Články o stavu ruského zdravotnictví jsme už několikrát zveřejňovali. Týkaly se jak špatné úrovně vybavení nemocnic a poliklinik, tak úrovně poskytovaných lékařských služeb. Vydali jsme i texty o snižování sociálních dávek invalidům i o omezování přístupu k lékaři starým lidem. Nechyběly ani informace vycházející z oficiálních ruských statistik nebo zprávy o zvláštním přístupu ruských „expertů“ k některým nemocem.
Text, který vám nyní přinášíme, je nejen souhrnem všeho, o čem jsme již dříve informovali, ale svou otřesností jde mnohem dál. Text o chybějící lidskosti v přístupu k občanům, nemocným lidem, k dětem, i mezi dětmi. A hlavně o tom, co se ze společnosti stane, když moc přestane ctít člověka a jeho lidská práva. O zoufalství a stále stoupající agresi všech vůči všem. To je současné Rusko.
Aleksej Tarasov: Divá zvěř
Agrese všech vůči všem se kvalitativně mění. Jejím cílem jsou stále častěji ti, na něž by dříve ruku nikdo nevztáhl.
V pět hodin odpoledne 11. října v Norilské městské nemocnici č. 2 na chodbě plné lidí zastřelil 28letý pacient nespokojený s kvalitou léčby lékařku-dermatoveneroložku – 35letou Olgu Avtajevovou. Léčil se u ní půl roku. Ten den přišel na kontrolu a v ordinaci vyjádřil svou nespokojenost. Když nenašel pochopení, vyběhl z nemocnice. Doma si vzal pistoli, vrátil se do nemocnice a před zraky návštěvníků kliniky lékařku zastřelil. Z chlapce se stal sirotek – v den zabití matky byly jejímu synovi 4 roky. Po dvou hodinách byl pachatel zadržen v bytě přítele. Při výslechu uvedl, že měl sexuální problémy, byl krajně nespokojen s kvalitou zdravotnické péče a nesouhlasil se závěry lékařky.
Tragédie. Ale překvapí to někoho? Zpráva ze stejného dne, z Primorska: dívce pokousané toulavým psem poradili v nemocnici v Dalnegorsku, aby v kostele zapálila svíčku s prosbou, aby pes, který ji pokousal, byl zdravý. Vakcínu proti vzteklině v nemocnici neměli. Lékař byl už odvolán “za hulvátství”, ale copak je právě lékař odpovědný za zásobování nemocnice vakcínami? A není hulvátstvím systém, kdy v provinciálních nemocnicích chybí tu jedno, tu druhé, i když jsou to věci nezbytné pro záchranu života?
Když na desetidenní svátky dávají nemocným rakovinou ty nejslabší opiáty, které nikde ve světě nepodléhají zvláštní evidenci, a k tomu jen na pět dní? A když ze strachu z dozorových orgánů lékaři radí příbuzným nemocných rakovinou pomáhat si od bolesti vodkou? Když “záchranka” přijíždějící k těžkým dopravním nehodám nemá skutečně fungující analgetika k dispozici vůbec? Když se v celém milionovém Krasnojarsku nenajde pro člověka kousnutého klíštětem imunoglobulin za žádné peníze: prostě ho nemají ani v jedné lékárně (vyzkoušeno na sobě)? Když během těžké chřipkové epidemie jeden vysoký zdravotnický činitel v odpovědi na otázku, proč nejsou antivirové preparáty, radí léčit se česnekem, a jiná lékařka, manželka gubernátora, v televizi přemítá o užitečnosti chřipky a vysoké horečky? No jistě, to vůbec není sprosťáctví, sprosťáctví je rada zajít do kostela. A co měl lékař říct, když neměl vakcínu k dispozici?
A co kdyby ta dívka byla na pokraji nervového zhroucení? Podiví se zítra někdo dalšímu mimořádnému případu v jiné poliklinice, na okresním soudu, nebo řekněme, na úřadu sociálního zabezpečení, v libovolné instituci, kde se lidé přímo, tváří v tvář, setkávají se základy ruského státu? Nikoli s konkrétními lékaři, či soudci – ti mohou být plně kompetentní, – ale s ukázkově bezduchým systémem, který vše mrzačí, pro který neexistují ani lidská práva, ani lidské utrpení a bolest. V daném systému jak armáda, tak policie, soud i nemocnice mají stejnou podstatu a tou je vězení. Pro všechny tyto instituce je jedinec prázdné slovo.
Tady jsou charakteristické znaky vybudovaného systému. Podle vyhlášky ruského Ministerstva zdravotnictví je časový limit prvního vyšetření pacienta u obvodního lékaře a pediatra 15 minut. Například u očního lékaře – 14 minut. Opakovaná návštěva – 70 až 80 % limitu prvního vyšetření. To je ale vítězství lidskosti: dříve to bylo 10 minut, pro pediatry 9 minut. Jistě, jaképak potíže by mohly mít děti? Vždyť mají celý život před sebou.
