V historii druhé světové války existují bílá místa. V článku, jehož překlad vám přinášíme, se novinářka Anna Bessarabová (na TaPolitika byl již dříve zveřejněn její článek „Abychom předešli mdlobám z hladu, bereme od rodičů brambory: obyvatelé vesnice Olenje ve volgogradské oblasti v Rusku přispívají zeleninou na obědy žáků místní školy„) věnuje pěti milionům nezvěstných sovětských občanů, které ruské úřady odmítají uznat za padlé. Přečtěte si příběhy pozůstalých po několika z nich…
Jejich osud je stále neznámý, hroby neobjeveny. Stát úporně odmítá uznat, že pět miliónů nezvěstných za války padlo.
Galina Denisovová o svém otci neví nic více než 70 let. Odešel na frontu, doma zanechal ženu s třemi dětmi. Na jaře roku 1941 byl Alexandr Ovčinnikov těžce raněn. V zimě 1942 jeho rodině oznámili: “Váš manžel je nezvěstný.” Po válce se ho jeho blízcí báli hledat.
“Doba byla složitá,” vzpomíná Galina Alexandrovna. “Pak, už za Chruščova, jsem hledala informace na vojenské správě. Řekli: ‘Žádné údaje nemáme.’ A přesto jsem ho před dvěma lety našla. Hrob i doklady. Táta padl do zajetí, dostal se do koncentračního tábora Stalag 304 nedaleko od města Riesa v Německu. Zachovala se jeho karta, kde… Obecně, předtím, než spálili vězně číslo 29976, mu odebrali krev, protože měl vzácnou krevní skupinu AB… Jela jsem na místo, kde je pochován, do Zeithainu. Teď máme v rodině ještě něco spojeného s otcem, kromě těch několika dopisů z fronty, ve kterých dojemně po starém způsobu mamince vyká. Přibyly dokumenty z německého archívu a fotka hrobu. Ale tátův status se nezměnil – i nadále je nezvěstný.”
Aby byl otec Galiny Denisovové prohlášen za mrtvého, je třeba se obrátit na soud. Ale 77letá obyvatelka Novosibiřské oblasti nebude chodit po soudních instancích a shánět informace. Děti jiných účastníků Velké vlastenecké války to dělají: snaží se o navrácení toho, co jejich rodiče válce odevzdali, chtějí dosáhnout stejných práv, jako mají rodiny padlých vojáků. Žena, dcera a synové Alexandra Ovčinnikova v letech 1940 až 1950 dostávali od státu měsíčně 140 rublů. A nikdy se nezamysleli nad tím, proč jsou příspěvky po ztrátě živitele prohlášeného za nezvěstného menší, než platba za živitele padlého v boji. Peníze Galinu Denisovovou nezajímají ani teď. Důležitější pro ni je, aby vlast, pro kterou zahynul její otec, uchovala vzpomínky na každého z hrdinů Velké vlastenecké války.
Pro Rusko je 5 miliónů nezvěstných do dnešního dne jen bezejmenný zástup. Ani živí, ani mrtví. Neoplakávaní a nepohřbení. Nápis na Mohyle neznámého vojína u Kremelské zdi po 71 letech od vítězství zní: “Tvé jméno je neznámé, tvůj hrdinský čin nesmrtelný,” nejde ale jen o hrdinství a obětování, jde i … o lhostejnost státu vůči svým obráncům.
“Váš návrh si zaslouží podporu”
Regionální a všeruská organizace veteránů, vedoucí pátracích útvarů i historici se nejednou obraceli na ministra obrany a předsedu ruské vlády se žádostí “uznat na státní úrovni nezvěstné padlými ve válce za podmínky, že se nezpronevěřili vlasti“. Jménem Rady Veřejné komory RF (Совет Общественной палаты РФ) napsal její čestný tajemník Jevgenij Velichov v roce 2014 prezidentovi Vladimiru Putinovi: “Stávající zákony nedovolují vzdát zaslouženou čest pěti milionům našich dědů a pradědů. Je nespravedlivé, když se padlí vojáci, kteří svou povinnost vůči státu splnili, považují právně za osoby s nejasným statutem.”
Dokažte, že ve válce lze zahynout, a že nebezpečí pro život souvisí s válečnými událostmi.’
