Co jsme se ve škole učili o 16. říjnu 1941? Nabízíme vám možnost si prohloubit své znalosti – 16. říjen 1941, den, kdy kremelského vůdce zachvátil strach. Den úprku vysokých představitelů země z Moskvy před postupujícími německými vojsky. Jak probíhal? A co se stalo s běžnými občany Moskvy? Přinášíme překlad textu novináře a historika Leonida Mlečina, který vyšel na serveru Novaja Gazeta.
Lidé rozbíjeli výkladní skříně obchodů a vyrazili dveře skladů. Brali vše pod heslem: Němcům nenecháme nic. Tam, kde přestane fungovat moc, je anarchie nevyhnutelná.
Stalin obvykle vstával dost pozdě a z dači do Moskvy, do Kremlu přijížděl až kolem poledne. V noci na 15. října 1941 ale zjevně téměř nespal a nechal si svolat Politbyro na neobvykle brzkou hodinu. Ochranka dokonce musela členy vzbudit.
V ty říjnové dny vznikla v obranné linii před Moskvou obrovská mezera široká pět set kilometrů, kterou nebylo čím zaplnit. Německá vojska se mohla každým okamžikem dostat až do města.
V devět ráno se členové Politbyra dostavili do pracovny vůdce. Stalin prohlásil, že se musí všichni ještě dnes, tedy 15. večer, evakuovat. On sám z města odjede následující den, tedy 16. října, hned ráno.
Země byla na Stalinovi závislá. Když on oznámil, že vysocí představitelé země opouštějí hlavní město, všichni spěchali jeho příkaz naplnit. O tu hrůzostrašnou novinu se dělili se všemi známými a zvěst o tom, že opouštějí Moskvu, se okamžitě rozšířila po celém městě. Nastalo něco nepopsatelného.
Nejhorší den
Ráno 16. října se v Moskvě poprvé za celou historii podniku neotevřely dveře metra. Metro nejezdilo. Přišel příkaz demontovat a odvézt veškeré zařízení. Zavřené dveře metra dokázaly samy o sobě vyvolávat strach a paniku. Metro – nejspolehlivější dopravní prostředek. Hlavní útočiště během každodenní náletů nepřátelských letadel. Pokud metro přestalo fungovat, bylo jasné, že město je ztraceno…
Obyvatelům nikdo nesdělil, co se děje. Moc, příliš zaneprázdněná snahou o vlastní záchranu, na svůj lid zapomněla. V Moskvě se přestalo topit, zavřely polikliniky i lékárny.
Vládce země i města zachvátil strach. Naplno se tak odhalila slabost systému navenek tak pevného a spolehlivého, stejně jako naprostá nezodpovědnost obřího a všemocného aparátu a zbabělost Stalinových chráněnců. Mysleli jen na to, jak se zachránit, prchali s rodinami a osobním majetkem a ponechávali hlavní město jeho osudu. Organizovaná evakuace se změnila v hromadný úprk.