Srovnejte s druhým příznakem: podle údajů Nejvyššího soudu bylo za první pololetí tohoto roku k soudům postoupeno více než půl milionu trestních kauz, odsouzeno bylo 400 792 lidí (oproti 360 211 osobám za šest měsíců minulého roku). Osvobozeno bylo 2586, z nichž 1759 smírčími soudy, to jest nešlo o podstatné záležitosti. A pokud vyloučíme soukromé žaloby (kde chybí “státní zájmy”), bylo osvobozeno 593 osob. Přibližně tolik, kolik za analogické období minulého roku, ale při nárůstu odsouzených o 40 tisíc.
Pamatujete, jak Dmitrije Medveděva coby prezidenta přivedli do rozpaků tvrzením, že oprávněných rozsudků je pouze 0,8 %? Represivní trend od té doby zesílil, teď je i oněch 0,8 % nedostižně vzdáleno.
Dřív, ať jsme se snažili o cokoli, byl výsledkem T-80 nebo AK-74 s bajonetem. Teď je to vězení. Vždy se nám povede jen něco ukrutně spolehlivého a děsivého. A podobně jako speciální jednotky a armádu, máme ve světové kvalitě pouze to, co se bezprostředně týká života a smrti – například chirurgická oddělení, resuscitaci, centra popálenin. A všechno, co je zajišťováno státem a co není kritické pro pokračování fyzické existence v dané vteřině, vše, co je navíc, celá nadstavba – polikliniky, věda, univerzity, gymnázia – to je pouhý cargo kult, jen hliněná a slaměná letadla. To jest odvrácená strana onoho spolehlivého vězení.
Mimochodem, vlastnosti našeho systému znají všichni, kdo zde žijí.
Teď o něčem jiném: o dynamice vztahů lidu s tímto Leviathanem (právním státem, suverenní demokracií atd.). V anamnéze si nelze nevšimnout vývojových stádií. Zpočátku – stávky, protesty, hladovky. Na konci 90. let, v roce 2000, učitelka v Partyzanském okresu Krasnojarského kraje hrozila, že se upálí – tehdy to bylo nové, i když únava z marného boje už byla cítit ve vzduchu. Pak se lidé opravdu začali upalovat: upálil se zaměstnanec kombinátu “Sibvolokno” (Krasnojarsk), protože mu nevypláceli mzdu; na poli se upálil zemědělec topící se v dluzích.
Pak přišla kvalitativní změna tohoto přístupu: oběsit se na vratech nepřítele a zostudit ho tak. A pokud se zadaří, vzít ho s sebou. V létě 2010 invalida Sergej Rudakov z Kačkanara (Sverdlovská oblast) přišel na úřad sociálního zabezpečení v Nižnom Tagilu a složil pistolí “Sajga” dva své trýznitele a pak se zastřelil sám. V jeden den, 15. dubna 2011 kolem šesté hodiny ranní moskevského času, se odehrály hned dva podobné případy. Řidič benzínové cisterny Vladimir Nikitin se podpálil v Irbejském okresním soudu (Krasnojarský kraj). Dvoupodlažní dřevěná budova lehla popelem. Kromě Nikitina zahynul 28letý asistent předsedy soudu Ivan Abdejev. Pět soudních zaměstnanců hospitalizovali s težkými zraněními a popáleninami. A tehdy se polil benzínem a podpálil před kanceláří hlavního lékaře Bělogorské městské nemocnice (Amurská oblast) 60letý důchodce. V roce 2012 se upálila v recepci Jednotného Ruska v Novosibirsku Valentina Gerasimovová.
Ale už tehdy se objevovali ti, kteří zabíjeli nepřátele, ale zůstávali naživu pro další boj. V první polovině roku 2010 země uslyšela o primorských partyzánech. Tehdy jí ještě byly tak nelidské metody cizí – když už vezmeš život, zaplať za něj svým. Ale ve Vladivostoku, v Primorském kraji, je lid poněkud jiný, tvrdší. Nyní porotci partyzány zprošťují žaloby a všude se objevují stejní “lidoví mstitelé”. Už nezabíjejí sebe, ale ty, kdo podle jejich názoru nesou vinu za jejich neštěstí.
