Ilja Šablinskij, profesor katedry ústavního a obecného práva Vysoké školy ekonomické a autor řady publikací zabývajících se právní problematikou, zveřejnil 5. 4. 2016 na serveru Novaja Gazeta text, jehož překlad vám nyní přinášíme.
Současný stav našeho státu a naší ekonomiky v posledních letech se stále častěji označuje slovem stagnace. Zároveň se asociuje s nedávným obdobím našich dějin, které trvalo přibližně dvě desítky let – v letech 1965 až 1985. Obvykle je toto období spojováno s vládou Leonida Brežněva.
Vůbec je to slovíčko – stagnace – stále ještě v politickém slovníku frekventované. Vzbuzuje různé asociace a vzpomínky. U někoho dokonce velmi nostalgické.
Před pěti lety tiskový mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov řekl, že “Brežněv není minus. Pro naši zemi je to velké plus”. Podtrhl, že toto období odsuzuje jen “moskevská společnost”: “Moskevská společnost má skutečně sklony k takovým soudům, ale tyto nálady se naprosto liší od ostatních regionů“.
Takže je možno usuzovat, že tu samou epochu, kterou asociujeme se slovem stagnace, současné vedení země oceňuje pozitivně. A možná mají i tendenci nacházet paralely?
Samozřejmě, že každá epocha je unikátní a neopakovatelná. I současná etapa vývoje Ruské federace je něco naprosto jedinečného. A přesto mohou být historické analogie velmi užitečné, mohou-li ukázat, jak se rozvíjely stejné struktury (například ekonomické) v podobných podmínkách. Smyslem historických analogií je objasnění logiky dalšího vývoje.
Proč nás v daném případě zajímá téma stagnace – epochy, která trvala přibližně dvě desetiletí – v letech 1965 až 1985? Přinejmenším ze tří důvodů.
První důvod: Režim existující od roku 1965 do roku 1985 se držel díky plně státní (a neefektivní) ekonomice a od počátku 70. let ještě díky vysokým cenám ropy na zahraničních trzích. Pak už jen stagnoval. Ekonomický i technologický rozvoj se zpomalil nebo úplně zastavil. Což je hlavní charakteristika celého období.
Současný ruský režim, jak víme, zajistil určité zlepšení životní úrovně také díky prodeji ropy za vysoké ceny. A státní sektor stále dominuje ekonomice – ať si říká, kdo chce, co chce. Současná ekonomika také dlouhodobě stagnuje. Pro část obyvatelstva už to není jen stagnace, ale postupné propadání do chudoby.
Druhý důvod: Současný režim v podstatě téměř úplně přijal od režimu stagnace ideologii boje proti Spojeným státům americkým jako hlavnímu nepříteli. A zároveň i proti Západu jako takovému – světu rozvinutých demokracií. Dříve se mu ale říkalo svět kapitalismu.
A třetí důvod: Stagnace označovala i dlouhodobé neměnné postavení několika desítek činitelů na nejvyšších postech státu (včetně “první tváře” a tří, čtyř funkcionářů), kteří vyšli z útrob předchozího režimu. Ti stvořili k obrazu svému režim nový, zabezpečující jim nadějnou (stabilní) a pohodlnou kontrolu moci.
První stagnace – to byla tvář Brežněva, Suslova, Kosygina, Černěnka, Andropova, Ustinova. Je možné doplnit ještě někoho, ale tito byli ti hlavní. A tím prvním byl Brežněv. Zpočátku, v letech 1964 až 1965, ještě první mezi rovnými, pak už prostě první, “Generální”. Během státních svátků vyvěšovali galerii portrétů členů politbyra ÚV ve všech sovětských městech. Ten soubor obličejů se neměnil přibližně 15 let.
Druhá stagnace – to je Putin, Sečin, Sergej Ivanov, Patrušev, Šojgu, Medveděv. Na někoho jsem zapomněl? Okruh je bohužel ještě užší. Ano, portréty se ve svátky nevyvěšují. Zato je několikrát denně předvádějí na státních televizních kanálech. A i dnes máme První tvář země.
