V březnu tohoto roku jsme našim čtenářům zprostředkovali text ruského politologa Pavla Luzina „Jak Kreml pomocí vojenských základen na západních hranicí mění Rusko v rukojmí„. V tomto článku politolog Luzin vysvětluje ruskou logiku konfrontace se Západem. Jejím cílem podle Luzina není vyvolat válečný konflikt, ale pomocí strachu z ohrožení vyvíjet tlak na západní země a zároveň učinit z vlastních občanů „rukojmí“ loajální ruskému režimu.
V textu, který našim čtenářům předkládáme nyní, se politolog věnuje vysvětlení motivů rozsáhlých prověrek připravenosti ruských vojenských sil, které v současnosti v Rusku probíhají.
Rozsáhlá vojenská cvičení jako způsob existence ruského autoritativního režimu
Na konci srpna roku 2016 ruské vedení provedlo další a tentokrát největší prověrku bojové připravenosti svých vojsk, která navázala na neméně rozsáhlé vojenské cvičení “Kavkaz 2016“. Předchozí prověrka byla provedena v únoru 2016. Cíle podobných akcí byly vyjádřeny velmi jasně. Vojska Jižního vojenského okruhu mají být schopné rozmístit soběstačná uskupení sil pro “lokalizaci krizových situací”. Současně se hodnotila připravenost vojsk Západního a Centrálního vojenského okruhu působit “v jihozápadním strategickém směru”. To vyvolalo další obavy z možné eskalace války proti Ukrajině. Nicméně pravidelnost a forma těchto prověrek ukazuje, že ruská státní moc jedná na základě jiných motivů – jak zahraničněpolitických i těch vojenských, tak vnitřních.
Para bellum
Cvičení prováděné formou “náhlé prověrky bojové připravenosti” nevyhnutelně zvyšují stupeň zahraničněpolitického napětí. V tom Moskva zůstává sama sobě věrná: drží oponenty v napětí vytvářením obrazu nebezpečného a nevypočitatelného hráče a tím je nutí, aby s ní mluvili. Od doby, kdy v únoru 2014 začala válka proti Ukrajině, se takové chování stalo nezbytnou známkou ruské zahraniční politiky a je následkem její neschopnosti hrát podle existujících mezinárodních pravidel.
Nicméně současná cvičení jsou užitečná i ve vojenském smyslu. Tak například bez ohledu na formální počet jednoho miliónu příslušníků ozbrojených sil, o kterém Rusko mluví, disponuje ve skutečnosti mnohem menším počtem jednotek připravených k plnocennému nasazení v současné běžné válce. Moskva se snaží dotáhnou počet takových jednotek na stabilní úroveň 100 až 150 tisíc lidí (nyní to není o moc více než 50 tisíc). Zde zřejmě využívá zkušeností USA a NATO v Afghánistánu a Iráku; vrcholné fáze těchto operací se účastnily jednotky co do počtu lidí srovnatelné. Cíl této snahy je jasný – stát se druhou vojenskou říší světa nejenom v oblasti taktických jaderných zbraní a sil, ale i v oblasti konvenčních sil.
Rusko fakticky vede současně dvě války – v Sýrii a na Ukrajině. A i když nyní mají tyto operace omezený charakter, Kreml už vážně přešel do válečného stavu a podle všeho se skutečně připravuje ve válčení pokračovat. Hlavní problém je tu v tom, že politických cílů ukrajinské, ani syrské operace dosaženo nebylo, a přiznání porážky a pokus o mírové řešení problémů, které vytvořil sám Kreml, v sobě nese vysoké riziko výměny moci uvnitř samotného Ruska.
Z toho vyplývá, že praktickým úkolem nedávné prověrky bojové připravenosti může s velkou pravděpodobností být příprava na plnocennou pozemní operaci v Sýrii. Ruské síly pro speciální operace už tam působí, stejně jako oddíly žoldáků vycvičených v Rusku. Je důležité vzít v potaz přípravu soběstačné skupiny vojsk, což znamená akce v oblastech bez přístupu k hlavním zásobovacím základnám.