Lva Larského čeká brzy povolání na frontu, po válce se stane umělcem. Ale na podzim čtyřicátého prvního ještě chodil do desáté třídy na 407. moskevskou základní školu. Ráno 16. října se ocitl na Třídě Entuziastů : “Stál jsem na třídě, která se kdysi nazývala Vladimirskij trakt. V dějepise jsem se učili, že po této třídě hnali za cara revolucionáře na Sibiř do vyhnanství. A teď po ní bolševici revolucionáři sami utíkali na východ – pryč z Moskvy. V proudu aut jsem viděl zahraniční limuzíny s kremelskými registračními značkami: to zdrhalo nejvyšší vedení strany! Podle auta jsem dokázal hned říct, jak vysoko byl postavený ten, kdo v něm seděl. Ti nejvyšší měli cizí značky, ti o něco níže postavení jeli v našich štábních “emkách”, ještě méně významní měli staré gazíky, a ti úplně nedůležití jeli v autobusech, v autech záchranky, v dodávkách s nápisy Maso, Chléb, Moskevské kotlety, v policejních a hasičských autech…“
Řadoví straníci šli po svých po chodníku, po krajnicích a tramvajových kolejích a s sebou táhli kufry, majetek svázaný do uzlíku, v nákupních taškách. Dávali tak osobní příklad všem nestraníkům… V tom proudu uprchlíků se všechno pomíchalo dohromady: lidi, automobily, vozíky, traktory, krávy – to jak z příměstských kolchozů hnali pryč stáda!… Ve tři hodiny se most úplně ucpal. Místo toho, aby se z mostu nejdřív dostaly náklaďáky, které zácpu vytvořily, začali se do nich lidi cpát. Nastala regulérní bitva: ti, kdo už seděli na korbách, odstrkávali útočníky, bili je kufry přímo po hlavách…
Útočníci si lezli po zádech, vrhali se na korby a vyhazovali odtamtud obránce jako pytle brambor. Jen, co si stihli najít místo k sezení, náklaďáky už se snažily vyrazit, protože se na ně vrhala další vlna… Říkám vám, že ani na frontě, když jsem se tam nakonec dostal, jsem neviděl tolik hromadného hrdinství jako tehdy…”
Vzhled města, které opustila moc a zasáhl strach a zoufalství, se okamžitě proměnil. V druhé polovině dne zavládl chaos. Lidé rozbíjeli výkladní skříně obchodů a vyrazili dveře skladů. Brali vše pod heslem: Němcům nenecháme nic. Tam, kde přestane fungovat moc, je anarchie nevyhnutelná. Dlužno přiznat, že moc Moskvu neopustila úplně. Nehledě na to, kolik úředníků uteklo, zůstávalo ve městě stále dost čekistů, policistů a vojáků. Ale nikdo proti nikomu nezasahoval.
V moci davu
Náčelník oddělení moskevského Lidového komisariátu vnitřních věcí starší major KGB Michail Žuravljev hlásil svým nadřízeným na komisariátu: “16. října 1941 na dvoře Molotovova závodu Točizmeritěl čekalo větší množství dělníků na výplatu mzdy. Když spatřili nákladní vozy naložené věcmi pracovníků lidového komisariátu leteckého průmyslu, obestoupili je a začali rozhazovat věci. Vysvětlení situace, které jim poskytl přítomný operační důstojník molotovského obvodního oddělení NKVD Nyrkov, dělníky neuspokojilo. Nyrkovovi jakož i řediteli závodu hrozili násilím…
V Noginském závodu č. 12 skupina dělníků napadla odpovědné pracovníky ústředního vedení Lidového komisariátu pro zbrojení, kteří odjížděli z Moskvy v rámci evakuace, zbila je a rozkradla jim vybavení…
Ředitel továrny Rot Front (v Kirovském obvodu Moskvy) Buzanov dovolil, aby dělníkům byly rozdány sušenky a sladkosti, které byly v továrně na skladě. V průběhu rozdělování sušenek mezi několika opilými dělníky vypukla rvačka. Poté, co se na místo dostavili příslušníci milice, byl obnoven pořádek.”
Vedení se chovalo podle zásady “zachraň se kdo můžeš”. Mnozí ředitelé narvali služební vozy věcmi a potravinami a snažili se dostat přes kontrolní body, nebo je raději objížděli směrem po Rjazaňské a Jegorevské třídě. Další cesty vedoucí z Moskvy už byly obsazeny německou armádou nebo byly pod dělostřeleckou palbou. Po Rjazaňské třídě proudily davy. Začal útěk z Moskvy…
Sovětský člověk se nestal nositelem vysoké morálky, ani obětavým a nesobeckým pracantem. Život ho tlačil přesně opačným směrem. Od rána do večera poslouchal o revolučních ideálech, ale ve skutečnosti viděl, že žádná rovnost nenastala.
Spisovatel Arkadij Alexejevič Pervencev se také spolu s manželkou pokoušel dostat z města pryč. Byl to spisovatel více než úspěšný a měl dokonce auto s vlastním řídičem. Ale v cestě jim stál mohutný dav: “Několik lidí vylezlo na stupátka, jiní na střechu. Bušili pěstmi do skla. Okénko na místě šoféra pod úderem něčí pěsti prasklo a vysypalo se. Desítky rukou popadly vůz a odvlekly jej na krajnici. Kdosi otevřel kapotu a začal z motoru rvát elektroinstalaci. Desítky rukou se natáhly do vozu a vyvlekly ven ženu.
