Nějakou chvíli jsme váhali, jestli máme tento text předložit čtenářům. Islandská tanečnice standardních a latinskoamerických tanců popsala své zážitky z ruské nemocnice. Velmi emotivně a ne zrovna lichotivě. Text uveřejnila na svém blogu, odkud ho převzal ruský server varlamov. Text vzbudil rozruch a došlo i na odezvu z ruského ministerstva zdravotnictví, jehož vyjádření připojujeme. Důvod polemiky, zda text vydat či nikoliv, pramenil z toho, že podle našeho názoru se cizince i přes její téměř hororové vylíčení zážitků v ruské nemocnici vlastně dostalo té nejlepší péče, jaké byl zdravotnický personál v dané chvíli schopen a opravdu se jí snažil pomoci. Možná i více, než běžným ruským občanům. Nicméně, jsme přesvědčeni, že popsané zážitky mají pro naše čtenáře jinou hodnotu – vypovídají totiž o mezilidských vztazích a způsobech jednání, o přece jen odlišném přístupu k pacientům. Odpusťme tedy paní Hanně její poněkud afektovaný způsob vyprávění a sklony k přehánění a připišme ho prožitému kulturnímu šoku, který by bezpochyby v takové situaci utrpěl nejeden občan západního státu.
Cizinka v ruském pekle
Cizinka se dostala do typické ruské nemocnice… Ano, takto by mohla začínat anekdota, tohle je ale skutečný příběh. Před několika dny vyšel na islandském webu Presan článek o známé tanečnici Hanně Runové, která se podělila o své zážitky z ruských nemocnic.
Hanna Runová – několikanásobná šampionka ve standardních a latinskoamerických tancích je vdaná za svého tanečního partnera Nikitu Bazeva. Pár trávil nedávnou dovolenou v ruské Penze…
O tom co Hanna zažila, vypráví na svém blogu.
„Byla jsem přesvědčená, že mě uspí a rozřežou na orgány, které prodají,” vzpomíná Hanna, která zažila opravdovou noční můru, když společně s ruským manželem Nikitou přijeli na návštěvu k rodičům do Penzy.
Město Penza není malé. Žije tady více než 750 tisíc obyvatel. Manželé Hanna a Nikita strávili v Rusku dva znamenité týdny dovolené. Když do návratu domů na Island zůstávalo pouze několik dní, Hanna náhle onemocněla. O tom co se stalo, jak se dovolená snů změnila ve skutečný Armageddon Hanna píše na svém blogu HannaRun.is.
“Zhruba ve tři hodiny v noci jsem se probudila s hroznou bolestí v hrudi. Bylo jedno, jestli ležím, sedím, nebo stojím. Bolest pouze zesilovala,” vzpomíná Hanna. “Nakonec jsem měla pocit, jakoby mě řezali do hrudi a rány zasypávali solí. Snášet takovou bolest bylo nesnesitelné. Nemohla jsem déle stát na nohou, jen jsem ležela na podlaze a svíjela se v hrozných mukách.”
Manžel Nikita trval na tom, že Hannu okamžitě odveze do nemocnice. Ona nakonec souhlasila. Tam ale začal skutečný horor. Zpočátku Hanna kvůli intenzivní bolesti neobracela zvláštní pozornost na to, co se děje kolem ní. V paměti jí zůstaly jen zarputilé zdravotní sestry v bílých pláštích, pantoflích a čapkách.
Jako v hororovém filmu
„Vzpomínám si, že první věc, kterou jsem si uvědomila, bylo: tyto sestry jsou oblečené jako typické sestry z hororových filmů. Umístili mě na pokoj a položili na tvrdou dřevěnou lavici, ačkoliv v pokoji byly také klasické postele.“
Zatímco Nikita vyplňoval nezbytné formuláře, jeho matka společně s Hannou čekaly na oddělení. Pak šla matka zjistit, jak se věci mají.
„Nějaký čas jsem ležela na oddělení sama. Pak jsem slyšela, jak se otevírají dveře, a někdo vstoupil. Bez jediného slova mě převrátil na bok, shrnul mi oděv a zabodl injekci do hýždí. Měla jsem pocit, že mě nebodl tenkou jehlou, takovou, jaká se používá na Islandu, ale opravdu silnou jehlou.”
Jak píše Hanna na své stránce HannaRun.is, umí trochu rusky, ale v nemocnici byla zcela zmatená. Vůbec nepochopila, co to bylo za lékaře, který vstoupil do pokoje a bez vysvětlení ji vpíchl injekci. Zeptala se sester, ale ty neměly ponětí, o jakém úkonu nebo lékaři Hanna mluví. V nemocnici začali hledat tajemného doktora, který, jak se později ukázalo, opravdu Hanně podal přípravek, který rozšiřuje cévy.
„Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už jsem se ocitla v sanitce, která mě vezla do jiné nemocnice. V sanitě mě položili na tvrdou kovovou postel bez jakýchkoliv popruhů. Během jízdy jsem se musela držet stěn, abych neupadla. Jeli jsme asi 20 minut. Řidič jel jako šílený, několikrát jsem málem spadla dolů, neměla jsem se čeho držet. Silnice, po kterých jsme jeli, byly hrozné. Asi jako venkovská silnice někde daleko na farmě na Islandu. Sanita neustále divoce poskakovala,“ říká Hannah.