Hlavní rozdíl mezi současnými režimem a režimem “první stagnace” – je několik nezávislých sdělovacích prostředků, které vydržely z 90. let. Loutkový systém více politických stran se nepočítá: až příliš připomíná stranické systémy zemí “lidově demokratických”, například NDR.
To jest režim je stejný, ale povrch, vzhled je úplně jiný. Ale jeho zvláštnosti a zejména dynamika mohou být pochopeny nejlépe s pomocí historické analogie. Bohužel.
Pohyb do nikam
Než se ponoříme do detailů, ukážeme podstatu “epoch stagnace”. Je to souběh stagnace a policajtštiny ve vnitřní politice a agresivity v zahraniční politice. Tento součet může vypadat paradoxně, možná i nepřípadně, ale ve skutečnosti je naprosto vysvětlitelný. Neexistenci rozvoje uvnitř země je možné se pokusit kompenzovat silovými akcemi na mezinárodní aréně. Pak lze využít i určité lidské vlastnosti – například vlastenectví, zkostnatělost, konzervatismus, podezřívavost, pomstychtivost – a ty se stanou vlastnostmi režimu.
Obrátíme se k epoše první stagnace a podíváme se, co jsme po ní podědili. Jaká specifika a stadia vývoje.
“Brežněvská” stagnace od roku 1960 až do 80. let byla procesem, který prošel dvěma stadii. První bylo spojeno s nadějemi na rozvoj. A druhé tyto naděje pohřbilo.
První stádium zpočátku vůbec nevypadalo jako stagnace, ale jako období hledání a diskusí o reformě. Byly zrušeny Sovnarchozy (pokusná územně-hospodářská jednotka) – Chruščovův vynález – a spuštěna strategie, kterou stihli pokřtít na “kosyginskou reformu”. Její podstata spočívala ve větší samostatnosti státních podniků, v rozšíření jejich práva využívat příjmy. Podniky měly možnost příjmy rozdělit do řady fondů. Množství direktivních ukazatelů plánování se zmenšilo (z 30 na 9). Také poněkud zesílil význam hospodářské arbitráže.
Nic z těchto polovičatých opatření nepřineslo očekávaný efekt. Žádný technologický skok se nekonal. Ano, v zemi se stavěly stovky nových podniků a továren. Na to někteří naši spoluobčané vzpomínají s nostalgií po této době. Ale mnohé (pokud ne všechny) z nových podniků okamžitě potřebovaly přímé i nepřímé dotace. Prostě proto, že nebyly efektivní. Jejich produkce – s velmi řídkými výjimkami – nebyla na světových trzích konkurenceschopná. A ani na vnitřním trhu po ní nebyla zvláštní poptávka.
Je ovšem možné zmínit i případy, kdy poptávka po této produkci byla velká. Nejvýraznějším příkladem je Volžský autozávod. Jak známo, příprava technického projektu, technologické vybavení i školení specialistů připadlo na základě dohody italskému automobilovému koncernu Fiat. První model vyráběný závodem v roce 1970 byl automobil Žiguli, který by konstrukčně v podstatě shodný s italským Fiatem-124. Ale kompletoval se téměř zcela z lokálních, v SSSR vyráběných součástek.
Poptávka po automobilech VAZ byla obrovská, ale uspokojována byla jen z malé části. A přitom výrobu nebylo možné označit za rentabilní: v podniku pracovalo 120 tisíc pracovníků. Naprosto nereálný počet pro výrobce automobilů v podmínkách kapitalistické výroby. Továrna v Toljatti tak impuls k reálnému rozvoji pro odvětví nedala, o celkové ekonomice ani nemluvě. Továrny v Záporoží a v Moskvě vyprodukovaly v 70. a 80. letech stovky tisíc automobilů zkopírovaných podle zahraničních vzorů. Ale ty nebyly populární ani na vnitřním trhu, zejména kvůli nízké kvalitě.