Rudoarmějci se pokusili dav vytlačit, ale nic nezmohli. Dav hučel a řval. Násilí bylo ve vzduchu. Tenhle ruský dav dobře znám. Tihle lidé, rozohnění příslušnými hesly z roku 1917, ti ničili majetek, pobili hospodáře, utekli z fronty a postříleli důstojníky, rozmlátili vinné sklepy… To je strašlivý dav z předměstí našich metropolí, spodina, skrytá dvacet let pod fíkovým listem odborů a komsomolu. Armáda, která měla zajistit bezpečnost na silnici, nic nezmohla. Milice si nad tím umyla ruce. Díval jsem se, jak vykrádali auto, a zvedla se ve mě mocná vlna nenávisti vůči tomuto typu lidí.
Díval jsem se na jejich zlostné, děsivé obličeje, na propadlé tváře, černé a umaštěné kabáty, roztrhané boty, a vtom jsem spatřil tu strašlivou propast, která nás, novodobé pány, dělí od těchto proletářů. Viděli ve mně pána na vysoké noze, zatímco oni zoufale dřeli každou pětiletku, a který je teď hodlá nechat na holičkách.”
Sovětský člověk se nestal nositelem vysoké morálky, ani obětavým a nesobeckým pracantem. Život ho tlačil přesně opačným směrem. Od rána do večera poslouchal o revolučních ideálech, ale ve skutečnosti viděl, že žádná rovnost nenastala.
Arkadij Pervencev se legitimoval a nálada davu se změnila. Jako spisovatele ho propustili. Ukradli mu ale sako a teplé zimní boty s vlčí kožešinou, jejichž ztráty později velmi želel. Dav byl ale při chuti, takže se jal okrást vůz, který byl další na řadě – vládní ZIS-101: “Z něj začaly lítat hromady kapesníků, tucty párů ponožek a punčocháčů, desítky kartonů cigaret. V ZISu jel nějaký vládní tlusťoch a jeho manželka v persiánovém kožichu lemovaném na prsou černou liškou. Muž se snažil vyvézt z Moskvy celý sklad jednoho obchodu. Z auta vypadl chléb. Nějaký člověk v kabátu po něm skočil a začal ho rvát od obou patek…”
Vyhodit město do vzduchu!
Stalin nařídil připravit nálože do hlavních průmyslových závodů ve městě a dalších důležitých objektů v Moskvě. 10. října byly výbušniny dodány do závodů. Ke zničení byly určeny nejenom továrny s vojenskou výrobou, ale i pekárny, mrazírny, masokombináty, nádraží, tramvajová a trolejbusová depa, mosty, elektrostanice a také budova TASSu, centrálního telegrafu a telefonních ústředen… Jinak řečeno výbuchy měly učinit život ve městě nemožným. Dělníci viděli, jak se do závodů navážejí výbušniny. Informace o tom, že jsou závody podminované a že je mohou kdykoli vyhodit do vzduchu jen přilila olej do ohně.
Z hlášení Lidového komisariátu vnitřních věcí.
“V závodu č. 8 se přibližně tisíc dělníků pokusil proniknout na dvůr. Jednotlivci při tom vedli ostré protirevoluční řeči a žádali, aby byl závod odminován. V souvislosti s tím, že v závodu č. 58 nebyly dělníkům vydány mzdy, dělníci hromadně žádali výplatu. Od jednotlivců z davu se ozývaly výkřiky “Bijte komunisty” a jiné.”
17. října se Wehrmacht dostal do města Chimki. Od Moskvy Němce dělilo 19 kilometrů. Profesor literatury Leonid Timofejev si zapsal do deníku: “Pro stranu a vládu obecně lze 16. října srovnat s 9. lednem 1905. Obyvatelstvo svůj nepřátelský a pohrdavý postoj k vládcům, kteří předvedli jen hromadnou nezodpovědnost a předčasný úprk, neskrývá. Tohle jim masy nikdy neodpustí.”