V Občanského zákoníku RF (článek 45) stojí: “voják, který zmizel beze stopy v souvislosti s vojenskou činností, může být soudem prohlášen za padlého ne dříve než po uplynutí dvou let ode dne ukončení vojenských akcí “. Ale tato norma není účinná ve vztahu k nezvěstným z období Velké vlastenecké války. Nelze je prohlásit za padlé bez soudu. “Pokud nemá nezvěstný příbuzné, nikdo z blízkých se soudně nedomáhal jeho prohlášení za mrtvého, zůstane nezvěstným 30, 40 nebo 150 let!” rozčiluje se vedoucí Muzea – památníku Velké vlastenecké války v Kazani, člen korespondent Akademie vojenských věd Michail Čerepanov. “A kdo půjde k soudu? Znám příklad, kdy bývalý prokurátor oblasti celý rok běhal k soudu a usiloval, aby jeho otce uznali padlým v boji. Soudce ho honil pro papíry: ‘Dokažte, že se občan z války nevrátil. Dokažte, že nepobíral důchod. Dokažte, že ve válce lze zahynout, a že nebezpečí pro život souvisí s válečnými událostmi.’ Automaticky žádného nezvěstného vojáka, nebo důstojníka za padlého ve válce neprohlásí.”
Čerepanov mi stručně vypráví o zkušenostech Německa. Od roku 1951 do roku 1965 zde roztřídili a systematizovali spisy účastníků války. “Tam žádní nezvěstní nejsou, protože je to otázka dědictví,” vysvětluje Michail Valerjevič. “V Německu je problém řešen na úrovni vlády. Sovětský svaz je jediný stát, který odmítá uznat za padlé miliony lidí. Rusko v této tradici pokračuje… aby nemuselo lidem platit, aby neutrácelo na dávky. Děti nezvěstných nemají nic. Před 60 až 65 lety vypláceli vdovám přídavky na nezletilé děti: na venkově 12 rublů měsíčně, ve městech 30 rublů. V těch dobách to bylo, dejme tomu, normální, ale rodiny padlých vojáků dostávaly 200 rublů. Ženy si nestěžovaly. Na vojenských správách je odbývali: ‘A co když si ten tvůj nezvěstný užívá v Kanadě s jinou rodinou. Jsi přesvědčena, že padl, že nezradil? Chodíš sem a žebráš.’ V roce 2016 mi plukovník generálního štábu, který má ‘paměť’ na starosti, řekl: ‘Nezvěstní nikdy nebudou prohlášeni za padlé, protože je to finanční otázka.’ Válečné vdovy už zemřely. Jediní, kdo dnes mohou dostávat nějaké peníze navíc k důchodu, jsou děti padlých ve válce, které v dětství získaly statut invalidního důchodce. Kde teď najdete někoho, kdo byl v dětství invalidní důchodce a dožil se aspoň 78 až 80 let?”
“Na dopisy a žádosti společnosti o uznání nezvěstných padlými ruské orgány neměnně odpovídají: ‘Návrh si zasluhuje podporu, bude zpracován zplnomocněnými orgány výkonné moci.’ Ale to ‘zpracování’ se táhne roky…”
“Když uznají, – bude třeba platit”
Voroněžský důchodce Viktor Markovec, syn velitele Rudé armády, který padl ve Velké vlastenecké válce, ukazuje svoji korespondenci s různými úřady – balíky dokumentů.
Počítalo se s tím, že nezvěstní jsou potenciální zběhové schopní předat nepříteli informace o dislokaci vojsk a útvarů.
“Od roku 1969 jsem hledal hrob svého otce a jeho spolubojovníků z pluku. Poručík Ivan Ivanovič Markovec padl při průlomu blokády Leningradu 15. ledna 1943. Účastnil se operace Jiskra,” vypráví hrdinův syn. “Ve střelecké brigádě, které velel, už v prvních dnech beze stopy zmizelo 170 lidí. Mám seznamy celkových lidských ztrát, je v nich 1409 lidí. Do roku 1942 – 1943 se hlášení o nezvěstných podávala k armádnímu velení po tisících, ale pak armádní velení začalo velitele útvarů trestat za ztráty v této kolonce. Počítalo se s tím, že nezvěstní jsou potenciální zběhové schopní předat nepříteli informace o dislokaci vojsk a útvarů. Ztráty se snažili snižovat, statistiku rozházeli do více kolonek. My nemáme zmizelé beze stopy, máme zmizelé padlé. A o tom jsem psal Ministerstvu obrany, vládě, prezidentově administrativě. Ústav pro legislativu a srovnávací právo při vládě RF zpochybnil v roce 2015 myšlenku přiznávat nezvěstné za padlé ve snadnějším – mimosoudním pořádku. Ministři nic neřeší. Když prohlásí ty lidi za padlé v boji, budou muset platit živým potomkům. V zemi platí Zákon o finančním uspokojování sloužících vojáků a poskytování samostatných plateb (F3-306 ze 7. listopadu 2011), podle něj se v případě smrti sloužícího vojáka vyplácí každému členovi rodiny finanční kompenzace. Mohly by začít soudní procesy, musely by se vyčlenit peníze pro věkovité potomky frontových vojáků.”