Na konci 70. let už o reformách nebyla ani řeč. Začalo být jasné, že “kosyginská reforma”, byť se na ni vzpomínalo s povzdechy, neposkytla potřebné stimuly ke snížení nákladů produkce, orientaci výroby na reálnou poptávku. Podniky zůstaly státní, jejich ředitelé se snažili plnit plán. A plány úředníci plnili více než skvěle. Ale právě tehdy ceny ropy na světových trzích – kvůli řadě rozhodnutí zemí OPEC – vyskočily nahoru: v průběhu roku 1974 vyrostla cena ropy čtyřikrát. Růst pokračoval i v následujícím období. Ropné dolary tekoucí do státní kasy dovolily ještě prodloužit tento povadlý pohyb ekonomiky a celé země směrem nikam.
I když se nebezpečné útesy pod hladinou už blížily, oficiální sovětská ekonomická věda je vidět nemohla – cenzura a autocenzura vylučovaly seriózní kritiku stávajícího systému řízení.
Snížení cen ropy v polovině 80. let politickou elitu SSSR naprosto zaskočilo. V tomto období se ekonomický růst zpomalil nebo se úplně zastavil. Fakticky už na počátku 80. let byl pro většinu obyvatel země očividný deficit zboží. Nejvíce zjevný byl v potravinářském sektoru. V provinčních obchodech regály doslova zely prázdnotou. To byla cena za skrytou inflaci. Obraz se samozřejmě lišil podle regionů: v Moskvě a Leningradu byla situace s potravinami poněkud lepší, na Uralu, za Uralem, na Sibiři byla nabídka obchodů s potravinami krajně omezená. Nedostatkovým zbožím byly masné a mléčné výrobky. V některých regionech byly dokonce zavedeny lístky na některé produkty. Gigantická masa obyvatel vesnic a malých měst žila skrovně a vlastně v bezprostřední chudobě. Častěji neuvědomované, ale občas i plně uvědomované.
Technologické zaostávání sovětské ekonomiky přitom bylo už očividné – ve strojírenství, zejména automobilovém průmyslu, v chemickém průmyslu, v přesném strojírenství, v biotechnologiích. V Sovětském svazu zaspali počítačovou revoluci. Ještě v polovině 80. let se sovětské počítače vyráběly na bázi zastaralých elementů, neměly perspektivu, jejich provoz byl ve srovnání s masovými západními počítači drahý a složitý.
Tady si ještě jednou připomeneme slova prezidentova tiskového mluvčího o analogii mezi dvěma epochami. “Skutečně, mnozí hovoří o brežněvizaci Putina. Přitom tak ale mluví lidé, kteří o Brežněvovi vůbec nic nevědí,” řekl Peskov v roce 2011 v odpovědi na dotaz, ví-li Putin o únavě společnosti, která se nahromadila za dobu jeho vlády.
Co si ještě pamatujeme o Brežněvovi a jeho době? Nebo jsme na něco zapomněli? Byla ta doba vážně tak klidná a pokojná?
Nové podněty pro oprávněnost historické analogie se objevily poté, kdy ruské ozbrojené síly opět vyrazily do akcí za hranicemi státu: na Ukrajinu a do Sýrie.
Války období stagnace
Stagnace měla i svůj zahraničněpolitický aspekt. Paradox spočíval v tom, že čím méně stabilní byla sovětská ekonomika, tím aktivněji a dokonce agresivněji působila sovětská vládnoucí klika na mezinárodní scéně. Program rozvoje Ozbrojených sil SSSR je svázán se jmény Brežněva, Grečka a Gorškova – a po celé toto období byl prioritou. Jeho ztrátový charakter nikoho netrápil. V každém případě toto téma stálo mimo jakoukoli diskusi.
Počínaje rokem 1968 – neboť hovoříme jen o období stagnace – se sovětské ozbrojené síly nepřetržitě účastnily operací různého rozsahu za hranicemi. Teď se to připomíná jen zřídka, ale Sovětský svaz prakticky neustále válčil.