Utíkali všichni. A v té době se objevil černý vtip.
Otázka: -Na jaké stužce je medaile za obranu Leningradu?
Odpověď: -Na (u)tkané .
-A medaile za obranu Moskvy?
-Na (z)drhané!
Vyděšení lidé pospíchali na nádraží a dobývali se do vlaků mířících na Východ.
17. října. Kurské nádraží, vzpomínal plukovník dělostřelectva Pavel Kovalenko: „Do nádražní haly se nedalo vejít. Každý schod, každé místo, kam bylo možné si stoupnout, vše bylo zaplněno živými těly, ranci a košíky… V paměti ožil rok 1919, kdy se rozpoutala občanská válka, hlad, ničení a tyfus…”
Novinář Nikolaj Veržbickij si do deníku zapsal hořké postřehy. “18. října. Všichni si lámou hlavou nad příčinami paniky, ke které došlo. Kdo dal příkaz, aby se zavřely závody? Kdo může za ten nastalý zmatek, všeobecný úprk, rabování a pomatení myslí? Rozmáhají se nepokoje, mluví se nahlas, křičí se o zradě, lidé volají, že “kapitáni opustili loď jako první” a ještě s sebou odvezli cennosti… Pracující se zlobí na vedení, které uteklo jako první. A hysterie vedení se přenesla na dav. Začínají vzpomínat a vypočítávat všechny urážky, útlak, nespravedlnost, útisk, šikanu ze strany úředníků, namyšlenost a aroganci straníků, přísné předpisy, omezení, systematické obelhávání mas, nesmyslné články v novinách plné falešné chvály a patolízalství…
Je strašné to poslouchat. Říká se, že srdce krvácí. Copak to jde, bránit město v takové atmosféře? A znovu – všichni jsou jak v mlze. Perou se ve frontách, tlučou se v obchodech, mladí kradou a policie na chodnících chytá bronz a pokuřuje. “Nemají instrukce.” Ano, 16. října 1941 vejde do dějin Moskvy jako nejostudnější den, den zbabělosti a zrady. A kdo tu ostudu vyvolal? Lidé, kteří nás poučovali o hrdinství, nesmrtelnosti, dluhu a cti…”
Kdo byl hlavní zbabělec?
V příslušných zařízeních oddíly kádrů pálily archivy, ničily dokumenty a telefonní seznamy. Skutečně tajné dokumenty, které se neměly dostat do rukou nepřítele, ale nechali být.
Pracovníci oblastního a městského výboru strany utekli z hlavního města jako první. Večer 17. října už byli v naprostém bezpečí, v Gorkém. Osobní zavazadla si vzít stihli, ale erární ztratili.
18. října náměstek celonárodního výboru vnitra Serov hlásil Berijovi: “Dnes v 15 hodin bylo při obhlídce Kurského nádraží objeveno 13 kusů zavazadel bez majitele. Při otevření zavazadel se zjistilo, že obsahují tajné obálky Moskevského výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků (МV VKS (b)), stranické dokumenty: stranické průkazy, účetní záznamy, osobní karty řídících pracovníků Moskevského výboru, Moskevského městského výboru, výkonného výboru a oblastního řízení NKVD a také sekretariátů obvodních výborů Moskvy a moskevské oblasti.“ Vyděšení zaměstnanci moskevského stranického aparátu nechali na Kurském nádraží ty nejtajnější materiály. Kdyby se Němci dostali do města a našli tato zavazadla se jim dostala do rukou, všichni významnější členové strany, kteří ve městě zůstali, by byli odsouzeni k smrti.
Tentýž den, 18. října, náčelník moskevské milice Romaněnko hlásil zástupci lidového komisaře Serovovi: “Příkaz Moskevského výboru komunistické strany a Moskevského sovětu sečíst pracovní podniky určené k likvidaci a evakuaovat stranický aktiv má za následek naprosté selhání organizace městského života v Moskvě… Oblastní výbory strany a oblastní sověty se rozpadly a de facto se dobrovolně zřekly vlády na oblastmi. Považuji za nezbytné dočasně pozastavit příkaz k evakuaci stranického aktiva.”