Příjem v další nemocnici, kam se Hanna dostala, začal hlukem a nadávkami. Nikitovi a jeho rodičům nedovolili Hannu doprovázet.
„Jedna zdravotní sestra křičela na každého, kdo kolem ní prošel. Křičela na ostatní sestry, a ony křičely na ni. Byla jsem v šoku z toho, jak pracovníci nemocnice jednali mezi sebou. Nikita a jeho máma mně vysvětlili, že tam je to normální a že si toho nemám všímat.“
Hannu posadili do vozíku a vezli někam po chodbách nemocnice. Neměla tušení, kam a proč ji vezou. Má-li se psychicky připravit na to, že ji teď nějaká zdravotní sestra nebo lékař opět bez varování něco píchnou.
Zatímco Hannu vezli po labyrintu chodeb nemocnice, uvědomila si, že potřebuje na záchod. Požádala tedy sestru. Zdravotní sestra naštvaná jejími vrtochy ji s rámusem vstrčila na záchod.
„Když jsem se ocitla na nemocenské toaletě, ztratila jsem řeč. Podlaha byla zbarvená močí, všude kolem se válel použitý toaletní papír, sedátko od záchodu viselo na nějakém potrubí podél stěny. Sám záchod byl zacákán močí a výkaly. Přetáhla jsem svetr přes nos a snažila se nedýchat, abych se nepozvracela. Snažila jsem se v žádném případě ničeho nedotýkat. Umyvadlo bylo zaplaveno krví, takže umýt ruce po wc nebyl dobrý nápad. Chtělo se mi utíkat, kam mě nohy ponesou.“
Hanna už nechtěla nic jiného, jen se vrátit domů. Lékaři ji ale vzali na ultrazvuk. Vedli ji do jakési čekárny. Tam jí řekli, aby si sundala kalhoty a spodní prádlo, že jí vyšetří pochvu, aby vyloučili vnitřní krvácení.
“Svlékla jsem se do půl těla a lehla si na lehátko. Svetrem jsem se kryla, abych nebyla úplně nahá,“ píše Hannah.
„Když dokončili prohlídku, řekli mně, že mohu jít. Požádala jsem o ubrousek na otření gelu v rozkroku po ultrazvuku, ale bylo mi řečeno, že žádné ubrousky nemají. Musela jsem spodní prádlo obléci tak, jak jsem byla. Gel se okamžitě prosákl přes oblečení.“
Dále následoval spor s lékaři, kteří se rozhodli ponechat Hannu v nemocnici pro další podrobnější vyšetření. Lékaři trvali na tom, aby Nikita a jeho otec odjeli domů. Dovolili, aby zůstala pouze Nikitova maminka, která ale nemluví anglicky, a nemohla tak pomoci s překladem.
„Mě dali na pokoj, který strašně páchl plísní a výfukovými plyny, protože přímo pod oknem stála nastartovaná sanitka. Měla jsem pocit, že stojím na benzince. Sedla jsem si na postel, ale bylo mi odporné na ní spát, protože můj polštář byl celý pokrytý žlutými skvrnami a postel hrozně páchla. Nikitova máma rozprostřela své sako přes postel, abych si mohla lehnout.“
Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. Gumové rukavice na rukách. S někým telefonovala. Pak ve stejných rukavicích, v nichž držela mobilní telefon, vytáhla jehlu a zavedla Hanně kapačku.
„Poté, co mi sestra vpíchla jehlu do žíly, prostě vstala a odešla. Bez jediného slova. Myslela jsem si, že se možná vrátí s nějakou náplastí nebo obvazem a zajistí jehlu. Už se ale nevrátila. Ležela jsem a zírala na jehlu v ruce. Hadička od kapátka se napínala, táhla jehlu nahoru, nemohla jsem ani zahýbat rukou, abych jehlu nevytrhla. Bylo to velmi bolestivé. Ležela jsem bez hnutí, dokud jsem neomdlela.“
Hanna neví, jak dlouho byla v bezvědomí, ale když se probrala, hrozně se jí chtělo na záchod na malou.
„Sestra vytáhla nočník se starou páchnoucí močí. Nikitova máma mě předběhla s otázkou, jestli nebude lepší vytáhnout na chvilku kapačku, abych mohla zajít na záchod, ale sestra to nedovolila.”
