Pan prezident navštívil sjezd Svazu bojovníků za svobodu. Je to ta organizace, jejíž čelní představitel Jaroslav Vodička vyprávěl při pietě za oběti holokaustu na terezínské tryzně o nebezpečí vpádu mladých mužů s drahými telefony a saky. Jedná se o stejnou organizaci, jejíž lidickou odnož opustily poslední žijící lidické ženy poté, co se do jejího vedení vnutila Jana Bobošíková. Jsou to ti bojovníci za svobodu, jejichž členem je i prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. A konečně, jsou to ti bojovníci za svobodu, kteří při příležitosti této vzácné návštěvy udělili metál nejen panu prezidentovi, ale i hradnímu protokoláři Jindřichu Forejtovi, zřejmě za boj za svobodu, ačkoliv vskutku nemám nejmenší představu, jak v jeho případě vlastně vypadá.
Ale vraťme se k panu prezidentovi. Ten se ve svém projevu poctivě zamyslel nad významem slova svoboda. A vyznal se ze svého přesvědčení, že “boj za svobodu není primárně bojem za svobodu vlastních názorů, ale za svobodu názorů těch druhých”. Dále pan prezident uvedl, že “existuje nikým nevolená pseudoelita, která své názory považuje za nadřazené názorům těch ostatních.”
Příkladem takové nikým nevolené pseudoelity je podle pana prezidenta jistý kněz, který toužil stát se také panem prezidentem, nicméně mu to prý jeho církev zakázala. Milý kněz ovšem, říkal pan prezident, místo aby uznal, že prezidentem být nemůže kvůli církevním regulím, osočil údajně naši společnost, že ho není hodna, jelikož je v ní málo moudrosti.
Pan prezident tohoto nikým nevoleného kněze zcela oprávněně kárá: pokud se takto nadřazeně, pane knězi, vyjadřujete o naší společnosti, nejste spíš vy ten nehodný? Nehodný důvěry svého národa? A já s uspokojením pozoruji, že Miloš Zeman již zřejmě zcela opustil svoji tezi o národu tvořeném ze třetiny debily, tedy přesněji “duchem slabými”, a z poloviny obyvateli s podprůměrným intelektem, čili blbci, kterou razil před lety.
V návaznosti na své pojetí boje za svobodu označil pan prezident ty pseudoelity typu pana nikým nevoleného kněze po vzoru svého přítele senátora Kubery za dobrosery. Jelikož však má přece jen poněkud vytříbenější slovník, který je neslušných výrazů prost, přejmenoval je na “pachatele dobra”. A jako extrémní případ takového pachatele dobra uvedl Pol Pota.
“Byl člověk, který absolvoval francouzské školy. Pak se vrátil do své země a páchal tam dobro. Ten člověk se jmenoval Pol Pot. Ta země se jmenovala Kambodža a výsledkem páchání dobra byly dva miliony mrtvých. Řeknete, a budete mít pravdu, že to je extrémní příklad, ale právě v extrémech se nejlépe ukazuje pravda”, osvětlil nám pan prezident svůj výběr.
Osobně považuji za více než chvályhodné, že se Miloš Zeman takto otevřeně pouští do boje za názory, se kterými nesouhlasí. Kárání pseudoelit, které považují svůj pohříchu dobroserský názor za nadřazený, jakož i apel na rovnost názorů v duchu francouzské revoluce jsou dle mého názoru kroky správným směrem.
A Miloš Zeman takto plní roli bojovníka za svobodu tak, jak ji ve svém projevu vymezil. Tedy za předpokladu, že opravdu platí jím deklarovaná premisa, že se do krve tluče za názory těch druhých. Pokud ovšem nikoliv, pak jeho proslov nedává smysl. Což by byla celkem škoda, když si jej tentokrát dokonce předem připravil.
Je pravda, že mě trošku zmátlo, když si za příklad pachatele dobra vybral zrovna Pol Pota. Mohl uvést třeba rovnou Robespierra, když už mluvil o duchu francouzské revoluce, nebo Stalina, který, kromě jiného, “neváhal pro boj s fašismem v Evropě obětovat 27 milionů vlastních občanů”, jak nám nedávno ve svém projevu připomněl předseda KSČM Vojtěch Filip.
Ale koneckonců proč vlastně ne? Třeba měl dobrý důvod neuvádět Robespierra nebo Stalina a Pol Pot taky ujde. Každopádně je to od pana prezidenta třeba považovat za demonstrativní a až na dřeň jdoucí příklad sebekritiky.
Nerespektováním názorů druhých, stavěním se do role pseudoelity, která předstírá, že její názor je jediný správný, by totiž skutečně mohl skončit jako Pol Pot, nebo jakýkoliv jiný šílený diktátor. Volený či nevolený.
Poslechněte si audioverzi:
