Je nepravděpodobné, že by se Rusko mohlo v nejbližší době dostat z mezinárodní izolace. Stejně jako uvolnění nebo zrušení sankčního režimu. Na kolik přijdou daňového poplatníka geopolitické ambice Kremlu a kdo si na tom přihřívá svou polívčičku, rozebíral pro The New Times ekonom Vladislav Inozemcev.
Vladislav Inozemcev: Zachraňte vojína Asada
Ihned po zavedení protiruských sankcí v roce 2014 začali experti soutěžit v hodnocení jejich ničivosti na ruskou ekonomiku. Ruští ekonomové vyčíslovali ztráty ve výši 2,1% HDP či 40 až 50 miliard dolarů ročně. Evropští ekonomové dospěli až k 11 % HDP za dva roky, čili 70 až 90 miliard dolarů ročně.
Klíčovou roli v rozvoji krize sehrál i propad cen ropy a také, jak nám připomíná osobně premiér Dmitrij Medveděv v článku publikovaném v časopisu “Otázky ekonomiky”, “brzdící mechanismy mající kořeny uvnitř samotného ruského modelu růstu”. Podstatné zpomalení tempa růstu, jak připomíná premiér, začalo dlouho před zavedením sankcí v roce 2014. Faktor zahraniční politiky, výdajů na její realizaci a negativních následků agresivního konání Ruska, je v těchto souvislostech pouze druhotný.
Krym: drahá “hračka”
Mluví-li o “ceně” zahraniční politiky, zmiňují experti obvykle výdaje na připojení a udržení Krymu; náklady na účast ruské armády ve vojenských akcích na východě Ukrajiny; výdaje na operaci v Sýrii pro “záchranu vojína Asada” a zčásti i rozsah příspěvků Moskvy různým marginálním stranám a hnutím v Evropě, která usilují o demontáž struktur Evropské unie. Avšak všechna ta čísla uváděná v této souvislosti nevypadají při bližším zkoumání nijak děsivě.
Samozřejmě, tou nejdražší “hračkou” je Krym. Bývalý ministr financí Aleksej Kudrin předpovídal, že tento projekt přijde Rusko na “150 až 200 miliard dolarů za 3 až 4 roky”. Zatím však, pokud mluvíme o “přímých výdajích”, utrácí Rusko na Krym mnohem méně – od 130 do 200 miliard rublů ročně, soudě dle výpočtů Ministerstva ekonomiky. Sem se však nezapočítávají výdaje na výstavbu infrastruktury, která se formálně nenachází na území poloostrova – mostu a “energomostu” přes Kerčský průliv (v první fázi mohou vyrůst na 400 miliard rublů v průběhu 3 až 4 let, což zvýší každoroční výdaje přibližně o 50 %).
Vzhledem k tomu, že sázka na masový turismus na Krymu podle všeho nevyšla, bude nově připojené území, jehož rozpočet je nyní ze tří čtvrtin závislý na federálních transferech a subvencích, v nejbližších letech potřebovat dotace na stejné, pokud ne vyšší úrovni a stane se tak nepochybně nejdražším zahraničněpolitickým “dobrodružstvím” Ruska – byť zřejmě jediným relativně úspěšným.
Náklady na operaci v Sýrii (cca 1 miliarda dolarů) blednou ve srovnání se syrskými dluhy, které Rusko odepsalo: celkem bylo odpuštěno 9,782 miliard dolarů z dluhů ve výši 13,4 miliard dolarů, za což se Damašek zavázal kupovat ruské zbraně a modernizovat vojenskou techniku získanou během sovětského období.
