V novém rozhovoru pro server Newsader mluvila politoložka Lilia Ševcovová o skrytých procesech, indikujících bezprostřední a nevyhnutelný kolaps systému, který je možné nazvat “personalistický systém vlády v Rusku”. Mluvíme o struktuře, která má kořeny již v Ruské říši a jejíž blednoucí odkaz se odráží v obrazu putinské správy.
Lilia Ševcovová: O konci “ruského samoděržaví”
Dříve, než začneme přemýšlet o možnostech reformování ruského politického systému, musíme provést diagnózu současného stavu, který bude nutné dříve nebo později opustit. Bez ní totiž nebude zřejmé, jaký druh léčby je nejvhodnější: užití léků nebo komplexní chirurgický zákrok?
Při pohledu na stav současného ruského režimu vidíme všechny znaky jeho úpadku. Nedokáže se vyrovnat s vnějšími ani vnitřními problémy. Není schopen garantovat nejen procesy rozvoje – na ty jsme zapomněli už dávno – ale horko těžko zvládá i prosté zachování statusu quo. Pod politickým povrchem probíhají tektonické posuny – něco, co je obtížně zachytitelné a na povrch se dostanou pouze protuberance – jako například nedávný pochod kubaňských farmářů na Moskvu nebo hladovka, kterou drželi horníci. Jistě, jde o provincie, v Moskvě je celkem klid. Ale sám fakt, že Kreml začal hrát na vojensko-vlasteneckou mobilizační notu a uvrhl Rusko do paradigmatu války – což je známý způsob, jak odvrátit pozornost od sociálních a ekonomických problémů – naznačuje, že současný režim chápe, jak je situace nestabilní.
Z toho je možné učinit závěr, že současný ruský systém se již sám vyčerpal. Ovšem zároveň by bylo naivní očekávat – a dělá to mnoho mých kolegů – v nejbližší budoucnosti náhlý kolaps provázený nepokoji. Stále ještě si totiž zachovává potenciál přežití – mimikry, manipulací, podvody, fejkovými rozhovory, vydíráním – krátce řečeno, využívá všech možností k vývoji politické technologie. Je paradoxem, že ruské samoděržaví se snaží za pomoci technologií jednadvacátého století zabetonovat ve století šestnáctém – a zatím se mu to daří.
Přitom úpadek tohoto systému začal bezprostředně po Stalinově smrti, přičemž udržet kontrolu nad již se rozpadajícím kolosem na hliněných nohou se zoufale snažili všechni političtí lídři, sovětské generální sekretariáty i prezidenti.
Překvapivým a zcela fantasmagorickým ukazatelem neživotaschopnosti systému se stal rok 1991, který v podstatě zakončil historii jeho světového vývoje. Dodnes nejsme schopni docenit význam té události. Kolos se rozpadl v době míru, v období, které nepřinášelo žádné podstatné vnitřní či vnější hrozby. Zhroutil se sám o sobě, což se zatím nestalo žádné civilizaci. Toto bylo znamení, že doba ruské autokracie je u konce.
1991: Kopírování samoděržaví
Je třeba zmínit několik dat, která nám dávají nahlédnout, kolik práce na demytizaci posledních 25 let nás jak v Rusku, tak v zahraničí, čeká. Je totiž zřejmé, že v roce 1991 nedošlo k žádné liberální revoluci. Tehdy systém pouze reprodukoval sám sebe tím, že opustil zastaralý mechanismus. Jelcin, jakmile se dostal k moci, začal obnovovat linii velení. Jiný způsob, jak vykonávat moc, neznal.
Liberálové-technokrati, které přizval k založení volného trhu, dělali, co se po nich žádalo, ale dokázali pouze založit nomenklaturně-oligarchistický trh, který se stal základem pro obnovení personalistického režimu. Privatizace za absence státních institucí (dozoru) a právního státu k ničemu jinému vést nemohla…
Pjotr Aven, člen gajdarské skupiny, už v roce 1991 sžíravým způsobem shrnul jejich úsilí, když vládu nazval “nezodpovědných hledačů povrchních řešení”: “Zákulisní rozebrání nejatraktivněších částí státního majetku, to byl výsměch liberalismu. Musíme se vydat cestou pokání. Máme povinnost sdělit světu, že náš liberalismus nebyl pravým liberalismem. Že jsme nedělali liberální reformy. Že nejsme liberály…” Zoufalé a čestné doznání.
V roce 1993 byl nomenklaturně-oligarchistický kapitalismus doplněn návratem k autokracii na ústavní úrovni. V roce 1993 Jelcin předložil nové znění Ústavy a po rozpuštění parlamentu získal její schválení parlamentem v novém složení (Ruská ústavní krize 1993 – pozn.). Byla to Ústava nového carství – nového samoděržaví, jelikož díky ní má nyní ruský prezident větší moc, než kdy měl generální tajemník či ruský car.
