Zdálo se, že smrt si letos svou vysokou daň už vybrala celou. Ale poslední neděle před Novým rokem přinesla další špatnou zprávu. 25. prosince o půl šesté ráno se dvě minuty po startu z letiště Adler nad Černým mořem zřítil letoun Ministerstva obrany TU-154. Na jeho palubě bylo 64 umělců Alexandrovova souboru písní a tanců v čele s uměleckým ředitelem Valerijem Chalilovem, kteří měli vystoupit na novoročním koncertu na ruské základně Hmeimim v Sýrii. Soubor doprovázeli zaměstnanci správy kultury z Ministerstva obrany RF a devět redaktorů televizních stanic Pervyj kanal, NTV a Zvezda. Mezi cestujícími tragického letu byla i výkonná ředitelka fondu Spravedlivá pomoc Jelizavěta Glinková (doktorka Líza). Na palubě letadla se nacházelo celkem 84 cestujících a osm členů posádky.
Další oběti, které Rusko platí v syrské válce za získání statusu supervelmoci
Novoroční koncert souboru Alexandrovců pro ruské vojáky v Sýrii se měl stát významnou státní PR akcí, symbolem úspěchu ruské zahraniční a vojenské politiky. Členové souboru, kteří zůstali v Rusku, uvedli, že na koncertě měla dokonce zaznít i píseň “Svatá válka” od zakladatele souboru Alexandra Alexandrova a Vasilije Lebeděva-Kumače. Provedení sovětské “Svaté války” na vojenské základně ruské armády v Sýrii, jež bojuje na všech frontách, působí jako produkt jakéhosi velmi specifického vnímání uspořádání světa. Hovoří se i tom, že další koncert se měl konat v Aleppu, jež se stalo tragickým symbolem tohoto barbarského konfliktu.
Samopaly nemaj práci, hned se všechno uklidní. Když zpívají vojáci, děti klidně spí! (Mark Lisjanskij, 1962)
Obdobnou, nebo dokonce možná ještě grandióznější a triumfálnější PR akci ve stylu speciální operace uspořádala ruská moc v Sýrii v průběhu roku. Jednalo se o koncert symfonického orchestru Valerije Gergijeva v římském amfiteátru “osvobozené” Palmýry z 5. května 2016. Akci zjevně považovali za mimořádně úspěšnou. Záběry z antického divadla obletěly svět. Pak sice Palmýru znovu obsadil nepřítel Ruskem podporovaného Bašára Asada, ale koncert v nefalšovaných římských kulisách vešel do dějin. Na opravu objektů kulturního dědictví byly vyčleněny prostředky z ruského federálního rozpočtu. I to bylo sděleno médiím s patřičným důrazem a patosem.
Válka jako prostředek PR, válka jako propagandistický obrázek v televizi, na monitoru počítače – kdo by si něco takového na konci 20. století pomyslil? Ale čas pro takové války nadešel.
Hlavní cíl takové války není vojenské vítězství (toho, jak bylo správně řečeno, nelze dosáhnout, protože je válka vedena na cizím území), cílem je vytvoření mýtu ve společenském vědomí, mýtu o vítězi. A z této státní propagandy pak roste obraz všemocného vládce, který je schopen naplnit osud světa.
Ruské vojenské zapojení do války v Sýrii dne 30. září 2015 představovalo “asymetrickou odpověď” Vladimira Putina na téměř všeobecný bojkot, který mu rozvinuté země světa vyhlásily po “bleskové válce na Krymu” a vojenských dobrodružstvích na Donbasu. Ani jeden člen Rady Federace nehlasoval proti schválení žádosti ruského prezidenta použít Ozbrojené síly Ruské federace za jejími hranicemi. Nikdo z nich neřekl ani slovo (a třeba ho to ani nenapadlo) o ceně, kterou za válku zaplatíme. Rada Federace je podle práva jedinou obrannou linií, která mohla zabránit válce. Ale ukázalo se, že tato poslední obranná linie není chráněna, její obránci sedí v docela jiných zákopech a žádné obavy o osud svých spoluobčanů nepociťují.
Zoufalé vyslání vojsk do Sýrie není ani tak ochrana přítele Asada, který je ochoten v OSN podpořit jakoukoli pozici Ruska, jako spíše pokus o přímou konfrontaci s jedinou (podle názoru samotného Vladimira Putina) světovou supervelmocí – USA, přičemž výše ambicí ruské moci zde odkazuje patrně k Freudovu učení. Pokouší se totiž vrátit do nejvyšší ligy světové politiky, kde Vladimir Putin sám sebe vidí jako prvního mezi rovnými, a kde se mu po událostech na Krymu a Donbasu tak strašně nedaří.
