Tento text jsem napsala před rokem. Ráno, před “druhým” uctěním památky 17. listopadu, konaném na Albertově pár dní po happeningu, který tam na počest pana prezidenta uspořádala Zemanova Strana práv občanů v čele s panem Velebou. A Martinem Konvičkou. Tehdy jsem si myslela, že výstup Miloše Zemana na jednom pódiu s panem Konvičkou musí být pro společnost opravdu poslední kapka. Spletla jsem se. Pan Konvička je možná minulostí, ale Miloš Zeman a jeho věrní jsou stále ve hře a silnější než kdy dříve. A hrají opravdu dobře. Tak kde se dnes nachází naše společnost? Jak jsme na tom? Nabízím k přečtení můj rok starý text a závěr ponechám na čtenáři.
Za svobodu je třeba bojovat
„A kdo jiný mu zbyl, prosím pěkně?“ zahláškoval komentátor deníku Právo Alexandr Mitrofanov na otázku redaktora Událostí, komentářů v ČT, jak si vysvětluje přítomnost obskurních postaviček z hnutí Úsvit a Bloku proti islámu na pódiu s prezidentem Milošem Zemanem 17. listopadu na Albertově.
Pod pódiem stál dobře prověřený dav lidí s cedulemi „Ať žije Zeman“, pódium bylo ozdobeno stejným nápisem, v obrovském provedení. Akce byla svolána prokremelskou aktivistkou Jelenou Milujuzemanajakoputina Vičanovou a pro jistotu byl prostor Albertova rezervován na celých 24 hodin toho dne. Občané (rozuměj: běžní občané, na kterých nebyla zdálky vidět oddaná láska k Zemanovi) se prezidentského happeningu neúčastnili.
Ne, že by nechtěli, jednoduše nemohli.
Prostor byl uzavřen policií, která rozhodovala o tom, kdo smí a kdo nesmí vstoupit. Tak nebyli vpuštěni studenti a rektoři. Tak byl vpuštěn pan Sládek, hoši s vlajkou Pegidy a hoši s vlajkou barev svatojiřské stuhy.
A setkání prezidenta s občany v Kim Irsenovském duchu nemohlo nic pokazit.
Zřejmě pro pana prezidenta není podstatné, že 17. listopad je svátek všech občanů ČR. Že je oslavou vítězství nad totalitou, že je oslavou vítězství svobody. Zřejmě pro pana prezidenta není podstatné, že 17. listopad je mezinárodní svátek studenstva, svátek vzepření se nacismu a útlaku.
Z tohoto úhlu pohledu je vystoupení na pódiu společně s panem Konvičkou a Černochem obzvláště odpuzující.
Facka.
A jak teď z toho ven?
Je vůbec možné vést s panem prezidentem dialog?
Zřejmě ne, jelikož jeho pan mluvčí nám, běžným občanům, prozradil: Máte smůlu, Hrad je ostrov svobodného myšlení s pevnými zdmi.
Pan prezident si kolem sebe postavil zeď.
Zpoza té zdi vysílá do světa své názory, šíří nenávist a kope příkopy, ovšem z druhé strany nic nedolehne, je tam přece zeď. Nabízí se jedna otázka: Proč se vlastně pan prezident tak bojí „nekontrolovaného“ setkání s občany, když sám, resp. ústy svého mluvčího, tvrdí, že jeho názory podporuje 80% občanů? Má to snad znamenat, že 80% občanů také podporuje pana Konvičku a pana Černocha? Zřejmě ne, jinak by ty policejní manévry kolem Albertova přece nepotřeboval.
A tak nám dvacet šest let po Sametové revoluci pan prezident znovu připomíná, že za svobodu je třeba bojovat. Že je třeba bojovat za toleranci, za humanitu, za rozvinutou občanskou společnost, ve které si lidé váží jeden druhého navzájem a také sami sebe. Že nám nemůže a nesmí být jedno, jak se naši vrcholní představitelé chovají k nám, občanům, jak vystupují navenek, jak reprezentují naši zemi.
A proto jdu dnes, 22. listopadu 2015 na Albertov uctít památku roku 39 a 89 tak, jak se to sluší.
Bez cedulí Ať žije … nevím kdo, bez přeškrtnutých symbolů či nápisů … nevím čeho.
Doufám, že se nás sejde hodně.
A že nejen uctíme památku 17. listopadu tak, jak se sluší, ale že vyšleme výrazný signál všem svobodomyslným občanům naší vlasti.
_____________
Poznámka na závěr
Tak jako před rokem, i dnes vyrážím oslavit náš státní svátek a Mezinárodní den studentstva. Tentokrát nemám v úmyslu protestovat proti chování Hradu. Nemám v úmyslu věnovat současnému panu prezidentovi jakoukoliv pozornost, jelikož není a nikdy nebyl pro tento den nijak důležitý. Chci se jen projít ulicemi Prahy a pořádně se kolem sebe rozhlédnout. Na všechny ty opravené ulice a památky, hospůdky, které vznikly z bývalých skladů Řempo, obchody i pouliční stánky; na auta, která projíždějí kolem, na davy turistů, obdivujících krásy našeho města. Chci potkat své přátele a nejen je, popovídat si a zavzpomínat. Třeba i na doby před 17. listopadem 1989. Na tu šedivou stojatou vodu tehdejšího každodenního života. Na prázdná hesla, kterým nikdo nevěřil. Na příkopy a bláto a ploty z vlnitého plechu, zdobící ulice na věčné časy. Na nesvobodu a nedostatek. Protože přesně takhle jsme tehdy žili. A přesně takhle už nikdy žít nechci.