Čekisté nikoli bez určité dávky zlomyslnosti hlásili, že straničtí představitelé ponechali město vlastnímu osudu. Aparátčíci byli toho názoru, že čekisté jsou k nim nespravedliví. Vládci Moskvy svalovali vinu jeden na druhého.
Druhý tajemník městského výboru strany Gerogij Popov obvinil svého přímého nadřízeného, prvního tajemníka moskevského výboru Alexandra Ščerbakova: “Jel jsem na městský výbor strany. Nebyla tam ani noha. Naproti mi šla jen ubrečená bufetářka Olja. Ptal jsem se jí, kde všichni jsou. Řekla mi, že všichni odjeli. Šel jsem do Ščerbakovovy kanceláře a zeptal jsem se ho, proč nejsou lidé na svých místech- Odpověděl, že aktiv bylo třeba zachránit. Lidi odvezli do Gorkého. Té odpovědi jsem nemohl uvěřit. A kdo bude bránit Moskvu?
Stáli jsme proti sobě. Dva lidé s odlišným pohledem na věc. V ten okamžik jsem pochopil, že Ščerbakov je ve skutečnosti zbabělec.”
Z tajné zprávy městského výboru strany: “Z celkového počtu 438 podniků, institucí a organizací uprchlo 779 vedoucích pracovníků. Útěk ředitelů jednotlivých podniků a institucí byl doprovázen vlnou krádeží a rozebíráním majetku. V těchto dnech byla ukradena hotovost ve výši 1.484 milionů rublů a další hodnoty a aktiva ve výši 1,051 milionu rublů. Ukradli stovky osobních a nákladních automobilů. “
Vedoucí organizačně instruktážního odboru Městského výboru strany Sergej Nagolkin předložil Sčerbakovovi následující zprávu: “Fakta o ničení stranických dokumentů 16. – 17. října 1941 v Moskvě: Bylo zjištěno 1551 případů ničení vlastních stranických legitimací a jiných dokumentů komunisty. Většina komunistů ničila své stranické dokumenty z důvodu zbabělosti v souvislosti s blížící se frontou.”
Strach zachvátil dokonce i ústřední výbor strany, který od celé země a armády vyžadoval sebeobětování a “Zpátky ni krok! Zemřít, ale nikdy se nevzdat!” Tak se měli chovat úplně všichni. Ale na ně se to nevztahovalo. Zástupce náčelníka prvního odboru NKVD (ochrana představitelů strany a vlády) starší major stání bezpečnosti Šadrin hlásil zástupci lidového komisariátu vnitřních věcí Merkulovovi: “Po evakuaci aparátu ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků (ÚV VKS (b)) první oddíl NKVD provedl prohlídku budovy ÚV. Během prohlídky objektu bylo zjištěno:
- Nebyl spatřen jediný pracovník ÚV VKS (b), který by mohl uvést prostor do pořádku a spálit utajované dokumenty.
- Veškerá správa budovy – vytápění, telefonní ústředna, chlazení, elektrické zařízení a další zůstalo zcela bez dohledu.
- Evakuována byla i hasičská jednotka a veškeré hasičské vybavení bylo rozházeno kolem.
- Veškeré vybavení proti chemickému útoku, tedy více než stovka plynových masek BS se válí v místnostech na podlaze.
- V kancelářích úředníků ÚV panuje naprostý chaos. Jsou vylámané zámky stolů, samotné stoly jsou poničené.
- Všechny druhy dokumentů a korespondence, včetně tajných směrnic ÚV VKS(b) a dalších dokumentů, jsou rozházené.
- Nejcitlivější utajované materiály, které byly odneseny do kotelny ke spálení, tam leží na hromadě. Spáleny nebyly.
