Textů novináře a válečného korespondenta Arkadije Babčenka si velmi ceníme. Jsou naštvané, nekompromisní a pravdivé. S jeho drsným jazykem v překladech trochu válčíme a vlastně nám v češtině jeho texty vycházejí o něco uhlazenější, než jsou. Stále si ale zachovávají stejný emocionální náboj. Zlobu na Putinův režim, páchající zločiny, nyní už zas i proti lidskosti, jak je vidět v Aleppu, kterou vystřídalo zoufalství a beznaděj z toho, že ruská společnost hrůznost současného Kremlu nejen nereflektuje, ale vůbec nevnímá.
Ve svém posledním textu Arkadij reaguje na článek jiné novinářky, Ljudmily Petranovské, která v něm apeluje na Babčenka, jako představitele inteligence, aby místo uvažovaného odchodu ze země pečoval o ruský národ, protože je dobrý. (Svoji úvahu Petranovská spojila s odkazem na Bulgakova profesora Preobraženského, z povídky Psí srdce.)
Odporná držka s plyšovou opičkou
Vzhledem k tomu, že text Ljudmily Petranovské o “komplexu profesora Preobraženského” začíná od “buditelů”, tedy prý ode mě, pak je řada na mně, abych Ljudmile Vladimirovně poděkoval. Je totiž vskutku o čem mluvit a odpověď mohu začít od sebe sama.
Tak zaprvé, řadit mě, člověka vychovaného praporčíky, k nějaké kastě inteligence, je jistě lichotivé, ale rozhodně ne realistické.
Netrpím komplexem dobráka, který se omylem ocitl ve špatném národu. S tím národem jsem strávil půldruhého roku na jedné cimře, v jedněch kasárnách, v jedněch zákopech, a tam se člověk rychle odnaučí dívat se na ostatní svrchu.
Nesním o tom, jak náš národ vzdělám. Netoužím po tom šířit dobro, rozum a věčnost. Nesním ani o tom, jak náš národ povstane a osvobodí sebe i mě. Nespoléhám na moc a její deklarované evropanství. A co je nejdůležitější. Nehodlám vlastním tělem zaplnit propast mezi mnou a národem. Co se týká mého odjezdu, rozhodnutí ještě nepadlo. Každopádně však nehodlám takové případné rozhodnutí před kýmkoli ospravedlňovat.
Osobně bych si přál vlastně jen jedno: moct svobodně mluvit, svobodně psát, svobodně pracovat a nedostat přitom kusem železa po hlavě nebo dezinfekcí do obličeje. Osud národa mě zajímá až v druhé řadě a podstatně méně.
Nechám teď však stranou úvahy o roli inteligence ve státě, stejně jako osobní jízlivé poznámky, a přejdu k stěžejní otázce.
Je třeba říct, že hodně z toho, co mi Ljudmila Vladimirovna bůh ví proč připisuje, je docela jinak. Například slovo národ se snažím téměř nepoužívat. Málo totiž chápu, co ve skutečnosti znamená. Rusko a Čečensko, které (přinejmenším v současné době) jsou součástí státu Ruská federace, tvoří dohromady jeden národ? Myslím, že po dvou válkách, které máme za sebou, se na obou stranách najde jen velmi málo lidí, kteří by řekli, že jsme jeden národ.
Co to tedy je? To, co vyrůstá ze společného kořene? Federace se skládá z 85 součástí založených na národnostním a územním členění. Je to společenství lidí, které sjednocuje něco společného? Ti, kteří mohou sebe samé nazvat slovem “my”? Ale slovo my jsem schopen použít, jen hovořím-li o velmi úzké skupině blízkých lidí. Třeba má rodina – tam mohu říct “my”. A k ní navíc babičky, taky patří do “my”. A pak ještě neveliký okruh dalších příbuzných. Ale co dál? Já, Ramzan Kadyrov, Igor Strelkov, Berel Lazar a Alexej Milčakov – tvoříme “my”?
Mohu ještě připustit označení “občané Ruské federace” a i tam mám obrovské výhrady ke slovu občané a ke slovu federace. Nebo dejme tomu lze říct people of Russia – lid Rusi. Označení národ mohu pochopit maximálně u nevelkých národních států, kde se většina obyvatel tak či onak “narodila” ze stejného “rodu”, ale v takových obřích mnohonárodnostních formacích, jako je Ruská federace, mi národ připadá jako umělý konstrukt zbavený smyslu. Obyvatelstvo Ruska, to není národ. To je změť skupin lidí (dlužno přiznat, že velmi atomizovaných), kteří žijí na jednom území, v hranicích jednoho státu.
