Přinášíme text sociologa Denise Volkova (Levada Centrum) o současném stavu ruské společnosti. Jak se změnilo veřejné mínění „po Krymu“? A jak blízko jsou masové protesty podobné těm z let 2011 – 2012? Levada Centrum je známé jako jedno z mála nezávislých pracovišť výzkumu veřejného mínění. Možná i pro texty, jako je ten, který vám nyní předkládáme, bylo na začátku září ruskými úřady prohlášeno za „zahraničního agenta“. Text je mimořádně zajímavý i v souvislosti s právě proběhlými volbami do ruské Dumy…
Kolik času zbývá do masových protestů podobných těm z let 2011 – 2012
Denis Volkov (sociolog z Levada Centrum)
Před více než dvěma lety prudce změnila společensko-politické klima uvnitř země ruská anexe Krymu. Až do února, března roku 2014 ruský politický systém zažíval krizi legitimity: v té době podpora činnosti prezidenta, premiéra a vlády klesala již několik let; ke konci roku 2011 a na počátku roku 2012 proběhly v největších městech masové demonstrace pod heslem “Rusko bez Putina” a požadovaly spravedlivé volby; na konci roku 2013 se jen čtvrtina obyvatelstva domnívala, že by Putin měl být v následujících volbách zvolen prezidentem (polovina by neměla námitky proti nové osobě na tomto postu). Ale už v březnu, dubnu roku 2014 šly ratingy nejvyšších představitelů prudce nahoru, stejně jako ohodnocení práce většiny státních institucí a stoupalo i veřejné mínění o stavu politiky a ekonomiky.
Změny sociologických ukazatelů byly natolik neočekávané a dramatické, že mnozí komentátoři v Rusku i zahraničí jednoduše odmítali výsledkům průzkumů věřit. Komentáře typu “nevěřím sociologii”, “lidé lžou” nebo “lidé jsou vystrašení a bojí se odpovídat” byly běžné.
Nicméně, vezmeme-li v úvahu veškerá sociologická data o náladách Rusů, shromážděná Levada Centrem za dobu vlády Vladimíra Putina v Rusku a nikoliv jen ta z posledních dvou, tří let, pak se ukáže, že současná podpora ruského režimu není bezprecedentní. Vyjde najevo, že putinský režim prožíval svůj vrchol ne v letech 2014 až 2015, ale v období mezi začátkem volební kampaně 2007 – 2008 a rusko-gruzínskou válkou v srpnu 2008.
Většina hodnocení z té doby: stavu věcí ve státě, Putina osobně, jeho úspěchů atd. dosahovala svých maxim právě tehdy a převyšovala vrcholy postkrymského období. Jedním z úhelných kamenů legitimity politického systému na konci prvního desetiletí byla tak zvaná “putinská stabilita”, přesvědčení většiny společnosti o tom, že zítřek bude lepší než včerejšek a že před námi je světlá budoucnost.
2009 až 2013: Krize legitimity systému
Krize, která propukla na počátku roku 2009, toto přesvědčení pohřbila. Růst životní úrovně (tedy aspoň podle hodnocení zaznamenaných sociology) se přibližně po roce, roce a půl obnovil, ale zadržovaní mezd a obavy ze škrtů, které Rusům připomínaly katastrofický rok 1998, se na psychologii obyvatel silně podepsaly. Stabilita skončila a už se nikdy nevrátila. Nečekaně se tak ztratil jeden ze základních kamenů putinského režimu.
Na počátku roku 2008 jsme pak sledovali systematický pokles veřejné podpory základním státním institucím. Za pouhé dva a půl roku po rusko-gruzínské válce ztratil prezident přibližně třetinu příznivců.
Nahromadění společenské nespokojenosti s mocí vytvořilo podmínky pro masové protesty v letech 2011 až 2012, kdy se k nepočetným přesvědčeným opozičníkům a politickým aktivistům připojily desítky tisíc řadových naštvaných Rusů. Zejména právě pocit nejistoty, slepé uličky a neschopnosti státní moci hromadící se problémy efektivně řešit – a to nejenom u tzv. střední třídy, ale i u širších vrstev společnosti – přivedly do ulic značný počet do té doby apolitických občanů. Když se ruská moc v souvislosti s protesty vzpamatovala z prvního šoku, dokázala poměrně rychle izolovat opozičníky a protestující a dehonestovat je v očích většiny obyvatelstva. A to tím snáze, že protestující se ocitli v pasti vlastní úzké politické agendy – požadavek na spravedlivé volby a změna prezidenta. To jim neumožnilo obrátit se na většinu Rusů, které v prvé řadě trápily (a trápí dosud) sociálně-politické problémy.