Na místě bylo ponecháno více než sto psacích strojů různých systémů, 128 párů válenek, kabátů, 22 pytlů bot a dalšího oblečení, několik tun masa, brambory, několik sudů sleďů a jiných výrobků. - V kanceláři soudruha Ždanova bylo nalezeno pět přísně tajných balíčků… “
Vládci uháněli z Moskvy a ani se neohlédli. Měli za to, že je válka prohraná. Zarážející na tom, jak byli všichni zbabělí. Utíkali a nepřítel nebyl ještě ani na dohled. Stejní lidé, kteří jiné posílali do boje a na smrt! Zakazovali jim vzdát se i v sebebezvýchodnějších situacích – nutili je raději se zastřelit!
Očekávání Hitlera?
Mnoho Moskvanů mělo dojem, že se blíží konec světa. Čekali zánik a rozpad Ruska. Nebo každopádně konec moci sovětů. Město bylo skutečně ponecháno osudu.
“Vypukla panika, pálily se knihy Lenina a Stalina“, vyprávěla Antonína Kotlarovová. Ve čtyřicátém prvním roce dokončila osmou třídu a stala se obráběčkou v obráběcím závodě Serga Odžonikidze. „Panika byla strašlivá. Viděla jsem, jak po mostě vezou na saních pytle cukru a bonbonů. Rozkradli celou továrnu Rudý říjen. Chodili jsme na Kalužskuju zastavu a odtamtud házeli kameny na auta ujíždějících náčelníků…”
Od večera 16. a v průběhu celého 17. října se ničily a pálily práce Lenina, Marxe a Stalina, portréty a busty vůdce se vyhazovaly do popelnic. Tyto příběhy jsou překvapivá svědectví o skutečných pocitech a náladách mnohých lidí. V zemi, kde vyhrál socializmus, kde masy pochodovaly pod rudnými prapory a nadšeně zdravili své vůdce, se pes noc a s neobyčejnou lehkostí dokázali se sovětským životem rozloučit. Stalin jako by zmizel. a s ním i stranický aparát. Najednou nebyli čekisti, milice se schovala. Režim se rozpadl před očima. Vypadal tak pevně, ale ve skutečnosti byl jen krutý. Udržoval se díky strachu, a když strach zmizel, spolu s ním zmizela i sovětská moc.
Obrázek tehdejších dní doplňuje literární historička Emma Gerštejnová. “Vítr honil dokola potrhané stránky dokumentů a marxistických politických brožur. V kadeřnických salónech nestíhali obsluhovat zákaznice. “Dámy” stály fronty na chodnících. Jedou Němci, to chce nový účes.”
Všichni Moskvané se příchodu Němců nebáli. Emma Gerštejnová vzpomíná, jak sousedi v domě řešili otázku: Odjet z města, nebo zůstat? Sešli se přátelé a sousedi a vzájemně se přemlouvali, aby neodjížděli. Lidé se rozpovídali, sousedka prohlásila, že po hrůzách z roku 1937 už nic horšího přijít nemůže. Herečka Malého divadla, která pocházela od Volhy, kráska s nádherným ruským akcentem, ji podpořila. A co se nám stane, když v Moskvě budou vládnout Němci? Pochybuju, že to bude o mnoho horší. No co, bude to stejné jako ve zbytku Evropy, říkala s klidem herečka.
Hodně z toho, co je s tímto dnem spojeno, se dříve drželo v tajnosti. Většina dokumentů, dokonce i protokoly o zasedání městského komisariátu, se nachází v městském stranickém archivu a ještě nebylo prozkoumáno. Za zbabělost, která je v době války trestná, odsoudili jen velmi málo lidí. A určitě ne ty, kteří málem nechali město vzdát se. Stalin, který nikdy nikomu nic neodpouštěl, tentokrát nařídil, aby se na říjnovou hanbu zapomnělo. Jinak by totiž musel přiznat, že význační stalinští komisaři prchli z města jako krysy, že straničtí tajemníci se do jednoho projevili jako zbabělci a úředníci vynesení na vrchol moci prokázali, že toho nejsou hodni, že totiž politický systém, který vybudovali, málem zahubil celé Rusko…
Připravte plán ústupu
Ve dnech, kdy mnohé zachvátilo zoufalství a strach a kdy lidé víc než kdy předtím potřebovali podporu, se myšlenky Moskvanů stále častěji obracely ke Stalinovi: Kde je, proč mlčí?