Proto se snažím spíše používat slovo země.
Tento termín je mnohem uchopitelnější.
A teď co se týká země…
Zaprvé.
Pohádka o tom, jak zlý car utiskuje hodný národ, je stará stejně jako legenda o inteligenci. Je tu ale jeden problém. Před Putinem byl Andropov a Afghánistán. A před ním Brežněv a Československo. A před ním zase Chruščov a Novočerkassk. A před ním Stalin. A Lenin. A před ním Nikolaj I. přezdívaný karabáč. Před ním Pavel, před ním Anna Ivanovna, před ní Petr a před ním…
V USA neměli od roku 1776 ani jednoho diktátora. V Rusku jsme jich za tu dobu napočítali už deset. Ne, ruská říše nebyla ani horší ani lepší než ostatní říše, byl to standardní stát té doby. V něčem byla dokonce napřed, třeba v Americe zrušili otroctví až o 4 roky později a rasová segregace tam přetrvala až do poloviny minulého století. Ale fakt zůstane faktem – tady je to tak zvykem. Za celé dějiny Ruska si dokážu vzpomenout pouze na dva roky, kdy tato země byla svobodným, evropským státem, a to byly roky 1991 až 1993. No, a ještě 8 měsíců od února do října roku 1917. Po celý zbytek své historie se základ tohoto státu nezměnil. Na trůnu seděl diktátor, který vedl napravo i nalevo imperiální války, a pod ním byl dobrý (ale zotročený a umlčený) národ. A ten v těch válkách bojoval.
To je naše historie a nedá se s tím vůbec nic dělat.
Zadruhé.
To, že Ljudmila Vladimirovna nečetla mé úvahy dříve, neznamená, že mě náhle osvítil duch svatý. Už dost dlouho píšu o tom, že Putin je ztělesněním tužeb většiny obyvatel naší země. Nevěřím na osmdesátišestiprocentní podporu. Institut sociologie v Rusku přestal fungovat stejně jako všechny ostatní státní a společenské instituty. Ale to, že neexistuje žádných monolitních devadesát procent, je jasné na první pohled. To však není důležité, podporuje ho významná většina obyvatel. A kdyby zítra proběhly naprosto čestné, spravedlivé a rovné volby, lidé přijdou a zvolí Putina. Upřímně a bez podvodů. A Jabloko získá svých stabilních tři, pět, možná sedm procent. Ani v tom není problém.
Problém je v tom, že jak dojde na podporu “Krymnaše”, je těch osmdesát šest procent realita.
Drtivá většina obyvatel naší země podporuje anexi Krymu. I ti, kteří nepodporují Putina. Dokonce i ti, kteří jsou naladěni proevropsky. Dokonce i ti, co částečně pokukují po liberálně demokratických změnách.
Drtivá většina obyvatel Ruska je nositelem imperiálního vidění světa. A to je fakt.
Vždy jsem byl a jsem i nadále přesvědčen, že v letech 2011-12 došlo k násilnému převzetí moci – doslova násilnému, na této formulaci trvám, protože Moskvané si pamatují centrum zaplněné vojáky a OMONem – tahle věc se mi zdá tak jasná, že diskutovat o ní stále dokola už podle mě postrádá smysl. Takže obviňovat mě z toho, že nějak obhajuji uzurpátora, je mírně řečeno nekorektní. Pamatujeme si, jak nízkou měla tehdy vláda podporu a jak masové byly protesty.
Jenže anexe Krymu smířila vládu s většinou obyvatelstva, které vládu v tomto kroku podpořilo.
Bojovat s uchvatitelem? To lze.
Bojovat s celou zemí? To je nemožné.
Po první čečenské válce si říkáte, že se stala nějaká chyba. Je to třeba popsat a všem říct, aby to pochopili, aby se to už nikdy neopakovalo.
Nikdy! Přece nelze zabíjet lidi!
Po druhé (čečenské válce) váháte – no nic, je to důsledek předešlých chyb, co už teď naděláme, ale znovu už se to nikdy nestane.
Potom zruší televizní kanál, na kterém pracujete. Pak zabijí vašeho kolegu. Pak ještě jednoho. Potom třetího. Pak začnou ulicemi chodit průvody nácků. Migrantům začnou řezat hlavy.
Pak vaše země napadne Gruzii. Pak postaví sběrné tábory pro Vietnamce. Potom anektuje Krym. A pak rozpoutá na Donbasu taková jatka, že jednomu, který už jinak v životě viděl leccos, spadne čelist a nemůže tomu uvěřit.