Československo
Jistě, největší vojenskou operací 60. let byl vstup vojsk na území Československa. Operace k potlačení “antisocialistických elementů” v ČSSR (to je oficiální formulace) v srpnu roku 1968 se účastnilo 160 tisíc sovětských vojáků. Dalších 70 tisíc vyslaly další země Varšavské smlouvy.
Vietnam
Přitom v roce 1968 a v dalších letech pokračovala válka ve Vietnamu, během níž SSSR podporoval Severní Vietnam a partyzánskou armádu Vietkongu, zatímco USA vojska Jižního Vietnamu. SSSR dodal svým spojencům několik divizí protiletadlových komplexů. Fakticky jejich akce řídili ruští důstojníci. Kromě toho se do Vietnamu dodávaly i v té době nejnovější stíhačky MiG-21. Sovětští piloti, stejně jako protiletadloví střelci, se účastnili bojů, byť měli vlastně plnit jen funkci instruktorů a rádců.
Egypt a Izrael
Ve stejných letech – přibližně od roku 1967 do roku 1970 – navyšoval SSSR počty svých regulérních vojáků v Egyptě. Egypt byl hlavním sovětským spojencem v nekonečném konfliktu s USA a Izraelem na Blízkém východě. Ke konci roku 1970 dosáhl počet stálých sovětských vojsk v Egyptě 15 tisíc osob. Jednalo se zejména o protiletadlovou obranu a vojenské letectvo. V roce 1973, během takzvané Jomkipurské války, operovala ve Středozemním moři celá eskadra několika desítek sovětských lodí a ponorek – podle různých údajů kolem 50 plavidel. Ale válka se pro Egypt nevyvinula úspěšně a sovětská vojska musela odejít.
Angola
Roku 1975 začala válka v Angole. Brežněv a jeho spolupracovníci se rozhodli podpořit v tomto konfliktu uskupení MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) z poněkud nejasných ideologických motivů. Do Angoly se začaly masivně dodávat dělostřelecké systémy, protiletadlové komplexy, tanky, obrněná vozidla, letadla a střelné zbraně. Letadla a vrtulníky byly dodávány včetně posádky. Směřovali tam i poradci a specialisté. Dohromady v letech 1975 až 1991 plnilo v Angole svůj “internacionální závazek” okolo 10 tisíc vojáků – přibližně stejně jako ve Vietnamu. Za úspěch bylo možno počítat, že se podařilo zmařit útok nepřátelského uskupení UNITA (podporovaného jihoafrickými vojsky) na Luandu. Ale nakonec se občanská válka změnila ve vleklý a dlouhotrvající konflikt.
Etiopie a Somálsko
Válka v Angole stále pokračovala, když v dubnu 1977 začal Sovětský svaz dodávat zbraně Etiopii, která se nepohodla se Somálskem. Problém byl v tom, že předtím mířily zbraně a tisíce poradců právě do Somálska. Urychleně museli tedy tuto zemi opustit. Aby se jejich evakuace zabezpečila, bylo nutné vysadit v Mogadišu výsadkáře podporované ze země tanky. Se Somálskem se tedy vztahy narušily. V letech 1977 až 1978 stihl Sovětský svaz dodat Etiopii ohromné množství zbraní, za což její vůdce slíbil socialistickou cestu rozvoje této země.
Afghánistán
V Etiopii se stále ještě bojovalo, když na konci roku 1979 přijala skupina členů politbyra ÚV KSSS, jež bylo skutečnou vládnoucí silou v SSSR, rozhodnutí o vstupu vojsk do Afghánistánu. Ale jak víme, válka v této zemi se ukázala být mnohem těžší a delší, než se sovětští oligarchové domnívali.