Nicméně nelze vyloučit ani přímý konflikt Ruska s NATO na území pobaltských zemí a také novou etapu války s Ukrajinou. Pravděpodobnost těchto dvou scénářů není nulová, zejména pokud by měl Kreml aspoň formální možnost tvrdit, že není agresorem, ale že využívá právo na obranu. Pro takové tvrzení hovoří reakce Ruska na rozmístění doplňkových sil NATO v Pobaltí a také podivný incident s takzvanými ”ukrajinskými diverzanty” na Krymu v srpnu 2016.
Snaha udržet si status veliké říše v podmínkách dlouhodobého sociálně-ekonomického a technologického úpadku spolu s přípravou k válce nikoli abstraktní, ale zcela konkrétní, se tak stává základem pro stanovení cílů Moskvy při provádění takových prověrek bojové připravenosti. Přitom ale nejde o reakci na reálné hrozby pro bezpečnost Ruska, ale o realizaci zahraničněpolitických cílů vládnoucí skupiny, která se snaží o politické a ekonomické přežití v měnícím se světě a pokouší se vnutit Západu své podmínky existence.
Militarismus jako nástroj vládnutí
Druhý důležitý aspekt podobných “náhlých prověrek bojové připravenosti” – je vnitropolitický. V Rusku za uplynulé roky degradovaly formální politické instituty a anexí Krymu se tato degradace stala nezvratnou – zejména ve světle voleb do Státní dumy, které na anektovaném poloostrově proběhly. V takové situaci zakouší autoritativní režim deficit ovladatelnosti a militarizace jeho vnitřního života má tento problém vyřešit.
Právě proto byly do prováděných cvičení zapojeny Bank Rossiji, ministerstva, orgány místní samosprávy a vojenské průmyslové podniky. Sem patří i experimenty s formováním útvarů teritoriální obrany z rezervistů, včetně formování celé divize na okupovaném Krymu. Samozřejmě, pokud se Kreml vážně připravuje na válku, tak chce mít jistotu, že válka neparalyzuje vnitřní život Ruska. Avšak vypočtená opatření odpovídají zkušenosti 2. světové války. To není ten typ války, pro který chce Moskva mít 100 až 150 tisíc vycvičených a dobře vybavených vojáků připravených k rychlým akcím i za hranicemi země.
Samotný fakt, že orgány státní moci, místní samosprávy i podniky mají být připravené k válce, znamená, že Kreml má v rukou funkční nástroj kontroly, ovlivňování a zvýšení loajality pro svá opatření ze strany státních a municipálních úředníků a managementu vojensko-průmyslových komplexů. Když se stavba legální moci rozpadá, militarizace umožňuje udržovat systém vládnutí v napětí. Je vhodné doplnit, že v takových podmínkách je vznik a rozvoj elementů vojenského vůdcovství samovolný a dokonce nezávislý na vůli jednotlivých účastníků tohoto procesu.
S pomocí rozsáhlých prověrek bojové připravenosti a vojenských cvičení podobných “Kavkazu 2016“ se militaristická doktrína mění na praxi vládnutí. A pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že militarizace se dotýká nejenom orgánů moci a vojensko-průmyslových komplexů, ale že proniká i do vzdělávacího systému, znamená to, že v případě nejhorší varianty rozvoje událostí je militarizace ostatních sfér ruské ekonomiky a života otázkou nedaleké budoucnosti. Ruský autoritativní režim se zjevně pokusí najít stabilitu v militarismu, a proto není proti podobnému přerodu pojištěn.
Jinými slovy, duch “obléhané pevnosti”, který zachvátil Kreml a který je základem jeho vnější a vojenské politiky, se rychle šíří do oblastí vnitropolitického, ekonomického a společenského života. A zatím není jasné, kde leží hranice možného.
Vidíme, že rozsáhlé “náhlé prověrky bojové připravenosti”, které jsou samotnou ruskou mocí značně zdůrazňované, skutečně zcela odpovídají logice autoritativního režimu v zemi existujícího. Dominuje motiv sebezáchovy systému a metody se minimálně od roku 2014 zploštily na válku a zákonitou sebeizolaci. Nejvíce nebezpečné je ale to, že ruská moc se smířila s válkou a mění ji na všednost.
Pavel Luzin
zdroj: intersectionproject.com 24. 10. 2016