Donbas: výdaje a zisky
V případě Donbasu vypadají výdaje podstatně menší. Jen těžko lze podezřívat západní experty ze snahy výdaje bagatelizovat, ale jedno z nejrozsáhlejších investigativních vyšetřování časopisu Bild dospělo k částce 79 milionů euro měsíčně, tj. 1 miliarda eur za rok (74 – 77 miliard rublů). Tento ukazatel však obsahuje jen prostředky určené k vyplácení “ozbrojených sil” operujících na území separatistických republik DLR a LLR a zabezpečení sociálních dávek místnímu obyvatelstvu. Kromě toho je nutné vzít v potaz jak dodávky potravin a humanitární pomoci (proslulé “humanitární konvoje”, jichž bylo již 56), tak i náklady na aktivní fázi vojenské operace v letech 2014 až 2016: cena humanitární pomoci představuje průměrně 4 až 5 milionů dolarů na jeden konvoj a náklady na účast v bojových akcích jako např. byla operace Debalceve – minimálně 20 až 25 milionů dolarů za den. Tyto dva faktory mohou k “ceníku” doplnit minimálně dalších 500 až 600 milionů.
Je možné spočítat i výdaje na upevnění hranice s Ukrajinou, na dislokování velkých vojenských útvarů v její blízkosti, ale celkově vyšla operace na Donbasu Rusku za dva roky jen těžko dráž než na 3 až 3,5 miliard euro (100 miliard rublů ročně). Přitom je ale potřeba poznamenat, že ozbrojenci a okupační síly se na Donbasu aktivně věnují plenění a do Ruska posílají značné objemy průmyslového zařízení a dalších cenností, což může znatelně snížit celkovou bilanci výdajů a zisků.
Sýrie: Cena odpuštění
Sýrie, která je dnes považována za jedno z nejdražších vojenských dobrodružství Kremlu, je na třetím místě s nevelkým rozdílem. Nedávné vyšetřování RBK určilo cenu za první rok aktivní účasti na 58 miliard rublů. Výdaje v tomto směru se podle všeho budou v nejbližší perspektivě snižovat: kontingent ruských vojsk byl zkrácen už v únoru roku 2015 a narůstající konfrontace s USA a silami protiasadovské koalice kvůli bojům v okolí Allepa nespíš sníží (aspoň na čas) intenzitu odporu a tím i výdaje na útoky ze vzduchu na pozice protiasadovských sil.
Přitom, nehledě na kremelskou rétoriku o cílech v Sýrii, operace na Blízkém východě vypadá, že je pro Rusko čím dál méně užitečná, protože z jedné strany prohlubuje konflikt se Západem a z druhé strany neplní svou vnitropolitickou misi: nehledě na propagandu ruské obyvatelstvo věnuje syrské válce čím dál menší pozornost.
Mimochodem, náklady na operaci v Sýrii (cca 1 miliarda dolarů) blednou ve srovnání se syrskými dluhy, které Rusko odepsalo (celkem bylo odpuštěno 9,782 miliard dolarů z dluhů ve výši 13,4 miliard dolarů, za což se Damašek zavázal kupovat ruské zbraně a modernizovat vojenskou techniku získanou během sovětského období) a dodávkami ruské vojenské techniky do Sýrie v hodnotě 0,8 až 1,3 miliard za rok – za něž syrská vláda z pochopitelných důvodů neplatí.
EU: neprodělečný klient
A nakonec – Moskva neustále “přikrmuje” politická uskupení a síly v Evropě, na něž v poslední době Kreml vážně sází v souvislosti s možnou, podle mínění mnohých ruských politiků, dezintegrací Evropské unie. Avšak přímé financování z Moskvy je možné vysledovat jen ve známém případu kreditu pro francouzskou ultrapravicovou stranu “Národní fronta” Marine Le Penové. Většina dalších případů – od financování kongresů separatistů v Rusku až po dary švédským nacionalistům – je formálně spojena se soukromými prostředky, které nemají přímý vztah s ruskými vládnoucími strukturami. V každém případě není tato osobitost ruských zahraničněpolitických hrátek prodělečná.
