce s námi Moskva jednat, nebo ne?
Zdálo by se, že ne, ale proč potom tak urputně vítá a zdůrazňuje výrok libovolného evropského politika, který se vysloví pro zrušení sankcí? Proč se raději nesoustředí na jednání s Washingtonem, jehož protektorátem jsme? Nebylo by pro Rusko nejlepší, kdyby se Evropa propadla do bezvýznamnosti a ve světě zůstali jen tři důležití aktéři, tedy Rusko, Čína a USA? Vždyť Evropa není nic víc než jen velký trh a americká moc se následně, pod soustředěným a společným tlakem Moskvy a Pekingu, k nimž se přidají Teherán a Dillí, rozplyne, jak plánuje Alexandr Dugin, jemuž prý Putin naslouchá.
„Souhlasím“
Putin však také naslouchá premiérovi Medvěděvovi, jenž se na něj v minulém týdnu obrátil dopisem, ve kterém předložil návrh na reformu a zefektivnění systému státního řízení, jenž si v mnohém zachovává sovětské rysy, opírá se o staré metody kontroly a motivace a funguje ze setrvačnosti. List Vědomosti uvedl, že Putin na předložený dopis napsal „Souhlasím“. Putin i Medvěděv však rovněž souhlasí s tvrzeními, jež jsou obsažena v dokumentu Strategie národní bezpečnosti státu (2015), kde se praví: „Mezi hlavní strategické hrozby národní bezpečnosti v ekonomické oblasti patří její nízká konkurenceschopnost, přetrvávající model rozvoje opírající se o export nerostných surovin a vysoká závislost na vnějších hospodářských vlivech, zaostávání ve vývoji moderních technologií, otevřený finanční systém, nerovnováha rozpočtu, ofšorizace ekonomiky, velký podíl stínové ekonomiky, příhodné podmínky pro korupci a kriminalizaci, nerovnoměrný rozvoj regionů, vyčerpání surovinové základny.“
Posledních třicet let se v Rusku o ničem nemluví tolik jako o reformách, aniž by se řeči jakkoli smysluplně odrazily v politickém či hospodářském životě země.
Slyšet z úst nejvyšších představitelů taková slova vzbuzuje naději, neboť se zdá, že v Kremlu vědí, jak se věci mají, ale Putin je u moci nepřetržitě od roku 2000. Od Gorbačovova nástupu, tedy posledních třicet let (!), se v Rusku o ničem nemluví tolik jako o reformách, aniž by se řeči jakkoli smysluplně odrazily v politickém či hospodářském životě země. Za tu dobu Evropa, respektive Západ, Moskvě několikrát nabídla různé formy politického, hospodářského a vojensko-bezpečnostního dialogu. Vždy se jednalo o formu, která byla mimořádně vstřícná k ruské potřebě respektu a uznání (skupina G 8, Rada NATO – Rusko, Strategické partnerství EU – Rusko), ale po nějaké době to vždy dopadlo stejně. Jakmile Moskva získá pocit, že stávající forma nevyhovuje, urazí se a od jednacího stolu odejde. Na rozloučenou nikdy nezapomene zdůraznit, že Západ je krátkozraký, nekonstruktivní, nedůvěryhodný a nevděčný, neboť v květnu 1945 došlo k něčemu, co je věčné. A také nesmíme zapomenout na slavné heslo Alexandra Něvského – Kdo k nám s mečem přijde, ten mečem zahyne!
A právě v tom je skryt největší problém. Evropa, která „meče překovala v pluhy“, se do Ruska nechystá vtrhnout a Kreml se s námi „po našem“ bavit odmítá. Perspektiva změny, kterou by učinilo současné vedení, je malá a tváří v tvář posledním výzkumům veřejného mínění, kdy více než 60% Rusů tvrdí, že by si přáli zachování SSSR, nepatrná. V Kremlu vědí, že konzervovat nostalgii po minulosti je možné, ale pustit se do reforem je riskantní.
Snad pochopíme, že v Rusku došlo ke změně formy, ale sovětský obsah, s nímž je současná Evropa zcela nekompatibilní, zůstává a pro nejbližší budoucnost bude zachován. Problém je, že u nás přibývá těch, kteří jsou sovětští až do morku kostí, což velmi autenticky dokazuje interview s Miloušem Jakešem.