Hrdinové a zrádci
Když se v roce 2014 obrátila Veřejná komora RF na prezidenta Ruska s dotazem na status nezvěstných, představitelé Ministerstva obrany oznámili: “Máme údaje, které nás nutí postavit se proti tomuto návrhu. Množství lidí zůstalo na nepřátelském území. Byli to zrádci.”
“Nezvěstné nelze v žádném případě prohlásit za padlé!” vykřikne účastnice Velké vlastenecké války Marija Pochlinová, jen zaslechne téma článku. “Vím toho o nich příliš, dlouho jsem pracovala v Centrálním archivu Ministerstva obrany. Znala jsem válečné zajatce, ti vyprávěli různé příběhy. Před bitvou u Kursku z útvarů ze strachu a podlosti dezertovalo 200 až 300 lidí. A ti jsou považováni za nezvěstné. V žádném případě je nelze považovat za padlé v boji.”
“Ano, ano, Ministerstvo obrany se odkazuje na to, že mezi námi bylo 700 tisíc zrádců. A proto nelze prohlásit 5 milionů za padlé vojáky. Ale my všichni výborně rozumíme tomu, co je černá listina,” namítá vedoucí kazaňského Muzea – památníku Velké vlastenecké války Michail Čerepanov. “Například, v Tatarstánu to znamená 8 tisíc jmen, jejichž rodinám se nemělo oznámit úmrtí vojáků. Kdo myslíte, že se na ni dostal? Především dezertéři a odsouzenci vojenských tribunálů: usnul na hlídce, střelba bez rozkazu, nebo se nějaký kluk nevrátil včas – zabloudil. Ti, co opravdu zradili vlast a zůstali v zahraničí, těch není ani procento ze všech nezvěstných. Zvlášť jsme to prověřovali, když jsme připravovali Knihu paměti v 90. letech. Já sám jsem nosil na KGB spisy. V jednom okrese našli z dvou a půl tisíce nezvěstných 16, kteří přežili v zajetí. Když jsem přišel s dalším okresem, mávli agenti rukou: “Neotravuj hloupostmi.” Zabývám se hledáním padlých od mládí a pamatuji si vyprávění veteránů: ‘Odcházeli jsme z bitevního pole a své mrtvé jsme tam nechali ležet. Sami jsme je pohřbít nemohli a pak jsme viděli oznámení: Zmizel beze stopy.’ Nezakopali ho, tak je nezvěstný. A když na našem kazaňském hřbitově začaly v 90. letech mizet hroby Rudoarmějců – z 5000 jich zůstalo 400 – hledal jsem jejich příbuzné, a zjišťoval jsem, že rodiny je považují za nezvěstné. Oba dva mí dědečkové se z války vrátili. Ale osudy bezejmenných a zapomenutých mě ranily – z 398 tisíc padlých jen v naší republice je nezvěstných 180 tisíc. Není třeba podvádět, seznamy zrádců mají zvláštní služby v každém regionu, válečné zločiny nemají promlčecí lhůtu. Jsou seřazeny podle příjmení: přeběhlíci, ‘policaji’ (místní obyvatelé v okupovaných oblastech sloužící u nacistické policie), příslušníci trestných oddílů. Ale to není 5 milionů.”
“Je třeba požadovat, aby byl zákon o změně statutu nezvěstných zpracován a přijat. Aby změna byla povinná,” domnívá se veterán Velké vlastenecké války, generálmajor, doktor filozofie, profesor Stěpan Tjuškevič. “Lidé bojovali za vlast, účastnili se bojů, a to, že při stahování z boje padli do zajetí… Okolnosti bývají různé. Podle mého by pochyby měly být odloženy. Z morálně-etického úhlu pohledu je sedmdesát jedna let po vítězství nepřípustné dál protahovat řešení.”
Autor: Anna Bessarabovová
Zdroj: Novaja Gazeta 4. 5. 2016