Masové demonstrace fungovaly jako pojistný ventil, “vypustily páru” a snížily společenské napětí v zemi. Už v polovině roku 2012 většina obyvatel svou nespokojenost “vypustila” a, protože u protestních vůdců nenašla smysluplnou alternativu k putinskému režimu, opustila protestní struktury stejně tak rychle, jako se k nim před půl rokem připojila. Nicméně státní moc, byť se jí podařilo protestní hnutí neutralizovat, už u části rozčarovaného obyvatelstva nedokázala získat zpět sympatie: v průběhu let 2012 – 2013 se vztahy obyvatelstva k moci minimálně nezlepšovaly. Ani předvolební agitace, ani vítězství ruského národního družstva na olympiádě v Soči se na ratingu téměř neodrazily.
2014 – 2015: “Krymský restart”
Teprve anexe Krymu “restartovala” ruský politický systém a podařilo se jí vrátit režimu legitimitu ztracenou v očích veřejnosti. Mnozí z těch, kdo ještě nedávno byli znechucení vládou a demonstrovali na Bolotném náměstí a Sacharovově třídě (zejména ti, kteří se do roku 2011 o politiku nezajímali, neměli jasné politické preference – a průzkumy ukazovaly, že takových byla většina), znova přešli do tábora podporovatelů putinského režimu.
Jak vyprávěl jeden z účastníků panelu respondentů (a tento postoj je možné považovat za modelový): v roce 2012 na Bolotnou chodil, ale teď “chápe”, že se mýlil. Proč se odehrála taková změna v názorech a přitom s takovou rychlostí?
Zastavíme se tu jen u společensko-psychologických důvodů. Analýza průzkumů veřejného mínění ukazuje, že “připojení” Krymu vzedmulo vlnu nacionalismu smíšenou s nostalgií po Sovětském svazu s jeho statusem velké říše. U většiny obyvatel se vytvořil pocit “znovuzrození velikosti země, ztracené po rozpadu SSSR”. Následující konfrontace se Západem tento masový pocit jen vyostřila: “zabrali Krym” bez ohledu na názory USA a Evropy. Porušení mezinárodních norem a povinností se přijímalo jako potvrzení této velikosti: “děláme si, co chceme”.
Euforie spojená se silnou protizápadní náladou poprvé po mnoha letech spojila horní i spodní vrstvy ruské společnosti, řadové občany i ty u moci. Mimoto, obraz druhého Majdanu (nafouknutý a převrácený ruskými státními sdělovacími prostředky) se v očích většiny Rusů stal symbolem chaosu, svržení “zákonné vlády”, změny režimu silou Západu; a pro ruskou moc se tak Majdan stal velmi pohodlným prostředkem k diskreditaci jakýchkoli protestů: “Chcete, aby to dopadlo jak na Majdanu?”
Krymská euforie netrvala dlouho. Už v prosinci 2014 se z radosti stal šok – kurz rublu klesal a ceny rostly. Stejně jako na počátku roku 2009 vedla ekonomická krize k rychlé ztrátě optimismu a hodnocení stavu země klesala. Nicméně ratingů mocných špiček se to netýkalo. Pokles legitimity politického systému se projevil až po několika měsících po začátku krize (stejně jako v roce 2009).
Ba co víc, anexe Krymu přinesla dlouhodobější a hlubší efekt než jen prostou euforii. Rating Putina i strany Jednotné Rusko, který na jaře 2014 vzrostl, dosáhl na své maximum až v květnu, červnu roku 2015 na pozadí oslav 70. výročí vítězství Ruska ve Velké vlastenecké válce. To se odehrálo poté, kdy šok z krize byl už pozapomenut a značný pokles životní úrovně ještě nezačal, protože charakter této krize dovolil většině obyvatelstva se na probíhající změny adaptovat (vážné zhoršení situace začalo být citelné až ve druhé polovině roku 2015). Jinými slovy, podle většiny ukazatelů veřejné podpory zažíval putinský režim v letech 2014 – 2015 druhý rozkvět návratem do stavu z let 2007 – 2009.