29. prosince minulého roku 63letý důchodce a invalida 3. stupně Nikola Karžovyj pronesl do budovy, kde sídlila radnice Dudinky a okresní správa a rada Tajmiru (sever Krasnojarského kraje), kanystr benzínu, polil hořlavinou zdi a podlahu společné chodby a škrtnul zapalovačem. Pak vešel do nejbližší kanceláře a vyskočil oknem na ulici. Zahynuli čtyři lidé. Před dvěma týdny, v noci 4. října, tři neznámí pachatelé zbili a svázali člena ochranky, který nestihl stisknout poplašné tlačítko, pronikli do budovy okresní správy Pušenského okresu (jih Krasnojarského kraje). Po spojovacím můstku přešli do sousední budovy radnice. Na druhém podlaží vyvrátili dveře několika kanceláří, včetně zástupce starosty a přestupkové komise. Rozebrali počítače, vyjmuli pevné disky, papírové dokumenty podpálili a pak zmizeli.
Úředníky, starosty, poslance, vedoucí lékaře zabíjeli i dříve, v 90. letech, ale tehdy za tím byly obchodní zájmy. Květy zla vydaly plody. Provinciální Rusko se mění na zdivočelou zvěř. Jak řekl oberprokurátor Nejsvětějšího synody Pobědonoscev: “A víte vy, co je Rusko? Ledová pustina, po které kráčí zběsilý člověk”. (Merežkovskij mu tehdy namítnul: A nejsou to oni, kdo z Ruska tu ledovou pustinu vytvářejí?) A agrese všech vůči všem, která visí ve vzduchu, se podle všeho právě nyní kvalitativně mění. Jejím cílem se stále častěji stávají ti, na koho by dříve ruku nevztáhli.
Máme skutečně svou vlastní cestu: “ten cizí” svět stojí na tom, že agresivita a tvrdost vůči živým lidem je nepřípustná; vůči státním institucím – nutná; u nás se odpovědnost po státní moci jako takové nežádá, žádá se po konkretním člověku, jenž je její součástí. Nebo po prvním, kdo přijde pod ruku. Kreml a “Jednotné Rusko” mohou pokračovat v oslavě vítězství v dalších volbách. Jejím plodem je právě toto odlidštění “geneticky dobrého” “božího lidu”. Přesměrovat všechnu agresi na Ameriku, národní zrádce a liberály se nedaří: nenávisti je, zdá se, příliš mnoho. A je jí dost pro všechny.
Úředníci a lékaři nemají nic společného. Ale pro zdivočelého člověka není důležité, zda je před ním úředník, lékař, učitel, či trenér. Zábrany už neexistují.
Vzpomeňte na poslední zločiny ve svém regionu a srovnejte jejich motivy v letech devadesátých, na počátku století a ty dnešní.
Všichni mí známí a příbuzní lékaři mluví o jednom – o krajně narušené psychice pacientů, o hraničním stavu mnohých, o hrozbách, které se staly všedností, o agresi bez motivu. Kvůli diagnózám, které mohou člověka připravit o práci, je člověk připraven zabít. Koho? Toho, kdo diagnózu vystavil. A všechny moje osobní dojmy z návštěv poliklinik mě vedou k jednomu: to je krach medicíny. Chovají se tu už naprosto nepříčetně. Při poslední návštěvě mé polikliniky jsem například zjistil, že mě bez jakéhokoli vyrozumění a souhlasu převedli do jiného zařízení.
A takových jsou desítky, ne-li stovky. Napsal jsem stížnost vedoucímu lékaři, přesun zrušili. Jde ale jen o byznys založený na financování podle počtu pacientů: čím více pacientů (dokonce i mrtvých) má zařízení v evidenci, tím je to pro něj výhodnější.
Pacienti se převádějí tam a zpátky, z přesunu pacienta získají nejdřív jedni a pak druzí, při převodu zpět. Ale kartu už nemám, ztratila se (tedy alespoň pro mě). A je možné se jen dohadovat, jaké zázračné procedury jsou do ní zaneseny pro vyúčtování zdravotní pojišťovně. Dispenzární péče, řekl bych, jejíž nasazení u pacientů je podle hlášení krajských zdravotních činitelů téměř stoprocentní, a další drahá péče na nejvyšší technologické úrovni…
Teď se posuzuje možnost platby za lékařskou péči od nezaměstnaných. Copak ale do poliklinik zajišťujících péči v rámci povinného zdravotního pojištění chodí někdo jiný než nezaměstnaní a důchodci? Při svých pobytech v zahraničí navštěvuji nemocnice, lékárny a zařízení analogická s našimi poliklinikami. První, co bije do očí, je, že se tam pro pomoc obrací lidé všeho věku. Jen v Rusku jsou polikliniky narvané babkami (dokonce i v létě, jak jen stíhají vypěstovat na zahrádkách úrodu?). Aktivní, pracující obyvatelstvo a mládež se od poliklinik už dávno odstřihly. Vždyť je přeci nutné se objednávat týdny dopředu a pak stejně hodiny čekat ve frontě. Což je přirozené, ne všichni lékaři jsou ochotni věnovat pacientovi formálních 15 minut povýšených na profesní kvalitu. Nicméně odvrácenou stranou jejich slitování jsou fronty v čekárnách. Čekání v těchto frontách na zdraví určitě nepřidá. Jsou i tací, co v čekárně zemřou, takové události se už staly tradicí. Platit? Ale “plátce” nesnášejí v poliklinikách ještě více, než běžné pacienty – pravděpodobně proto, že tyto peníze postavení lékařů a sester nezlepší a jen zvyšují zátěž.