Kalašnikov, jako v té anekdotě, byl znovu složen, a tak by svoboda tisku v té době neměla odvádět pozornost od ducha tehdejšího systému, který byl znovu Borisem Jelcinem vyvolán.
V roce 1996 byl za prezidenta Ruské federace zvolen celkově nevhodný a nemocný člověk. Tehdy se už jednalo o zfalšované volby, jejichž nečestnost byla ospravedlněna nutností reformátorského boje s komunismem. Všechny současné přestupky proti řádnému průběhu voleb jsou příbuzné s těmi před dvaceti lety.
V roce 1999 byla moc předána Vladimíru Putinovi – silovikovi, který v představách Jelcinovy svity měl být tím, kdo ochrání stávající systém. Už jen způsob a fakt předání moci představiteli KGB dával odpověď na to, jakou cestu pro Rusko Jelcinův tým připravil. Uhnout z této cesty nebylo možné, proto jsou všechny naše útoky na Putina, jako na architekta režimu, nekorektní. Putin je pouhým stabilizátorem systému, který stvořil Jelcin společně se systémovými liberály.
Putin pracoval již v rámci dané logiky autokracie, nicméně kupodivu si k tomu vybral nový model režimu – takzvanou Trojici, kdy v jedněch rukou spojil moc zpravodajských služeb, majetku a represivních prostředků. Takový režim ještě v historii ruské politiky nastolen nikdy nebyl.
Tradičně byl represivní aparát víceméně vždy pod civilní kontrolou a nikoliv pod kontrolou tajných služeb.
Nová trojice se mohla vyvíjet jen v jednom směru – směrem k větší koncentraci moci a návratu imperiálnosti, bez níž autokracie nemůže existovat.
2011: Přizpůsobovači zvítězili nad revolucionáři
Byla zima roku 2011 okamžikem pravdy? Ne. Tehdy ruští občané vyšli do ulic nikoliv proto, aby zničili systém, ale aby ho zlepšili – požadovali spravedlivé volby a nezávislé soudnictví, ale neměli nic proti personálnímu systému vládnutí.
Připomenu, jak jsem v “Novoj Gazetě” kritizovala fenomén takzvané “sobčakovky” – podle jména představitelky přizpůsobovačů, kteří se v letech 2011-12 dostali na scénu a snažili se vést koordinační výbor opozice a ruské demonstrace. A požadovali reformu soudnictví ve chvíli, kdy bylo nejdůležitější odmítnout autokracii. A právě oni přispěli k tomu, že aktivita občanů, projevující se demonstracemi v ulicích, přišla vniveč. Ačkoliv zde lze nalézt i jeden pozitivní moment – už tehdy, a dokonce zcela spontánně, zněl ulicemi požadavek na reformu Ústavy – což je hlavní slogan současné transformace.
Francis Fukuyama předkládá jedno z kritérií, které svědčí o úpadku současného ruského politického systému. Je to neopatricionismus: stará elita se snaží předat represivní nástroje svým potomkům. Přítomnost tohoto jevu znamená přechod systému ze stádia postupného zahnívání do stádia agonie.
V historii žádné ze světových civilizací doposud neexistuje případ, kdy by se vládnoucí elita státu ve stádiu úpadku – elita kontrolující všechny zdroje – najednou rozhodla spáchat harakiri a otevřela možnosti vlastního sebezničení. A proto není v Rusku vyloučena ani tato varianta dalšího vývoje: změna Putinova režimu. Avšak pokud se to stane, tak jen v zájmu zachování stávajícího systému prostřednictvím personálních změn. Buď dohodou, nebo skrze předání moci falešnému vůdci. Protože stále platí, že velká část elit i celé ruské společnosti doposud vkládá naděje do personalizace moci jako způsobu jejího provádění.
Pokud by totiž mělo jít o skutečné změny, musí začít spolupůsobit minimálně tyto tři faktory: tlak “ulice”, vznik silné opozice a rozkol elity s vyčleněním jejího reformního křídla.
Položme si teď otázku, zda může vzejít reformní křídlo elity z vládnoucí vrstvy, či zda se tam vůbec může objevit. Na to, jak je na tom dnes opozice, je také velice těžké odpovědět. Je zřejmé, že vše závisí na ekonomických tlacích na obyvatelstvo, které by měly vést k pouličním protestům.
Hodně záleží na náladě společnosti. Podle posledních průzkumů se Rusové nyní nachází ve stavu letargie: podle průzkumu Levada Centra by pouze 11 % z nich podpořilo veřejné protesty. A jen 7 % je ochotno se jich aktivně účastnit. Vlnu masivních protestů nelze s největší pravděpodobností očekávat, a to ani v době krize. Mnohem pravděpodobněji lze předpokládat existenci ohnisek nespokojenosti, ojedinělé protesty, které systémem sotva pohnou, i přes to, že se nachází v úpadku.
