Pořekadlo “Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.” přesně vystihuje podstatu každého autoritativního režimu, včetně toho ruského. Vladimír Putin si loajalitu získává a vynucuje kombinací vícero způsobů, mimo jiné tzv. “krmením”, kdy z pozice autokratického vládce dovoluje různým skupinám participovat/parazitovat na tzv. ropné dividendě. Očekával nejen loajalitu, ale i obdiv a vděk. Přesně v intencích logiky výroku “nekousej ruku, co tě krmí”. Na Bolotném náměstí však náhle čelil hněvu těch, které “nekrmil”, ale i části těch, kteří až dosud poslušně “vrtěli” ocáskem . Urazil se, zavrhl je, rozšířil řady svých věrných a nařídil, aby “vyli” hlasitěji a déle… “Vyjí” mohutně, ale už ani Putinovým uším to nezní tak libě, jako když smečka, v jejímž čele stál, nebyla převážně tvořena podvraťáky. (Michael Romancov)
Ksenija Sobčaková je dcerou bývalého petrohradského starosty, který kdysi dávno pomohl Vladimiru Putinovi k významné funkci na petrohradské radnici. Sama Ksenija byla dlouhou dobu považována za představitelku „zlaté mládeže“ a ruskou Paris Hilton. Od roku 2011 je však především výraznou kritičkou Putinova režimu, velmi dobře obeznámenou s Putinovým okolím. O to jsou její kritické příspěvky k současnému dění v Kremlu cennější.
Ksenija Sobčaková: Putinovi nevěrní psi – Jak se pohádal Vladimir Vladimirovič s Polygrafem Polygrafovičem
Minulý týden se nesl ve znamení komunikace okruhu lidí, kteří spolu za normálních okolností příliš často nehovoří. Zúčastnili se jí režiséři, motorkáři a mluvčí prezidenta republiky. Nevím, jak to působilo na vás, ale ve mně ta komunikace vyvolala znepokojivé myšlenky o tom, co se v naší zemi děje.
Takže, Konstantin Rajkin náhle vystoupil s kritikou moci. Jistě, není to poprvé v dějinách – už několikrát se stalo, že někdo známý a nadaný předvedl svého druhu liberálně-demokratický coming out. Zachovali se tak mnozí od Akunina po Parfjonova. O něco zajímavější je ale reakce Peskova: ne na všechny podobné coming outy totiž moc považovala za nutné nějak reagovat.
Tentokrát to však spustilo něco neobvyklého. S povinným útokem na Rajkina vystoupí motorkářský boss Chirurg-Zaldostanov a Peskov promluví znovu: motorkář by se prý měl váženému člověku omluvit – ale to Chirurg rázně odmítá. Načež Andrej Zvjagincev sepíše svůj vynikající dopis. A Peskov nezahálí – odpoví v tom duchu, že Zvjagincev má ve všem pravdu a celkově je to chlapík a on, tiskový mluvčí prezidenta, vyrostl na jeho filmech stejně, jako každý inteligentní člověk v zemi.
Poslední dějství sehraje už ne Zaldostanov, ale Kajgorodov, kterého mimo motorkářskou komunitu v Jekatěrinburgu málokdo zná. Ten prohlásí, že si sice prezidenta váží, ale Peskov mu nemá co nařizovat, protože jeho děti žijí v zahraničí, což je první známka příslušnosti k páté koloně. A v tom okamžiku se zdá, že mluvčímu došla trpělivost, neboť prohlásí úsečně, že: Debata skončila.
Zvláštní je na tom všem toto: moc zvolila vstřícný tón v debatě vůči těm, které ještě nedávno uváděla s malým písmenem a v množném čísle – se všemi těmi rajkiny, zvjagincevy, bykovy a makareviči. A naopak v hovoru se svými věrnými volila tón nečekaně chladný, skoro jako kdyby už nebyli její.
Optimisté v tomto příběhu mohou dokonce spatřovat náznaky oteplení. Mě ale jímá úzkost. Pokusím se vysvětlit proč.
Režim, který na přelomu tisíciletí Rusko ovládl, se vědecky nazývá “elitářská autokracie” (nakonec se mi přece jen hodí znalosti získané z přednášek na MGIMO). V takovém uspořádání stál autoritativní stát a elity – ekonomické, intelektuální i tvůrčí – proti spícímu a divokému lidu naší země. To byl odkaz Jelcinovy éry: všichni liberálové, inteligence, každý přemýšlející člověk z devadesátých let se v následujícím desetiletí stal automaticky členem elity putinské éry blahobytu a “velkého stylu”. Vladimir Putin byl vždycky autoritářský vládce, ale stejně tak dobře byl pro inteligenci přijatelný a nebojím se říct, že byl i v módě, protože všichni pochopili, že do tvorby nových elit noví vládci nezasahují.