Důsledky válek
Válka v Afghánistánu se nakonec stala jedním z faktorů rozpadu SSSR. Ve většině svazových republik – mluvíme o vedení, i o lidu – byla válka nepopulární a vyšla nás příliš draho, a to doslova. Pro určitou část sovětských občanů se stala vážným důvodem k vystřízlivění ze “socialismu” a z myšlenky na “světový revoluční proces”. Propagandistický mýtus o “internacionální závazku” byl přijímán skepticky. Ale o tíze strádání, které dopadlo na část sovětských vojáků bojujících v daleké zemi, nikdo nepochyboval. Současný afgánský režim se drží zejména díky americké podpoře. Paradoxní je, že současné Rusko je zainteresované na udržení právě tohoto režimu. Moci se mohou kdykoli chopit radikálové.
Vládnoucí režim v Angole, jen co přišel na počátku 90. let o sovětskou podporu, na socialismus zapomněl a přeorientoval se na USA. V Etiopii byl favorit sovětských ideologů Mengistu Haile Mariam svržen v květnu 1991. Socialismus ruského vzoru byl okamžitě zapomenut. Vztahy s Egyptem se zhoršily ještě před válkou roku 1973. A po dalších přibližně 20 letech přiznal Sovětský svaz neperspektivnost jednostranného přístupu k arabsko-izraelskému konfliktu. Od poloviny 90. let je na Izrael pohlíženo spíše už jako na stát Rusku přátelský. O gigantických prostředcích vynaložených na válku s tímto státem (a na podporu jeho nepřátel) je v současné době lépe pomlčet.
Co se dá říci o smyslu těchto operací celkově? Byly gigantické náklady smysluplné? Při odpovědi je třeba mít na paměti několik velmi rozdílných cílů a důvodů. Hlavní byly důvody ideologické a předpokládaný export sovětského ekonomického a politického modelu. Z pohledu dosažení právě těchto cílů byly všechny tyto operace naprostý propadák. O takzvaný “sovětský model socialismu” nikdo nestál.
Ale je možné posuzovat tyto války v kontextu jiném – v kontextu neustálého boje s USA o dominanci na světové scéně. Z toho úhlu pohledu by, řekněme, válka ve Vietnamu byla úspěchem. Zejména pro Severní Vietnam jako spojence SSSR. A i sovětští vůdci slavili: nedovolili, aby se ze Severního Vietnamu stala analogie Jižní Koreje. A skutečně tomu tak bylo.
Naděje přecházející do stagnace-2
V roce 2000, na počátku nové epochy, byli členové nové ekonomické skupiny, která přišla spolu s mladým prezidentem Putinem, energičtí a ambiciózní. Měli v plánu dát podnikání v zemi nové stimuly a také přitáhnout zahraniční investory. V roce 2001 byl přijat nový Zákon o půdě, který zjednodušil operace s půdou. Parcely se nyní staly plně dostupné i pro nerezidenty. Tehdy byla také ustavena “plochá” daňová škála – velcí investoři se nemuseli bát, že je ruští výběrčí daní stáhnou z kůže. Byl přijat i nový Trestní zákoník. V něm byla, konečně, provedena i konstituční norma, podle které je zadržení možné jen na základě soudního rozhodnutí. Moc jakoby udělala další krok ve směru k právnímu státu. Ale poměrně brzy začalo být jasné, že další pohyb tímto směrem se nepodaří. Ano, ekonomika trochu ožila, po krizi v roce 1998 začala dokonce růst. Do země přitékal kapitál. Ale postupně začala vystupovat i druhá tendence: silové struktury, a následně další kontrolně-administrativní struktury zjistily, že se ve vztahu k malému a střednímu podnikání mohou chovat naprosto svévolně. Úspěšní podnikatelé se stále častěji stávali předmětem nátlaku a vydírání ze strany těch, kteří je formálně měli chránit. V principu mohli najít zastání u soudů. Ale i soudy byly od počátku 21. století také postupně stále silněji závislé na úřední moci.