16. října potřeboval váhající a nerozhodný Stalin od velitele západního frontu Žukova odpověď na hlavní otázku: dokáže vojsko Moskvu udržet? Georgij Konstantinovič odpověděl, že o tom nepochybuje. “To je dobře, že o tom nepochybujete,” řekl spokojený Stalin. Bál se z Moskvy odjet. Dobře chápal, jaký dojem by to vyvolalo. Mnoho lidí v zemi i v cizině si myslelo, že Sovětský svaz válku prohrál. Kdyby Stalin opustil Moskvu, mohl by ztratit moc v zemi docela. Dokud je v Kremlu, je vůdcem velikého státu. Jakmile si sedne do vlaku, změní se ve vyhnance.
Nicméně Žukovovi nařídil: „Přesto připravte plán ústupu vojsk západního frontu za Moskvu, ale tak, aby o tom plánu nikdo kromě vás, Bulganina a Sokolovského nevěděl. Jinak by si mohli myslet, že bránit Moskvu není nutné a přestali by bojovat. Během pár dní mi vypracovaný plán dodáte.“
Zástupce předsedy vlády Buglagin byl členem sovětu Žukovova frontu, generál-poručík Vasilij Sokolov byl náčelníkem štábu. Jimi sestavený plán Stalin potvrdil beze změn.
Připraveni umřít v boji
V době, kdy neschopní a neúspěšní generálové přišli o své jednotky, kdy řídící funkcionáři ostudně prchli z města, kdy se někteří chystali uvítat Němce a některé dámy si na to pořizovaly nové účesy, byli i jiní, kteří si řekli: “tohle je mé město a Němci se do něj dostanou jen přes mou mrtvolu.”
Moskevská mládež se stala živým štítem hájícím město.
Zaujali bojové pozice po celé Moskvě. Moskvané se nevyděsili, nestali se z nich zbabělci připravení vydat se Hitlerovi na milost. Byli připraveni bojovat o každou čtvrť, o každou ulici i dům.
To, co dokázala městská mládež, která byla považována za zhýčkanou a nepřipravenou pro těžké zkoušky, zasluhuje hlubokou úctu. Moskevská mládež se stala živým štítem hájícím město. Kolik skvělých a nadaných mladých lidí, kteří ještě neměli čas ukázat, co v nich je, tehdy padlo v boji.
Student historie na Moskevském institutu filozofie, literatury a historie Alexandr Zevjelev a jeho přátelé vstoupili do Samostatné motostřelecké brigády zvláštního určení. Brigáda tehdy držela pozice v centru města.
„V útvaru a s písní na rtech jdeme po ulici Gorkého – to byl obranný sektor, který měla naše jednotka přidělena“ – vzpomínal Alexandr Izrailevič. V rozestavěné budově naproti redakci Izvjestija jsme s Felixem Kurlatovem založili kulometné hnízdo. „V počtu já – číslo jedna, Felix – číslo dvě.”
Mezi vojáky brigády zvláštního určení byl i budoucí akademik Alexandr Jefimovič Šejndlin: “Nafasovali jsme zastaralé pušky. Někteří z nás dostali Mausery v dřevěných pouzdrech ještě zjevně z předrevolučních dob. Náš oddíl tvořili převážně studenti vyšších ročníků Moskevském institutu filozofie, literatury a historie. Moji spolubojovníci byli budoucí básníci Semjon Gudzenko a Jurij Levitanskij. Rozdělili nás na skupiny určené na obranu různých moskevských čtvrtí. Než jsme přišli, nebylo dost lidí ani na obranu mostů. Náš oddíl dostal na starost hlídkování na Tverské ulici.”
Snažím se představit si, o čem přemýšleli a co prožívali mladíci, kteří se poprvé v životě dostali na bojovou linii v centru vlastního města. V Moskvě se našlo mnoho lidí, kteří si řekli: Němci neprojdou. A Němci neprošli…