Jak prohlásil jeden můj známý, který na své náklady vydal knihu o čečenské válce a deset let s ní chodil po školách a snažil se starším žákům vysvětlit, jak to všechno bylo, až nakonec, když v roce 2008 začala válka nová, se na to všechno vykašlal a podal žádost o emigraci: “Už mě unavuje vás předělávat, pánové.”
Jestli má někdo chuť strávit dalších 25 let snahou o převýchovu téhle země – prosím, jak je libo. Ale já osobně si myslím, že jestli naše země chce sletět do propasti – OK. Ať letí třeba do p…. Pryč z cesty a neplést se pod kola. Nepoučitelní.
Za třetí
Názory většiny v neklidných dobách nikdy nikoho nezajímaly. Nezáleží na tom, co si přeje většina. Vše se vždy dělá v hlavních městech. Vše vždy rozhoduje menšina. Ta nejaktivnější. Většina – to jsou vždycky maloměšťáci. Politika je vlastně moc nezajímá. Akceptují jakoukoliv vládu, jen je jim třeba pustit ten správný program v televizi. A přesně tak, jak dnes hlasovali pro Putina, budou zítra hlasovat pro Obamu.
Jiná otázka je, koho může zajímat země, kterou lze řídit pomocí televizního ovladače. Jak vidno, v daný okamžik je dané zemi možné vnutit jakýkoliv konstrukt – že jsme zvítězili v Sýrii, nebo že v Sýrii nejsme. Že banderovci ukřižovali chlapečka, nebo že je nutné plnit Minské dohody. Že proběhlo nezávislé referendum, nebo že jsme se “nikdy neskrývali”. Že jsme sestřelili dopravní letadlo. Že jsme nic nesestřelili. Že to bylo ukrajinské SU. Že to byla raketa. Že jsme nikdy nepopírali, že to byl BUK, ale ukrajinský BUK. A tak dále.
Většina je obecně v zásadě dobrá. Výskyt kalu, zmetků, idiotů, vrahů a sadistů je obecně malý. Bojovat na Donbas za ruský svět jedou stoupenci Novoruska ne proto, že jsou sadisti a vrazi. Jedou tam proto, že nechtějí, aby ti proklatci banderovci přibíjeli ruské děti na reklamní panely. Ano, jsou infantilní, neschopní kriticky myslet, sežrali si vlastní mozek a nacpali si tam bednu (televizi – pozn.) – ale svým způsobem tam jedou vést svůj boj dobra se zlem!
I většina policistů, se kterými jsem se potkal ve vazební věznici, byli také dobří a milí lidé. I v OMONu se dá najít něco lidského. Někdo pootevře okénko v antonu, když se vám špatně dýchá. Někdo vám dá cigaretu. Někdo vás doprovodí ven zakouřit si. Někdo vás doprovodí na toaletu. Sedm z deseti vám řekne – ano, máš pravdu. Ano, my to chápeme. Ano, se zemí je třeba něco udělat. Hodně lidí smýšlí stejně jako ty! Z žádného ze svých zadržení si nemůžu vzpomenout na jediného ideologického putinistu nebo na zjevného rozeného sadistu. Jsou to v principu dobří, milí a chápající lidé.
Pravda, později vám titíž lidé nasadí pouta, odvedou vás k soudu, kde na vás další v principu dobrý člověk – soudce vydá zatykač, a pokud je to potřeba, odvezou vás na SK (vyšetřovací komise-pozn.), kde vám zase další dobrý a milý vyšetřovatel napaří pár let, následně vás odvezou do cely, seznámí vás s obuškem, a nakonec vás znovu uctí cigaretkou – no tak vidíš, my přece nejsme žádná zvířata.
Ale celkově nejsou zlí, jsou to dobří lidé, a vědí, jak to nahoře chodí. Zde naprosto souhlasím s Ljudmilou Vladimirovnou. Je to čistá pravda. Ale rozhodovat, jednat a řídit, cokoliv si vyberete, nebudou oni. Rozhodovat a řídit bude vždycky menšina.
Za čtvrté
Rusko se nyní nachází na takové křižovatce, že připouštím jakýkoliv scénář dalšího vývoje. Od extrému “moc hladce přejde do Medvěděvových rukou, od něj hladce k Navalnému a pod jeho vedením se Rusko stane – no, možná ne rovnou demokratickou zemí, která dodržuje lidská práva, ale alespoň přestane být cvokárnou” – k extrému “moc uchvátí totálně šílení fašisti a sadisti, kteří v krvi utopí nejdříve vlastní zemi a pak půlku světa”.
Mezi těmito dvěma variantami připouštím jakýkoliv libovolný vývoj, včetně extrémů samých.