Současnost
Když mluvíme o tom, že po anexi Krymu se systém “vrátil” o sedm let zpět, vzniká pokušení zeptat se, ve kterém roce “jsme” dnes a kolik ještě času zbývá do takových masových protestů jako v letech 2011 až 2012. Odpovědět jednoznačně na tuto otázku nelze, vzhledem k tomu, že dlouhodobé trendy jsou někdy nevyzpytatelné. Například hodnocení činnosti vlády, premiéra a Dumy se už vrátily na “předkrymskou” úroveň. Pokles proběhl podstatně rychleji, než v předchozím cyklu – stačily k tomu pouhé dva roky. Ratingy Jednotného Ruska jsou dnes na úrovni konce roku 2010 – počátku roku 2011 (pak začal prudký pád). Ale dnešní zásoba popularity nejspíš bude straně stačit k vítězství ve volbách, do kterých zbývají necelé dva týdny (zvlášť pokud agitace opozičních stran zůstane na té úrovni, jako v posledních měsících). Přitom ale ukazatele optimismu, stavu věcí ve státě, hodnocení ekonomické situace země, naděje do budoucna jsou už podstatně horší než “před Krymem”.
Co se týče protestů, tak masové akce srovnatelné rozsahem s akcemi v Kaliningradu a Vladivostoku v roce 2009 až 2010, jež událostem na Bolotném náměstí a třídě Sacharova předcházely, jsme zatím neviděli. Ale protest řidičů kamionů z různých regionů země na konci roku 2015 měl široký celoruský ohlas. Množství lokálních protestních akcí probíhá v současnosti v Moskvě. Zatím není jasné, nakolik je po celém území Ruska rozšířena informace o pochodu traktoristů na hlavní město, ale už existují zprávy, že farmáři z jiných regionů země jsou připraveni své kolegy podporovat. Do společné celoruské stávky je ještě daleko, ale napětí uvnitř systému roste.
Je třeba vysvětlit, že růst protestních nálad jen těžko může v dohledné budoucnosti přivést ruský režim ke krachu. Spíše to bude znamenat postupnou ztrátu kontroly nad řízením politického systému, růst odporu obyvatelstva vůči nepopulárním politickým opatřením (které jsou při současném stavu ruské ekonomiky nevyhnutelné), růst sociálních konfliktů a konfliktů mezi samotnou politickou elitou. Tímto způsobem nastoluje ekonomická krize otázku, zda ruský autoritativní režim vládne nástroji pro řešení těchto konfliktů, nebo zda v podmínkách nedostatku zdrojů a prostředků narazí systém na své limity.
A při tom všem činy prezidenta dnes stále schvaluje přibližně 80 procent Rusů (je to úroveň podpory konce roku 2010). Nicméně před necelým rokem to bylo 89 procent a respondenti nemluvili o prezidentovi jinak než jako o “Vladimíru Vladimiroviči”. Dnes respondenti stále častěji používají kamarádské “strýček Vova”.
Připomenu, že v roce 2011 prezidentský rating klesl na “kritických” 60 % za pouhý rok. Za kritickou se tato úroveň považuje proto, že v obou případech, kdy rating Vladimíra Putina klesl k této úrovni – v roce 2005 a v 2011 – proběhly v zemi masové protesty. Chtěl bych připomenout, jak málo času někdy stačí pro sklouznutí situace do politické krize.
Ale i při negativním rozvoji podpory a důvěry Putinovi bude Putin nejspíše při příštích prezidentských volbách zvolen. Je třeba uznat, že to úsilí, které ruská moc vynakládá, aby zbrzdila růst nespokojenosti ve společnosti a zabezpečila bezbolestný průběh voleb, má zatím úspěch.
Obavy vzbuzuje něco jiného: čím více musí systém napínat síly a koncentrovat prostředky při přípravě společnosti k volbám v roce 2018, tím rychlejší a méně kontrolovatelný může pád legitimity putinského režimu po nich být.
Denis Volkov
Zdroj: intersection.project.eu 8. 9. 2016
