Hitler prohrál válku. Židé se stali znovu rovnocennými lidmi. A získali útočiště – svůj vlastní stát. Mnoho z nich, kteří tu příšernou válku, potupu a zneuctění jejich člověčenství přežili, odešlo z Evropy právě tam. A další do Ameriky. Odcházeli nejen proto, že jim z dobrých dní zůstalo tak málo, ať už šlo o rodinu, přátele, majetek nebo vzpomínky. Je pravděpodobné, že velká část z nich odešla také proto, že nemohla dál žít v zemích, ve kterých zažila tolik nenávisti. Od okupantů – německých nacistů – a v lágrech, ale i od svých vlastních lidí – od spoluobčanů, ve své vlastní zemi.
Západní část Evropy s tímto dědictvím nenávisti bojovala mnoho let. Procesy denacifikace a defašizace proběhly velmi důsledně a s úspěchem nejen v samotném Německu, ale i v dalších zemích. Na lidská práva, svobodu a důstojnost jednotlivce se zde dnes klade obrovský důraz. Jak to ale bylo s východní částí Evropy? Tou pod kuratelou tatíčka Stalina? Hitler neměl rád židy. Stalin ovšem jakbysmet. A tak, zatímco pohitlerovská západní Evropa pracně budovala novou, otevřenou, demokratickou a humanitní společnost, u Stalina stačilo neoblíbenou část obyvatelstva, které před ním včas neprchlo, jednoduše přejmenovat. Slovo „žid“ (které tehdy silně zavánělo dýmem z doutnajících pecí nacistických koncentračních táborů) se proto proměnilo ve slovo „kosmopolita“. Pak už nic nebránilo zahájit organizovaný “boj s kosmopolitismem” – zatýkání, vykonstruované soudy, věznění, mučení, popravy, vraždy. Obdobu boje s kosmopolitismem samozřejmě sovětští experti instalovali i u nás – v socialistickém Československu. Akorát u nás se odhalovala “sionistická spiknutí” – v podstatě šlo ale o totéž.
Hitler, Stalin, židé. Známá fakta. Jeden prohrál, druhého odvrhli, ti třetí nakonec, přes strašlivé ztráty a utrpení, zvítězili. Mají svoji zemi i úctu a respekt ostatních zemí demokratického světa.
My patříme mezi země demokratického světa. Nebo tam – doufám – patřit chceme. Odsoudili jsme zločiny nacismu a komunismu, i ty spáchané na náboženských či etnických menšinách, s ideou, že taková zvěrstva se nikdy nesmí opakovat. Přesto existují lidé poznamenaní genocidou vlastního národa, ztrátou důstojnosti a cejchem podřadné rasy – obdobně jako kdysi židé – kteří jsou v naší společnosti stále snadným terčem a hromosvodem, kam lze seslat všechen hněv, frustraci a nenávist. Lidé, kteří často z mnoha důvodů objektivně nemají možnost se ve společnosti uplatnit ani nemají kam jít. Lidé, každodenně vystavení nenávisti. Romové.
Pan Babiš o tom nepochybně ví. Zřejmě si řekl: výborně, rozjedu kampaň, o uprchlících dneska mluví každý, lidi už to nudí, pojedu se tedy podívat na ty “Rómy” do těch sociálně vyloučených lokalit – to se dobře prodá – trošku se do nich trefím, je to nebolí, oni jsou zvyklí a lidi se chtěj bavit. Nemyslím si, že se chtěl vědomě dopustit takového trapasu – v jeho komunismem silně poznamenaném historickém povědomí koncentrační tábor v Letech prostě neexistoval. Mlčelo se o něm totiž celých 40 let naší totalitní éry a v 90. letech měl pan současný vicepremiér a někdejší člen KSČ z prominentní prorežimní rodiny nepochybně mnoho jiné práce při budování svého impéria, než si oprášit znalosti, zakydané rudou propagandou. A tak podle něj “kdysi Romové pracovali a ti, kteří ne, šup s nima do pracovního lágru, aby se pracovat naučili.”
Tak se to říkalo kdysi dávno, když na místě lágru budovali prasečák. Tak si to pamatuje nejen Andrej Babiš, ale spousta dalších, kteří se, stejně jako on, nezatěžují takovými detaily a malichernostmi, jako je naše vlastní minulost. Takhle si také představuje ideální “řešení romské otázky”. Ubere mu to politické body? Sotva. Velká část veřejnosti prostě jen slyšela to, co sama takhle znala, nebo to, co souznělo s její vlastní (a)verzí. A přesně na tuhle část naší společnosti Andrej Babiš cílí. Na společnost bez paměti, bez ideálů. Bez skrupulí a mantinelů. Bez hodnot, které nemají materiální podstatu. Na společnost, která věří v pevnou ruku, jež všechno zařídí a bude líp. Je to jen další demonstrace populismu nejsprostší sprostoty. Kolik jich ještě naše společnost snese?
