Photo (c) CC0
Aby nás ďábel donutil spáchat zlo, zlehčuje bázeň, kterou cítíme, představou, že v důsledku zlo spáchat nemusíme, že si s ním můžeme jen zahrávat.
31. července tohoto roku zemřel ve věku 87 let ruský spisovatel abcházského původu Fazil Iskander. Český čtenář neměl příliš příležitostí se s tímto humorným kritikem absurdity sovětského režimu seznámit. Česky vyšel román Patálie s kozloturem, kratší výběr z jeho stěžejního, rozsáhlého románu Sandro z Čegemu (česky pod názvem Strejček Sandro z Čegemu) a několik povídek.
Dmitrij Bykov Iskandera označil za spisovatele pro dospělé lidi. Spisovatele, který znal čtenáře a rozuměl životu. Spisovatele, jehož čas znovu přijde. My dodáváme, že jeho čas už přichází.
Překladatelská dílna A nikdy jinak! vám přináší drobné úryvky z do češtiny doposud nepřeložené povídky Králíci a hroznýši:
- Když moudrost nemá dost sil na to, aby zajistila dobro, dělá to jediné, co může – oddaluje zlo.
- Tam, kde se příliš často hovoří o vítězství, buď zapomněli, co je pravda, nebo se před ní skrývají.
- K čemu je nám hroznýš, ze kterého mluví králík? Takového hroznýše nepotřebujeme.
- „To je geniální!“ zvolal jeden z králíků uprostřed davu a udeřil se packou do čela. Vzápětí padl mrtev k zemi. Jeho nebohá hlava to pomyšlení nedokázala snést.
- „A tak je to vždycky,“ vzdychl hroznýš, který všechno viděl černě. „Reguluje se pohyb králíků, ale odnesou to hroznýši.“
- Pokud někdo, a zejména pokud jde o skupinu, prožívá nějaké vzrušení, nedochází mu, že žádný jásot nevydrží věčně. A když pak jásot začne opadat a jásající si to uvědomí, má sklon svalit vinu na toho, kdo jásot vyvolal, protože to byl nakonec on, kdo nezařídil, aby jásot byl trvalejší povahy. Kdyby ale někdo kritickým postojem k předmětu jásotu všeobecné jásání narušil, hněv jásajících by se vší důrazností zamířil přímo na něj. Jásající totiž žijí v domnění, že jejich jásání je zcela vytrvalé, a kritik je tak považován za zlostného nepřejícníka snažícího se upřímný jásot pokazit.
- Konec královského proslovu se utopil v bouřlivém potlesku na počest oblíbených pokrmů. V nastalém hluku se tu a tam ozval výkřik vzdávající čest Králi od některého z Připuštěných ke královskému stolu, následovaný nadšeným pištěním těch, kdo o připuštění usilovali.
Jako vždy došlo i na skandování slávy Veliké trojici (zelí, hrášek, fazole) s občasnými doplněními dalších pokrmů, přičemž z těch méně běžných nejčastěji zaznívalo heslo: „Ať žije též naše skromná mrkev!“
Za zaznamenání rozhodně stojí skutečnost, že každý jednotlivý králík byl přesvědčen, že on osobně tleská myšlence jednoty králíků a těch nejlepších pokrmů. Zároveň se však domníval, že ostatní králíci tleskají nikoli pouze myšlence této jednoty, ale celkovému vyznění proslovu Krále. A protože stejně smýšleli všichni, tak také všichni cítili, že přiznat egoistickou omezenost příčin vlastního potlesku by bylo přinejmenším nepěkné, proto tleskali ze všech sil, aby tuto egoistickou omezenost skryli a splynuli tak s všeobecným nadšením, s nímž nakonec také splývali, a zachyceni tím mohutným proudem, sami tlačili jásot stále dál. A tak jednotlivé potůčky osobního potlesku dohromady tvořily mohutnou řeku podpory veřejného mínění králíků.
- Odvaha je příliš často důsledkem pocitu, že je život bezcenný, zato zbabělost je vždy důsledkem falešného přehánění jeho hodnoty.
- Hrubost zrady vždy nejsilněji pocítí zrazovaný, zrádce ji cítit nedokáže, nebo alespoň ne s takovou intenzitou. Proto se každý zrazený zrádce, když porovnává pocity, které měl při páchání zrady, s pocity, které měl, když byl zrazován, naprosto upřímně domnívá, že jeho zrada byla mnohem méně mrzká.
- S rozhodnutím zradit už zrádcova mysl oplývá všemi slastmi, které má zrada přinést (…) Sní o tom, jak dokáže překročit hranici zrady a ukrást osudu to, co mu má zrada teprve zajistit, aniž by ale zradil, a dokáže se vrátit zpět čestný (…) A vzhledem k tomu, že zradu ještě nespáchal, šťastná představa, jak obelže osud, což znamená, že získá vše, po čem touží, aniž by za to zaplatil, je tak silná, že překoná všechny představy o tom, jaké ho v budoucnu dostihne pokání.
- Aby nás ďábel donutil spáchat zlo, zlehčuje bázeň, kterou cítíme, představou, že v důsledku zlo spáchat nemusíme, že si s ním můžeme jen zahrávat.