Což znamená, že nejčastěji poslušně plnily vůli prokuratury a dalších administrativních orgánů. Všechny federální soudce jmenoval prezident už od 90. let, ale od roku 2001 bylo toto právo hlavy státu jmenovat předsedy soudu i jejich náměstky uzákoněno. V prezidentské administrativě procházeli pečlivou prověrkou loajality. Přeřazení předsedů soudů, jenž se stali plnocenými náčelníky svých “eparchií”, bylo možné po 6 letech “správného chování”. Soudců nevhodných – pro moc výkonnou – se teď bylo snadné zbavit.
Je pravda, že zákonodárství v těch letech poskytovalo skutečně základ pro rozvoj podnikání. Ale v praxi se stále častěji ukazovalo, že státní struktury (zejména silové) mohou na byznys libovolně vykonávat nátlak – sledujíce tím své kořistnické zájmy. To se ukázalo na stovkách případů. Jen některé z nich se staly obecně známé.
V roce 2003 začalo trestní řízení proti ropné společnosti JUKOS. Dnes je asi už potřeba připomenout, že daňové ministerstvo na základě výsledků kontroly tehdy požadovalo po společnosti největší pokuty a penále v ruské historii. Celková suma daňových požadavků byla přibližně 25 miliard dolarů.
Na počátku roku 2007 byla obvinění z neplacení daní ve zvlášť velkém rozsahu (a pak i z nezákonného podnikání) vznesena proti vedení společnosti Russněfť, konkrétně Michailu Gucerijevovi. Ten nejdříve mluvil o nátlaku státu. Ale brzo se vzdal všech nároků a oznámil prodej své společnosti holdingu “Bazovij element”, který patřil Olegu Deripaskovi.
Počátkem září 2008 pracovníci orgánů činných v trestním řízení prohledali hlavní kancelář společnosti “Euroseť”, v jejímž čele stál Jevgenij Čičvarkin. A už za několik týdnů Čičvarkin podepsal souhlas s prodejem stoprocentního podílu své společnosti investiční společnosti ANN, kterou vedl Alexandr Mamut. Načež odjel do Anglie, předtím ale ještě stihl obvinit ministerstvo vnitra RF ze zastrašování a vymáhání peněz získaných z prodeje společnosti.
Při resumé nad těmito příběhy z počátku 21. století bych chtěl podtrhnout, že ukazují široce uplatňovanou praxi. Ta byla a je naprosto aktuální. A další – nedávná – trestní řízení (stačí připomenout ty nejvýraznější – V. Jevtušenkova a D. Kamenščika) to jen potvrzují.
Tyto roky byly spojeny s nejvyšší konjunkturou za poslední desetiletí – rychlým růstem cen energií. Ceny ropy vzrostly od roku 2000 do roku 2007 z 30 na přibližně 140 dolarů za barel. To podnítilo i růst ekonomiky celkově. Takovým způsobem vznikly i podmínky pro rozvoj nových odvětví – pro to, čemu se říká diverzifikace. Teoreticky bylo možné se právě v těchto letech pokusit stimulovat produkci toho, čeho se nedostávalo na vnitřním trhu, a co by mohlo nahradit levný dovoz: domácí elektroniku, vyšetřovací lékařské přístroje, produkci dalších sektorů přístrojové techniky, elektroniky různých typů, mobilních telefonů a tak dále. Pravděpodobně bylo možné začít s rozvojem řady sektorů organické chemie, které měly v zemi základnu.
Diverzifikace by samozřejmě vyžadovala celou řadu opatření: možná daňové odklady, nákup patentů, vytvoření podmínek pro přesun kapitálu, doplňující stimuly pro zahraniční odborníky, které by bylo potřeba nalákat v co největším rozsahu.
Ale žádné zvláštní úsilí v tomto směru vlády té doby – Fradkova, Zubkova a Putinova – nevyvinuly. To byla nejpříhodnější doba pro strukturální reformy. Ale mnohem zajímavější se tehdy zdály různé operace s energetickými aktivy. Heslem dne se stal slogan “Rusko – energetická velmoc”. K této době se váže i vznik většiny státních korporací.