Bylo mi řečeno, že pokud chci na záchod, tak buď to vydržím, nebo nočník. Nikitova máma šla a nočník umyla. Pak mi pomohla sednout si na tu zatracenou nádobu, na které jsem si musela potupně vykonat potřebu.“
O něco později mezi zdravotní sestrou a mámou Nikity vznikl spor. Sestra chtěla dát Hanně silná anestetika. Jak se později ukázalo, chystali Hannu k operaci… „Zachvátila mě panika. Budou mě řezat?!!! Chtěla jsem utéct!“
Hanna se dovolala Nikitovi, který ji pomohl s překladem. Obavy Hanny se potvrdily:
„Lékaři se rozhodli pro operaci, JEN aby se UJISTILI, že její vnitřní orgány jsou v pořádku. Nikita zuřil. Řekl lékařům, že o žádné operaci nemůže být ani řeč.“
Po vášnivé diskusi bylo rozhodnuto, že pošlou Hannu na gastroskopii. Tam pokračovalo zkoušení mé odolnosti: „Nikdo nereagoval na mé požadavky. Opět mě posadili do křesla a vezli po dlouhých nemocničních chodbách připomínajících chodby z hororu.“
Hanna už dříve podstoupila gastroskopické vyšetření. Na Islandu ji před podobným zákrokem podali léky proti bolesti, a trubka, kterou ji zavedli do jícnu, byla tenká jako struna. V Rusku použili silnou hadici.
„Lékař mi začal zasunovat hadici do hltanu. Dávila jsem se. Těžce se mi dýchalo a zdálo se mi, že mě udusí. Snažila jsem se uklidnit a myslet na něco příjemného. Zdálo se mi, že doktor tu trubku ze mě už nikdy nevytáhne. Cítila jsem, jak tlačí na stěny mého žaludku. Podívala jsem se na mámu Nikity, která z bezmoci plakala. Po ukončení vyšetření mě doktor pochválil. Řekl, že se u něj jen zřídka objevují pacienti, kteří klidně leží a nekopou kolem sebe v průběhu kontroly,“ říká Hanna.
„Zdálo se mi, že lékaři opět přijdou“
Hannu i nadále drželi v uzavřeném pokoji. Neustále jí podávali nějaké injekce. Bylo jí řečeno, že stráví v nemocnici tři dny a celou tu dobu bude muset hladovět.
„Byla jsem z toho šílená. Chtěla jsem se rychle dostat ven. Prosila jsem Nikitu, aby mě odvezl, byla jsem si jistá, že mě dříve nebo později rozřežou na orgány.“
Z početných vpichů už Hannu bolelo celé tělo. Nechápala, co se děje a co může očekávat. Na nemocniční chodbě byl neustálý hluk a řev. Buď se lékaři a zdravotní sestry hádali mezi sebou, nebo pacienti křičeli bolestí. Když neutichající hluk naplnil pohár trpělivosti, Hanna přesvědčila Nikitu, aby jí pomohl utéct
„Na cestě ven jsme viděli nějaké lidi ve špinavém oblečení, kteří leželi, nebo seděli na podlaze přímo v chodbě nemocnice. Sledovali nás, jak odcházíme. Bylo zřejmé, že jim je velmi zle.“
„Jakmile jsme se vrátili domů k rodičům Nikity, hned jsem sundala šaty, boty a běžela do sprchy. Boty, ve kterých jsem byla v nemocnici, jsem vyhodila. Šaty jsem dala matce Nikity, aby je hned vyprala. Nějaký čas po návratu domů jsem měla pocit úzkosti. Pořád jsem se bála, že doktoři z té hrozné nemocnice přijdou a vezmou mě zpět.“
„Ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, co se stalo a představovala si, co by se stalo, kdybych v nemocnici zůstala. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla uprchnout.“
Hannah si myslí, že pro její problémy je prosté vysvětlení: „Často mám problémy se žaludkem, s pálením žáhy. Den před nočním nástupem jsem bolesti zvracela, pak jsem vypila džus na lačný žaludek a žaludeční šťávy způsobily hrozné pálení žáhy.“
Mimochodem, Hanna vypadá takto:
Ministerstvu zdravotnictví v Penze se nelíbí obvinění, které vznesla hvězda Hanna Runová
Světově proslulá mistryně v latinskoamerických tancích na svém blogu napsala o hrozném stavu nemocnic v ruském městě Penza a o neprofesionálním přístupu lékařů k pacientům.
Zástupci ministerstva zdravotnictví nechápou, proč si tanečnice nestěžovala na ministerstvu, ale rozhodla se příběh zveřejnit na internetu.
Navíc, na ministerstvu přiznali, že takovým hodnocením jsou dotčeni, protože stav nemocnic je přímo závislý na financování.
“Je nám líto, že se o tom dozvídáme touto cestou. Proč nás nekontaktovala přímo? Nyní zjišťujeme, co se stalo. Kdy a ve které nemocnici Hanna Runová byla? Zatím ani nevíme, kdy a kde se to stalo. Ve svém textu to neuvedla a přímo na nás se neobrátila,” uvedlo ministerstvo zdravotnictví.
Zástupce ministerstva uvedl, že v současné chvíli není známo, s jakou diagnózou a kam se hvězda obrátila. Nyní probíhá šetření. Dále připouštějí, že kvůli jazykové bariéře mohla tanečnice některé pokyny lékařů špatně pochopit.
“Když akutního pacienta vezou uprostřed noci k operaci, tak určitě ne proto, aby zjistili stav jeho vnitřních orgánů. To je vyloučeno. Pokud pacienta připravují na chirurgický zákrok, tak proto, aby mu zachránili život,” dodali na ministerstvu.
Zdroj: varlamov.ru 9. 10. 2016 life.ru 10. 10. 2016
