27 února 2015 byl v Moskvě zavražděn lídr ruské opozice, bývalý vicepremiér Boris Němcov. DW zveřejnilo komentář své spolupracovnice a dcery politika Žanny Němcovové.
Vnímáme naše blízké natolik blízkými, že se nesnažíme vniknout do detailů jejich životů, jejich názorů, jejich zásluh.
Měla jsem představu o tom, že udělám dlouhý rozhovor se svým otcem. Dvě tři hodiny mluvit o všem možném, položit mnoho otázek, které se za řadu let nahromadily. Zdálo se, že není kam spěchat, že máme mnoho času. Vlastně jsem s otcem jeden menší rozhovor udělala pro RBK (ruský multimediální holding – pozn. př.). Když umřela Margaret Thatcherová, navrhla jsem šéfredaktorovi, abychom se v programu věnovali “železné lady” a pozvali tam mého otce, který byl jeden z mála Rusů, kteří s ní komunikovali osobně.
Pozdní poznání
V té době byl táta už na černé listině většiny ruských televizních stanic. K mému překvapení tenkrát udělali výjimku. Dlouho jsme přemýšleli, jak mám otce oslovovat. Nakonec jsem ho prostě představila a přešla na tykání. V přímém přenosu jsme mluvili o Margaret Thatcherové, o tom, proč v roce 1993 přijela do Nižního Novgorodu, a ne do Moskvy, nebo do Petrohradu. Proč podepsala dohodu o předání Hongkongu Číně, proč byla proti sjednocení Evropy. Část tohoto pořadu je doposud na Youtube.
Mnohé o mém otci se mi bohužel nepodařilo zjistit během jeho života. Tak to ale bývá: vnímáme naše blízké natolik blízkými, že se nesnažíme vniknout do detailů jejich životů, jejich názorů, jejich zásluh. Po jeho vraždě jsem ho, stejně jako mnozí jiní, pro sebe nanovo odhalila. Přečetla jsem jeho knihy, opět se podívala na rozhovory, které poskytl. Některé z nich jsem viděla poprvé. Vyhledala jsem a potkala se s těmi, kdo ho znal a pracoval s ním. Učinila několik objevů.
Od gubernátora po lídra opozice
Samozřejmě jsem věděla, že můj otec byl známý gubernátor, který jako první v Rusku začal s malou privatizací, předal do soukromého vlastnictví nákladní autodopravu, reformoval vlastnictví půdy, nechal stavět silnice, realizoval program “byty pro vojáky” atd. Vůbec jsem ale netušila, že světový tisk v letech 1992 – 93 psal o nižněnovgorodském gubernátorovi a jeho reformách. Na ruské mapě byl magnetický bod – Nižní Novgorod. Navíc tam vydávali soukromý deník The Nizhny Novgorod Times. Zdá se, že tam přijíždělo dost cizinců, když existovaly takové noviny v anglickém jazyce.
Dnešní Rusko? Nostalgie po říši a hrdost na sama sebe.
Málo kdo považoval otce za bystrého a on sám nejednou přiznával, že se v lidech nevyzná a rád ironicky dodával: “Vyznat se v lidech je jednoduché. Nejdříve je musíte nenávidět. Pak se často ukáže, že jste měl pravdu a ostatní vás budou považovat za vytříbeného psychologa.” Jako politik ale předvídat dokázal. Už v roce 2006 varoval před tím, co bude Putin budovat.
Ve své knize “Zpověď vzbouřence”, vydané v roce 2007, napsal: “Změna požadavků na lídry – to je fáze vývoje země. Koneckonců, co charakterizuje dnešní Rusko? Nostalgie po říši a hrdost na sama sebe. <…> Je to fáze letargického spánku, v této fázi lid nepotřebuje svobodu slova, demokracii, ani extra práva. Do této fáze organicky zapadá Putin, protože se silně užírá v důsledku rozpadu SSSR, snaží se, i když ne velmi dobře, kočírovat záležitosti na mezinárodní úrovni, ukazuje na všech kanálech, jak probouzí bývalou sílu státu.” To vše dlouho před Gruzií, Krymem, válkou na jihu Ukrajiny a v Sýrii. Tenkrát v roce 2007, na špičce ekonomického růstu, málokdo poslouchal mého otce, koukali na něj přes prsty a považovali za smolaře z devadesátých let, který nedokázal “srůst” se systémem. Čas plynul, a stalo se zřejmým, že v politice Putina se stalo hlavním přejímání imperátorských manýrů.
Moje cesta
Otec byl v opozici v podstatě celý můj dospělý život, to je více než 10 let. Být v opozici v současném Rusku je z praktického úhlu pohledu neperspektivní a životu nebezpečná činnost. Je to úděl ideových srdcařů, proto je v opozici jen pár jedinců. V průběhu let mi různí lidé opakovaně řekli, že táta není v pořádku, nadarmo kritizuje Putina, není pro nikoho zajímavý atd. Na mé 30. narozeniny pronesl tehdejší šéfredaktor televizní stanice RBC přípitek o tom, že jsem se dala na lepší cestu než můj táta.
Být v opozici v současném Rusku je z praktického úhlu pohledu neperspektivní a životu nebezpečná činnost.
Nicméně vybrat si „správnou cestu“ politické neutrality po anexi Krymu (i když jsem vždy byla vždy člověk demokratických názorů a chápala jsem, že Rusko se nevyvíjí správným směrem) je nemožné.
Březen roku 2014 se stal temnou předzvěstí čehosi strašného. Tehdy jsem matce řekla, že to jsou moje poslední narozeniny, které slavíme normálně. Intuice mě nepodvedla. Smrt mého otce před rokem mě přivedla k výběru správné životní cesty – nejít cestou kompromisů v principiálních otázkách a být sama sebou. Otec se mně často v žertu ptal: “Doufám, že nebudeš jako Pavlík Morozov?” Tím jsem se určitě nestala, jen se o tom otec už nedozví.
Zdroj: DW.com