Z hlediska rozvoje výroby zabezpečující spotřebitelský trh byl největším úspěchem tohoto období vznik několika desítek továrních komplexů na výrobu vozů – u Petrohradu, Kaliningradu a Kalugy. A ihned se nabízí analogie s první stagnací. Ale nyní se jednalo o podniky velkých zahraničních společností a zejména o kompletaci z dovezených segmentů. S takovými giganty jako Volkswagen, BMW, Ford, Toyota, Hyundai Motor byly uzavřeny smlouvy, které předpokládaly vysoký objem í výroby na lokální bázi. V roce 2010 podíl zahraničních modelů zahraničních výrobců v segmentu nákladních automobilů dosáhl 40 %. Pro miliony ruských milovníků automobilů to byl bezesporu ráj. Ale montování zahraničních aut se nemohlo stát tahounem ekonomického rozvoje.
Politické a právní úpravy stagnace-2 zabraly několik let. (Pro stagnaci-1 zákon, normativní aspekt, nehrál žádnou roli: stačilo v roce 1966 ze stanov KSSS odstranit normu o zákazu vykonávat funkci prvního tajemníka ÚV více než dvě funkční období po sobě.) V roce 2012 se politický režim vytvořený v zemi nejvíce přibližoval autoritativním vzorům známým z poloviny 20. století. Ještě připouštěl existenci nemnoha na moci nezávislých sdělovacích prostředků (vzniklých hlavně v 90. letech), ale trend už byl naprosto zjevný.
Zimní olympijské hry v roce 2014 v Soči měly hlavně demonstrovat vzrůstající možnosti státní správy a ekonomiky. Vše v podstatě proběhlo a dopadlo dobře, přitom ale ekonomika v té době vykazovala první, ale zjevné, příznaky stagnace. Přibližně stejně se v roce 1980 zdálo, že pořádání Letních olympijských her v Moskvě vdechlo sovětskému systému novou energii. Ale to byla iluze. Nebo přesněji – jen taková show.
Ekonomika Sovětského svazu se nacházela v předkrizovém stavu a brzy se ocitla v reálné krizi. Vedení země se mělo v tomto období rozhodnout: buď se pokusit spustit diverzifikaci ekonomiky za nových podmínek, nebo nad únavnými reformami mávnout rukou a najít nějaké jiné způsoby, které by jim umožnily i nadále sedět v mocenských křeslech po neurčeně dlouhou dobu.
Volba byla nakonec provedena. A analogie s rokem 1979 nyní skutečně vidíme. Z vnitřních potíží se energie státu i státních sdělovacích prostředků přesunula na zahraničněpolitickou arénu.
V průběhu let 2014 až 2015 ruské vojenské síly spustily válečné akce na území dvou cizích států. Nelze vyloučit, že to byla strategická volba. A mluvit poté o jakési diverzifikaci a modernizaci ztratilo vlastně smysl.
Války období stagnace-2
Od roku 2007 do roku 2015 vyslala Ruská federace za hranice svého území své vojenské síly třikrát. Účastnila se vojenských konfliktů, v nichž byla jednou válčící stranou: v srpnu 2008 v Gruzii, v únoru 2014 na Ukrajině (Krym), v září 2015 v Sýrii.
Tady se nebudeme zabývat detaily. Všechny jsou zjevné. Všechny máte před očima. Ano, vojenská operace na podporu syrského diktátora zčásti připomíná řadu operací na podporu prvního a druhého egyptského prezidenta v 60. a 70. letech. Tehdy, stejně jako dnes, na jeviště válečných akcí směřovala zejména protivzdušná obrana a vojenské letectvo (protivzdušná obrana tehdy mimochodem hrála podstatnější roli). Ale perspektivy jsou přibližně stejné. Změna režimu, který je podporován, ukáže nesmyslnost tohoto úsilí.
Pro války, které Rusko vedlo v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině v roce 2014, se zdá, že nemá smysl hledat přímé analogie v brežněvovské epoše. Tyto války jsou už plodem nových rozporů, ambicí a urážek (vlastně zejména urážek) způsobených rozpadem Sovětského svazu.