A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.
Za páté.
Problém je totiž v tom, že v zemi s imperiálně šovinistickou, pasivní a nerozhodnou většinou (i přesto, že v srdci dobrou a laskavou), bude moc v rukou aktivní menšiny.
Ale z čeho vychází očekávání, že to jistě bude ta liberálně demokratická? Kde bereme jistotu, že nastávající změny systému proběhnou buržoazně demokratickým směrem? Říkají to sociologické průzkumy?
Jsem přesvědčen, že kdyby byl před čtyřmi lety ve Slavjansku proveden průzum – skutečný, autentický – drtivá většina občanů by byla proevropsky orientovaná, demokratická a na straně práva a svobody. A pak přišla tisícovka ozbrojených, organizovaných chlapů a nakazila stotisícové město rakovinou. Tisíc lidí. Stotisícové město. Jedno procento. Když použiji tohle přirovnání na Rusko – je to jeden a půl milionů lidí. Ovšem ve skutečnosti bude stačit mnohem méně. Patnáct band po deseti tisících. A díky laskavé péči televize tu takových máme nadbytek.
Proč si máme myslet, že až bude po Putinově odchodu moc předána dohodou do rukou Medvěděva nebo Navalného – Malceva (a já si myslím, že po Putinovi bude panovat shoda na liberálně orientovaném prezidentovi) – udrží ji?
Proč si máme myslet, že liberálně naladěná menšina bude aktivnější a bude využívat ty nástroje, které dokáže – a jsem přesvědčen, že i bude – využívat agresivní menšina imperiálně fašistická? Když zároveň, jak jsme si ujasnilil, je většina sice dobrá a demokraticky orientovaná, ale pasivní?
Proč si máme myslet, že osoby, které najednou zjistí, že jsou válečnými zločinci, zvednou pracky nad hlavu a nechají se dopravit do Haagu?
Co například uděláme s osobní gardou Ramzana Kadyrova? Nebo s oddíly “pravoslavného byznysmena” Malofejeva, který už to dotáhl až k vytvoření jednotek, jež jsou schopné obsadit stotisícové město?
Plně legitimitní a demokratická moc rozstřílela v roce 1993 z tanků vlastní parlament – proč by se to nemohlo stát znovu?
Obyvatelstvo země nevyšlo do ulic v roce 2011 – a to byly jeho protivládní nálady mnohem silnější, tak proč by se to najednou mělo odehrát v roce 2017?
Národ nevyšel do ulic v roce 2014, kdy moc přišla s takovými volovinami, jaké svět neviděl už sedmdesát let – naopak, spojil se s ní ve společném vzedmutí “Krymnaše” – proč by to najednou po pár letech mělo být jinak?
Před třiceti lety tato země bušila do Afghánistánu. Milióny mrtvých. Před šestadvaceti lety do Pobaltí a Moldavska. Před dvaceti do Čečenska. Před osmi do Gruzie. Nyní do Ukrajiny.
Polovinu z toho zvládla bez Putina.
A to jsou jen nejnovější dějiny. Proč by za dvacet let nebušila do někoho dalšího? Také bez Putina?
Jednou nám uvěřili. V devadesátém prvním. Tehdy jakoby všichni stáli o to poslat Stalina k čertu, Dzeržinskému praštit držkou o asfalt, Komunistickou stranu Sovětského svazu zakázat a Státní výbor pro výjimečný stav zarazit. Uběhlo jen dvacet pět let. Tanky této země okupují část sousední evropské země. Masový průlom ve společenském vědomí nepřišel.
Proč by měl najednou po několika letech přijít?
Můj předpoklad, že se tak nestane, vychází ze zkušenosti, praxe a historických paralel. Z čeho vycházejí předpoklady, že se moci chopí zrovna buržoazně demokratická část obyvatelstva? Ze sociologických průzkumů?
No, dejme tomu.
Ale co budete dělat, až vyjdete na Rudé náměstí a tam budou tanky? Ukážete jim výsledky sociologických průzkumů?
Například mě osobně to tedy nepřesvědčilo.
Vůbec si myslím, že ruský národ – v tom smyslu, v jakém to označení používá oponent – je v Evropě jeden z nejvíce svobodymilovných. Nebo aspoň byl. Tolik povstání, kolik jich bylo v Rusku, nebylo snad nikde jinde.
Máme ale jeden problém. U nás povstání pokaždé prohrávají.
