Ještě jedno malé ohlédnutí za olympiádou a ruským dopingovým skandálem z pera ruského spisovatele Viktora Šenderoviče.
Občané státu polovinu dekády (za všeobecného nadšení a souhlasu) vedeného skupinou důvěrníků Tambovské bandy, státu, který rozpoutal několik válek, anektuje cizí území a praktikuje beztrestné politické vraždy… tito občané jsou frustrovaní pískotem z olympijských tribun!
V olympijském bazénu vypískaná Ruska Jefimovová je oběť propagandy. Američtí sportovci, kteří jí odmítli gratulovat k zisku medaile, se zachovali jako uniformovaný dobytek.
Tyhle hloupé televizní postuláty z textu Alexeje Osina (sportovní zpravodaj – pozn.), zdá se, absolutně sdílí většina obyvatel Ruska a to nás přivádí k nevyhnutelnosti sednout si do školních lavic první třídy: musíme opakovat základy.
Dobrá, pojďme od samého začátku, moje milé děti.
Podvádět se nemá (rodiče Vám to měli říct). Kdo je při podvádění přistižený a ještě k tomu vícekrát, získává špatnou pověst. Děti, které potkají takového lumpa na pískovišti, mají právo odvrátit se od něj a nechtít si s ním hrát.
Oni nejsou dobytek. Dobytek je ten, kdo jiné uráží za to, že si nechtějí hrát s podvodníky.
Tím spíš, je-li podvodníků mnoho a všichni nachytaní se teď snaží vyvolat dojem, že oni jsou svatí, všichni okolo jsou nepřátelé snící o ponížení jejich veliké země, jejíž tajné služby se naučily zaměňovat vzorky moče.
Pískot z tribun je odpověď normálních lidí na zápach této moči. Odpověď na přítomnost nezvané návštěvy. Toť vše.
Děti! Jestli chceme, aby s námi chtěli hrát, nepískali na nás z tribun, když se ukážeme, aby naše podaná ruka nezůstala natažená do prázdna, pak máme dvě cesty.
První: všechny je obsadit, vedle každého milovníka sportu posadit agenta tajných služeb a nařídit oslavovat trikolóru. Tahle cesta se jeví prozatím jako nereálná.
Alternativní cesta je reálná, ale vyžaduje skutečné úsilí, z větší části duševní.
Musíme se pokusit vrátit se z útulného blázince do reálného světa, milé děti. Podívat se pravdě do očí a za to, co v nich spatříme, pocítit osobní hanbu. Dohodnout se mezi sebou, že podvádět je špatné. Nemrkat přitom. Přervat začarovaný kruh. Sami potrestat podvodníky. Hlasitě a jednoznačně se omluvit. Potvrdit změnu směru a vydržet. A pak…
Nějak jsem se zasnil.
Promiňte děti, že jsem Vás vytrhl od vlasteneckého obrazu světa. Vícekrát to neudělám. Teď zavřu dveře z druhé strany a začnu mluvit sám se sebou jako schizofrenik.
Tak to bude mimochodem bezpečnější.
Pískot se jim nelíbí, aha? Zamyslete se.
Občané státu polovinu dekády (za všeobecného nadšení a souhlasu) vedeného skupinou důvěrníků Tambovské bandy, státu, který rozpoutal několik válek, anektuje cizí území a praktikuje beztrestné politické vraždy… tito občané jsou frustrovaní pískotem z olympijských tribun! Oni jsou uraženi špatným postojem k tomu svému státu! Inu, to je nevyhnutelné. Co je ale zajímavé, já jsem také uražen. Pohrdá-li celou mou vlastí od hlavy až k patě, zažívám stejně jako klasik nevoli, když se cizinec se mnou dělí o ten pocit…
Ale v té zlobě a v té typické federální agresi, kterou tak jasně vysílá ve svém textu Alexej Osin, není nic puškinského. Nulová reflexe. Ani stín paradoxu, ani zrnko duševního úsilí. Je to jen chmurné a prostoduché jako bučení „bijí naše“.
Ano, bijí! A dobře dělají.
Viktor Šenderovič
Zdroj: Echo Moskvy 10. 8. 2016