Ale současně lze oponovat lidem typu Richarda Pipese, kteří stále opakují totéž, co ruská elita: že ruská společnost není připravena opustit autokratický režim a začít žít v demokracii, jednoduše proto, že je na silný tlak státu zvyklá. A k tomu všemu nám další věci říká sociologie. Na začátku tisíciletí byla provedena šetření, jejichž závěry jsou pravděpodobně platné dodnes. Podle těchto šetření pouhých sedm procent ruských respondentů podporuje autokracii. Naproti tomu 37 % respondentů vyjádřilo podporu modernizaci systému. Tři měsíce stará šetření Levada Centra ukazují, že 47 % Rusů si myslí, že mají právo hájit svá práva, i kdyby to mělo být v rozporu se zájmy státu – to lze považovat za obdivuhodný výsledek, vzhledem k obrovskému tlaku krymnašismu, nekontrolované propagandy a vymývání mozků, jakých se na svých občanech dopouští státní moc. Zároveň existuje kolem 50 % nerozhodnutých, tzv. “šedé hmoty”, ale i ti jsou ochotni přijmout modernizaci systému.
Tímto se bohužel lišíme od Ukrajinců: oni jsou ochotni za modernizaci systému a proevropské směřování položit vlastní život, zatímco Rusové čekají, kdy jim ta orientace, svoboda a práva budou nabídnuty. Současně ale, bez ohledu na protizápadní očkování, které se Rusům implantuje, se minulý týden vyjádřilo 60 % občanů pro normalizaci vztahů se Západem. Pouze 6 % je ochotno kvůli Krymu obětovat vlastní blahobyt. To lze označit za zcela protikrymnašistickou psychologii spotřebitele. Čtyřiapadesát procent respondentů se vyjádřilo pro normalizaci vztahů s Ukrajinou – navzdory skutečnosti, že obecně vyjadřují podporu protiukrajinské pozici Kremlu.
Na první pohled se jedná o kognitivní disonanci. Jenže samotný fakt, že je přítomna, nás upozorňuje, že lidé v Rusku se snaží reflektovat a vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co se děje. Jen prostě nemají alternativní koncepci.
2016: Krize legitimity vládní moci
Existují dva modely voleb. První z nich, liberálně-demokratický, předpokládá jistotu dodržování volebních pravidel a nejistotu konečného výsledku. U toho druhého je to obráceně – nejistota dodržování pravidel, zato garance konečného výsledku. Rusko funguje v rámci druhého z modelů. A v tomto smyslu byly volby v roce 2016 za spoustu let ty nejnudnější.
Vládnoucí moc si na nich otestovala ochotu společnosti smířit se s novými podmínkami a zároveň si vyzkoušela terén pro nadcházející prezidentské volby v roce 2018. Kreml netouží po protestech a minimalizuje rizika. V televizi už můžeme sledovat nemastné neslané debaty, nicméně přitažení šroubů je znát na nízké volební účasti.
Přesto jsou volby, jakkoliv vykastrované, faktorem legimitizace moci. V současnosti však tuto funkci ztratily. Dokonce ani ti, kteří jsou závislí na státním rozpočtu, kteří jsou proto nuceni podřídit se vládní moci, již nejsou ochotni ji podpořit. Tito lidé nepovažují volby za manifestaci její podpory. Pro ně je to spíš rituál. V situaci, kdy volby ztratily svou legitimační funkci, vládnoucí moc ztrácí jeden se záchranných kruhů sebezáchovy. Systém kopírování (samoděržaví) přestal vyhovovat jak společnosti, tak i části elit.
Volby v roce 2016 a v roce 2018 ve skutečnosti završují dosavadní fázi vývoje v Rusku a otevřou nový. Jeho podstata zatím není jasná, ale jedna věc ano: staří funkcionáři odejdou. Pro Putina to bude poslední období, kdy bude moci legitimně zůstat v Kremlu. Pak bude muset buď svoji vládu zachovat doživotně, nebo odejít. To bude pro elitu, která sdílí nespokojenost společnosti a zároveň se snaží o sebezáchuvu, období hledání. V roce 2018 se Putin stane chromou kachnou, nad kterou bude viset rok 2024 – rok nevyhnutelného odchodu – jako Damoklův meč.
Proto je možné předpokládat, že systém ztratil legitimitu a zdroje pro přežití v podmínkách krize modelu plyn-ropa a nedokáže reagovat na nové výzvy – takové, jakým je zhoršení sociálně-ekonomické situace – což znamená, že Rusko vstupuje do nové, nepochybně turbulentní etapy.
Bohužel, tato turbulentnost Ruska bude mít vliv i na stabilitu okolních států.
Zdroj: newsader.com 4. 9. 2016