V sedmnáctém roce bylo Rusko zcela proevropsky orientovaný stát – s tím naprosto souhlasím. A proběhla skutečně buržoazně demokratická revoluce. Akorát že pak přišlo několik tisíc ozbrojených, organizovaných lidí a na desítky let uvrhli zemi do krvavého chaosu.
Takže otázka nezní, kdo je dobrý a kdo špatný, zda inteligence, nebo národ.
Otázka zní, kdo se dokáže chopit moci a udržet ji.
A to je nejdůležitější aspekt, který všichni ruso-optimisté naprosto odmítají vzít v potaz, když mluví o sociologických průzkumech, náladách ve společnosti a o tom, “proč má tři sta stalinistů větší význam než sto tisíc demonstrantů za Němcova”. Jenže v procesu boje o moc je ta část společenského spektra, ve které se nachází těch “tři sta stalinistů”, aktivnější – aktivnější a rozhodnější! – než sto tisíc liberálů. A jsou připraveni k akcím. Jsou připraveni ke krajním akcím. Proti svému vnitřnímu nepříteli. Proti vám. K akcím, k nimž nejste vůbec připraveni vy – mojí milí ruso-optimisté.
Nikdy jsem neříkal, že národ je nevzdělané, opilé, tupé stádo gaunerů. Říkal jsem a říkám, že hegemonní třídou v této zemi je momentálně – opilý agresivní gauner. A “lidová” většina je přitom pasivní. “Inteligentní” menšina sice aktivní, zato slabá.
A z toho vyplývá – za šesté. To nejdůležitější.
Tento diskurs o dobrém národu / špatném národu je nyní možný jen uvnitř Ruska. To ten zlý Putin uzurpuje moc, my jsme ve skutečnosti dobří, ušlechtilí, demokratičtí, liberální, jsme pro lidská práva a trpíme pod knutou diktátora – tak to teď můžeme povídat jen sami sobě. Za hranicemi Ruska už totiž tohle sebepitvání nikoho nezajímá.
Zvlášť v našem blízkém okolí.
Teorie o tom, že za všechno může prokletý Putin, můžete vyprávět v Rusku, ale nemůžete ji už vyprávět nikomu ani v pobaltských zemích, ani v Čečensku, ani v Gruzii, ani v Moldavsku, a teď už ani na Ukrajině. Zvlášť ne na Ukrajině. Tam bude nejlepší o “dobrém ruském národu” v následujících dvaceti letech pro jistotu ani nepípnout.
Čas hovorů na toto téma vypršel. Země je taková, jaká je.
V danou chvíli ji UŽ nezosobňuje profesor Preobraženskij. Ať už byl jakýkoliv. Ani dobrý národ. Ať už i ten je jakýkoliv.
V této chvíli ji reprezentuje odporná držka se žvárem a kulometem, která zvedá plyšovou opičku, a kolem leží trosky sestřeleného Boeingu. Fotografie, která obletěla celý svět.
Naše země dnes, to je země mezinárodních teroristů, hrdlořezů, hloupých stalinofilů, tmářů a divokých, nenasytných zlodějů. Vnitřní, a vlastně i vnější program země určují právě tyto skupiny obyvatelstva, a ne dobrý národ. A právě tak je i vnímána, ne jako země dobrého národa. Chová se jako země zlodějů, stalinofilů a tmářů. Ne jako země profesorů. A stalo se to právě proto, že program diktují agresivní gauneři.
My nejsme jejich tváří. To oni jsou tváří naší.
V Německu v roce 1938 se do války také nikdo zvlášť nehnal. Pořvávat “Sudetyjsounaše” nebo napsat udání na souseda Žida – proč ne. Ale jít bojovat za “Deutschland über alles” – to je něco úplně jiného. Ale pak už se jich nikdo neptal. V důsledku toho vešlo Německo do dějin ne jako země, kde většina ve svých kuchyních válku nepodporovala a nechystala se padnout za vlast, ale jako nacistický stát, který rozpoutal nejstrašnější válku v dějinách Země.
Všichni už kašlou na to, jestli je v Rusku národ dobrý, nebo špatný. Co podporuje, nebo nepodporuje. Úplně stačí, že země, ve které tento národ žije, je taková, jaká je. A čím to, že si ten dobrý národ vybudoval tak špatný stát? Takové detaily za jeho hranicemi už nikoho netrápí. Už dva roky. Poté, co jsme v kdysi bratrské zemi nechali desítky tisíc mrtvých. Od té chvíle už všichni zvysoka kašlou na to, proč se tak stalo.
Stalo se. A to stačí.
A to je vlastně všechno.
Ale jinak je národ dobrý, jistěže ano.
Kdo by se hádal.
Zdroj: spektr.press 15. 9. 2016