Nicméně je důležité připomenout ty ideologické a psychologické motivace, které jsou podstatou účasti ruských vojáků v konfliktu na území Ukrajiny. Tyto operace ve skutečnosti současné kremelské vedení posuzuje v kontextu globálního konfliktu s USA a Západem. To znamená, že v nich rezonují přibližně stejné úvahy, které ovlivňovaly přestárlé sovětské vůdce. Takže tady je analogie přímá a naprosto politováníhodná.
Povstání v Kyjevě a desítky až stovky tisíc protestujících lidí vyjadřujících nespokojenost na ulicích ukrajinských měst takřka v polovině státu – to bylo skutečně současným vedením Ruska považováno za výsledek zvláštní operace CIA. V každém případě přisuzovali faktoru zahraničního vlivu v Kremlu příliš velký význam. Dobře si vzpomínám, jak moderátoři centrálního televizního vysílání vysvětlovali v letech 1980 až 1981, že stávky a demonstrace v sousedním Polsku jsou výsledkem podvratné činnosti západních zpravodajských služeb. O sociálně-ekonomických příčinách napětí mluvili jen jakoby na okraj, později se už vůbec nepřipomínaly. Vzhledem ke zhoršení situace v sovětské ekonomice to byla nadbytečná informace.
Ale tehdejší propaganda byla přece už dávno označena za trapnou a chybnou. Dokonce sám vůdce ruského státu uznal, že nespokojenost Čechů a Poláků měla vážné základy, a že jejich nepochopení sovětskými vůdci vedlo nevyhnutelně k rozpadu celého “socialistického tábora”. K tomu, že Češi, Poláci i Maďaři začali vidět svého úhlavního nepřítele v sovětském režimu. Nyní takového nepřítele vidí v Rusku většina obyvatel Ukrajiny.
Přiznání zjevných chyb z minulosti spojených se sousedskými vztahy nezabránilo chybám novým. Hlavní příčinou je pravděpodobně to, že současné ruské vedení prošlo školou sovětských zvláštních služeb, že bylo vychováno ideou věčného konfliktu mezi Ruskem a jeho nepřáteli USA a Evropou – tuto ideu doslova vpíjeli.
Není třeba ji odvozovat z jakéhosi “vědomí impéria”. Ruské impérium s tím nemá nic společného. Je třeba znovu podtrhnout: tato myšlenka je plodem stalinského, bolševického vidění světa, je to součást stalinské ideologie, zrozené ještě před 2. světovou válkou.
Ale co je horší: značná část Rusů se ukázala být zcela otevřená k propagandistické rétorice, která ospravedlňovala oddělení Krymu a Donbasu od Ukrajiny nezbytností postavit se machinacím USA.
Je samozřejmě možné hovořit o efektivitě propagandy v 70. letech, vždyť sovětští televizní diváci také souhlasili se silovým řešením v Československu v roce 1968 a v Afghánistánu v roce 1979. Jenže nesmíme zapomínat na to, že teď kromě Prvního kanálu existuje mnoho jiných zdrojů informací, jejichž vyhledávání stojí jen trochu úsilí. V každém případě je takový stav společenského vědomí jednou z podmínek stagnace-2. Podmínka toho, že toto období může být dlouhé.
Sebeklam často vyjde dost draho. Sebeklam pro značnou část sovětských televizních diváků skončil hořkým rozčarováním už v polovině 80. let, kdy bylo jasné, že žijeme v jedné z nejchudších zemí Evropy. Abychom to zjistili, nám trvalo přibližně 20 let. Z tohoto stavu, nepřirozeného a nenormálního, bude nutné se dřív či později dostat. A na tom, jak dlouho bude trvat současná stagnace, bude záviset to, nakolik těžké bude tento stav opustit.
Ilja Šablinskij, doktor práv
Zdroj: Novaja Gazeta 5. 4. 2016