Události na Bolotném náměstí nepředstavovaly přechod od autokracie k diktatuře. Žádnou diktaturu tady samozřejmě nemáme a není ani v dohledu. Autokracie zůstala autokracií. V roce 2012 došlo k něčemu jinému: Putin se smrtelně urazil. A urazili ho ti, kteří ho, jak se mu zdálo, zradili. Jeho pocity není těžké pochopit: moc se o vás starala, pečovala, Surkov vám recitoval básně a měli jste svobodu slova, i když ne úplnou. Parfjonov točil filmy a ty dávali na Prvním kanále, Akunin si tvořil svého Fandorina. Jenže místo vděku jste mi málem pokazili inauguraci! Tak když nechcete být s mocí, buďte si s lidem. A až od vás lid uslyší slovo “sebereflexe”, praští vás za to přímo do těch vašich “hezkých tvářiček” a moc pro vás nehne ani prstem.
Jinými slovy moc zcela vědomě přešla na druhou stranu ulice – od elitářské autokracii k populistické, přestala se opírat o inteligenci a opřela se o plebs. A udělala to velmi jednoznačně a demonstrativně, aby to všichni rychle pocítili. Řeči o “norkové revoluci”, hrátky s “Uralvagonzavodom” a Putinova slavná odpověď z “Přímé linky” – “Uhněte, teď budu mluvit s obyčejnými lidmi” – to vše sledovalo jedině tento cíl.
Z hlediska taktiky by se zdálo, že moc ten výběr učinila zcela racionálně a že jí také přinesl výsledky: Krym je náš, veřejná podpora je vysoká, všude trička s vlasteneckými motivy. Ale to, co následuje, potvrzuje dohady některých analytiků: Putin je skvělý taktik, ale když dojde na strategii, už to taková sláva není.
Ukázalo se, že plebs ne tak docela pochopil, jaká historická role se mu nabízí. Z literatury víme, že Barykové (odkaz na Bulgakovu povídku Psí srdce – pozn.) mají od 12 metrů čtverečních výše tendenci pohltit veškerý prostor a vymykají se kontrole vlastních stvořitelů. Je těžké se s nimi domluvit na tom, aby neuhýbali, neměnili směr a drželi se přesně své role spících mužiků. Domnívám se, že když jim nahoře tohle došlo, celá vertikála moci až k samotnému Putinovi se chytla za hlavu.
Ani vertikálu není zatěžko pochopit: z výsledků Navalného vyšetřování si umíme přibližně představit, nakolik si tito lidé osvojili l´art de vivre: bydlí v krásných domech navržených předními architekty, popíjí dobrá vína, děti mají na Harvardu a v knihovně Orwella. Samozřejmě je pro ně mnohem zajímavější bavit se s Zvjagincevem, Parfjonovem a Akuninem než s Chirurgem nebo Vikou Cyganovovou. A na svou svatbu Peskov nepozval Chirurga, ale ty představitele tvůrčí inteligence, kteří ještě nemají přístup zakázán.
Jenže Barykové si začali dělat věci po svém, čímž prezidentovi musí způsobovat nekonečný bolehlav. Samozřejmě ho musí iritovat nevysychající proud bahna počínaje procesem s beslanskými vdovami a konče “Ruskými důstojníky”, kteří pořádají výstavy s vlastní močí. Prezident má rozum a určitě se mu ani trochu nechce být s něčím takovým spojován, mít takové podporovatele. Ale jiných se mu teď jaksi nedostává.
Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že Vladimir Vladimirovič se i dříve v roli politického vůdce cítil spíše trapně. Povahou to není žádný Žirinovskij a určitou hranici nikdy nepřekročí, hranici, za kterou je už všechno jedno, člověk se přestane stydět a ve své roli se zcela rozpustí. To mu nikdy moc nešlo a působil při tom spíše nepřirozeně. Ponechán svému osudu s těmi Barykovy, kteří jsou stále hloupější a arogantnější a vytváří nové a zcela postradatelné projevy moci, musí se cítit velmi nepohodlně.
Absolutně netuším, jak by se moc mohla z této situace dostat. Pokud udělá demonstrativní kroky směrem zpět k inteligenci – kupříkladu propustí nešťastného Medinského, “Uralvagonzavod” by mohl dojít k závěru, že byl zrazen: nejsou tam na tom (stejně jako všude jinde) zrovna dobře finančně a kdo ví, jestli by je nenapadlo vytáhnout na někoho vidle. A po čtyřech letech pronásledování ani u inteligence není jasné, jestli se jí bude chtít po pár rituálních poklonách padnout moci vděčně kolem krku. Takže mluvčímu prezidenta nezbude než odpovídat napravo i nalevo, na jedny důvěrně pomrkávat a k druhým být odměřeně chladný. Jenže v roce 2016 už přidrzlý Barykov ani ti, které pokousal, nebudou ochotní rozlišovat takové detaily.
Přesto však zaráží, jak Bulgakov téměř před sto lety v příběhu profesora Preobraženského tento konflikt předpověděl: člověk si žije mezi známými lidmi a milovanými knihami v domě starého Kalabuchova, a najednou zjistí, že má v bytě individuum, které by předtím nepustil ani před práh. A nejstrašnější na tom je, že ho vytvořil sám, vlastníma rukama, ze psa. Pokud si vzpomínáte, Bulgakovovu hrdinovi se podařilo děj zvrátit a zavčasu dal vedoucímu pododdělení pro očistu města od toulavých zvířat narkózu. Jenže v životě, na rozdíl od knih, takové příběhy nekončí vždy dobře.
Ksenija Sobčaková
Zdroj: snob.ru 2. 11. 2016