Systém vědomě bojuje s jakýmkoliv projevem milosrdenství a soucitu – tedy v podstatě s lékařským profesionalismem.
Máme připomenout, jak se život obvodní lékařky Alevtiny Chorinjakové obrátil naruby, když vystavila recept na analgetika pacientovi s rakovinou v terminálním stádiu, který nepatřil do jejího obvodu? Lékařku potrestali za to, že zůstala lékařem, za věrnost lékařské etice a splnění profesionální povinnosti. Ve vedení země i krajů jsou samí právníci, ale všechny zákony a vyhlášky jimi vytvořené jsou pokřivené a nelidské, už nemají nic společného s medicínou sovětskou, ani tou předrevoluční, kterou známe z Čechova, Veresajeva a Bulgakova. Medicínu reformami zabili: ty doby nyní vypadají jako zlatý věk.
Chorinjakovová mimochodem medicínu opustila, řekla otevřeně, že za 15 minut, které jsou na vyšetření přiděleny, může stihnout jen zapsat údaje do karty. Na člověka už čas nezbývá. Věnovat více času – vzniká fronta. Alevtina Petrovna se do roku 1994 věnovala pacientům s tuberkulózou. Léčila recidivisty, pacienty s AIDS, sifylitidou. A nestalo se, aby svého pacienta nevzala za ruku, nevyslechla ho, aby se nesnažila mu co nejrychleji pomoci. Navštěvovala své pacienty doma, pomáhala jim, jak jen mohla. A ani jednou, jak říká, za téměř padesát let praxe, se nesetkala s žádnou agresí.
Současní byrokrati v oblasti medicíny přemýšlejí o tom, jak tím, že posíláme děti léčit se do zahraničí, vlastně diskreditujeme náš zdravotnický systém. Pro děti by bylo lepší – umřít ve své vlasti. Co to má společného – nebo to vyplňování papírů obvodními lékaři – s medicínou, s přísahami, které ti lidé skládali, když do profese vstupovali?
Kronika útoků pacientů na lékaře mluví sama za sebe – jejich výběr je k dispozici na síti. Ministerstvo zdravotnictví pracuje na návrhu zákona, který by měl zpřísnit tresty za útoky na pracovníky ve zdravotnictví. Všimněte si: opět je řeč o zesílení represe, ne o ochraně lékařů. Protože k tomu je nutné změnit standardy práce v medicíně. Ale kdo by se hrabal v příčinách – s následky se bojuje snáz.
Je to dnešní typická reakce. Jen za tři dny v Krasnojarsku došlo ke dvěma případům rvačky na nože mezi dětmi. 9. října 13letý žák sedmé třídy podřezal motýlkovým nožem vrstevníka – důvodem hádky byla žárlivost. V lese si vyřídila účty deseticentimetrovým kuchyňským nožem jedna žačka se svými dvěma soupeřkami. (A před tím v Norilsku našel domovník v popelnici tělo 12letného chlapce. Zjistilo se, že ho umlátila a uškrtila žena, když zjistila, že tento žák se spolu se skupinou svých vrstevníků podílel na znásilnění jejího osmiletého syna). A hned se objevily výzvy a petice snížit věk pro trestní odpovědnost na hranici platící v dobách stalinského SSSR. Co takhle podepsat ještě i petici o zákazu nožů, sexu, žárlivosti a sociálních sítí.
Ale měli bychom zakázat sami sebe, vždyť ti školáci nespadli z Měsíce.
Naše děti – to jsme přece my. My – jsme kopie našich dětí, ony – jsou naší kopií.
Ta zvířátka vyrostla z tohoto života, ve kterém nás cosi dlouho trápí, ale my nemůžeme odpovědět, nebo odpovídáme těm, kteří jsou po ruce.
Takové je selfie současného Ruska. Není to vesmír, není to balet, ani ropa, ani Kadyrov, není to Putin, korupce nebo válka. Ale mladá lékařka provrtaná kulkami, dítě podříznuté dítětem a nesmyslná reakce země na tyto tragédie.
Zdroj: novayagazeta.ru 14. 10. 2016