Problém není v penězích
Moskva tedy průměrně za rok utrácí na ty nejznámější zahraničněpolitické “projekty” od 350 do 500 miliard rublů. To představuje 2 až 3 % rozpočtových výdajů a přibližně 0,5 % HDP. Mezi operacemi, které vzbuzují všeobecné nadšení z národního vůdce a zabezpečují téměř naprostou podporu režimu ze strany obyvatelstva, patří k těm velmi levným – stačí je srovnat s operací v Iráku, která přišla USA podle těch nejskromnějších odhadů přímých nákladů na více než 800 miliard dolarů* a přitom nepřinesla žádné politické zisky těm, kdo s ní začali.
Problém však není v samotných nákladech, ale v situaci, která vzniká pod vlivem takové “hyperaktivní” zahraniční politiky. A tuto situaci charakterizuje rostoucí vliv armádních šarží na všechny aspekty ekonomického života v Rusku.
Plíživá militarizace
Jen během posledních dnů jsme byli svědky dvou důležitých událostí. Z jedné strany bylo veřejně oznámeno, že Rusko bude používat letecké základny v Sýrii na neomezenou dobu, to znamená, že bude v této zemi nastálo. Z druhé – byl radikálně přehodnocen rozpočet: prioritu zjevně mají vojenské výdaje. A nejde ani tolik o samotné operace v Sýrii či Donbasu, jako spíš o celkovou militarizaci ruské společnosti a na jejím základě se formující lhostejnost k vlastnímu ekonomickému rozvoji.
Krym, Donbas a Sýrie zrodily ve vládnoucí vrstvě z jedné strany přesvědčení o vlastní pravdě a neomylnosti a ze strany druhé strany pocit, že se nejsložitější globální a geopolitické problémy mohou vyřešit vojenskými prostředky.
Ruská zahraniční politika se svými “úspěchy” (a pod tím u nás máme vždy na mysli nikoli vyřešení svých problémů, ale jejich vytvoření pro ty druhé) zrodila ve vládnoucí vrstvě z jedné strany přesvědčení o vlastní pravdě a neomylnosti (Vladimir Putin už požaduje po Spojených státech zrušení zákonů, které se Kremlu nelíbí, zrušení sankcí a náhradu za ztráty jimi způsobené) a ze strany druhé pocit, že se nejsložitější globální a geopolitické problémy mohou vyřešit vojenskými prostředky.
V takové situaci není tak důležité, zda 300 nebo 400 miliard na zahraniční operace (mírové, nebo vojenské) bude utraceno v tom, či jiném roce. Důležité je něco jiného – jaké rozpočtové prostředky budou vyděleny pro potřeby Ministerstva obrany v rámci samotného Ruska.
Nyní představují výdaje na obranu více než 3 bilióny rublů. Nová pravidla pro schvalování rozpočtu umožňují zvýšit je prakticky jeden a půl krát bez jakéhokoliv projednávání v parlamentu. V důsledku si tak vojáci a vojenský průmysl kompenzují nedostatek korupčních příjmů na účet zbytku společnosti a s konečnou platností ji podřizují mobilizačnímu trendu.
V poslední době ruští komentátoři až příliš často připomínají, že v Ukrajině politická elita nespěchá s bojem proti korupci a nestará se o efektivitu ekonomiky a přikrývá to nutností vést válku na východě země. S tím je možné zcela souhlasit. Ale je nutné také říci i to, že Ukrajina byla napadena zvnějšku. Ale Rusko získá všechny osobitosti rozpočtu doby válečné v podmínkách, kdy se na něj nikdo zaútočit nechystá.
A právě v tom spočívá logika propagandy: lež musí být obrovská, aby jí lidé uvěřili.
Zdroj: newtimes.ru 10. 10. 2016
* Belasco, Amy. «The Cost of Iraq, Afghanistan, and Other Global War on Terror Operations Since 9/11», Washington: Congressional Budget Office, December 2014.