O rozměru ruské vojenské přítomnosti v Sýrii lze činit závěry, když dáme dohromady několik zdrojů tvrdících, že náčelník generálního štábu Ministerstva obrany Valerij Gerasimov a náčelník štábu GRU Igor Korobov plánovali letět do Sýrie stejným letounem TU-154, ale jejich cesta byla na poslední chvíli zrušena. Na palubě letadla, jak bylo sděleno, se však nacházel náčelník velení vojenské policie Ministerstva obrany Vladimir Ivanovskij, který byl do této funkce jmenován teprve v srpnu. Ruská vláda oficiálně přiznala, že v Sýrii zahynulo pouze 22 ruských vojáků. Kolik jich padlo ve skutečnosti, to vědí jen velitelé. Z příkazu Vladimira Putina je však tato informace prohlášena za státní tajemství.
Syrská válka má velmi nebezpečný náboženský kontext: Asadovi protivníci jsou jako ostatně naprostá většina muslimů na světě (včetně Ruska) Sunnité. Na Asadově straně bojuje šíitské libanonské ozbrojené hnutí Hizballáh, které je v civilizovaných zemích považováno za teroristické. Právě po přidání se Hizballáhu na stranu Asada rozvázal Egypt se Sýrií diplomatické styky a sunnitští duchovní vyzvali ke svaté válce proti Asadovi. Tento hněv pak zahrnul i Rusko.
Ruský prezident nemá právo nechápat smysl a možné důsledky svých činů pro Rusko. Velmi příznačný je v tomto smyslu text kondolenčního dopisu, který zaslal Putinovi Asad, politik, který se dodnes drží u moci zejména díky Vladimiru Putinovi: “s nesmírným zármutkem jsme obdrželi zprávu o pádu letadla TU-154, na jehož palubě se nacházeli naši drazí přátelé, kteří se s námi a obyvateli Aleppa chtěli podělit o radost z vítězství.” Ale i Putin má za co být Asadovi vděčný. 6. března 2014 (v době vrcholících událostí na Krymu) Asad zaslal Putinovi telegram, ve kterém ho ujistil o tom, že Sýrie podporuje rozumný a mírumilovný kurz prezidenta Putina k udržení světového míru a boje s extremismem a terorismem. 27. března 2014 se Sýrie na plenárním zasedání Valného shromáždění OSN stala jednou z 11 zemí (z celkových 193), které odmítly schválit rezoluci 68/262 deklarující suverenitu a územní celistvost Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích, a tím podpořily ruské činy na Krymu.
Vzájemná radost z vítězství a oslav se proměnila v smrt. Je to už druhé letadlo, jehož cestující se stali oběťmi syrské války. První byl charterový turistický let, který odpálili teroristé 31. října 2015 nad Sinají. Tehdy zahynulo 224 lidí, k jejichž pozůstalým rodinám ani k ruské veřejnosti nepromluvil ani ruský prezident, ani premiér. Měsíc po této katastrofě bylo potvrzeno to, co bylo od prvního okamžiku jasné. Šlo o teroristický útok..
Tragedie z 25. prosince, soudě podle posledních zpráv, nejspíš teroristickým útokem nebyla. Ale každý z těch 92 lidských životů je obětí ruské války v Sýrii. Kdyby nebyla válka, ti lidé by zůstali naživu.
Válka zamíchala karty života a ze všech nepředvídatelných možností vytáhla kartu smrti.
Koncert Alexandrovova souboru písní a tanců na frontě není nic mimořádného. Jde však o to, kde se nachází fronta té konkrétní války.
Ruská vojenská účast v Sýrii je válka od samého počátku umělá, vymyšlená, politická. Válka v roli obří dekorace, která má zakrýt divokost a duchovní a materiální bídu ruského života. A v této válce umírají lidé, kteří ji nezahájili, nevedli a vést ani nechtěli. Válka přesekla jejich čáru života.
Nešli do války, oni se v ní ocitli.
To se stává ve všech cizích válkách. Umírají v nich naši za cizí.
A kromě bezvýchodné a beznadějné nemožnosti vrátit čas a změnit běh života, který se ještě včera mohl odehrát docela jinak, jen kdyby člověk udělal jeden krok stranou, mysl zaplňuje jednoduchá a krutá otázka: k čemu?
Za svobodu a nezávislost naší vlasti? Ale válka v Sýrii, to není vlastenecká válka.
Za velikost Ruska? Ale velikost státu se přece neměří jeho schopností vést válku tam, kde se mu zlíbí, a s tím, s kým se mu zlíbí.
Za zničení terorismu? Jenže válka v Sýrii terorismus nepotlačuje, ale rozdmýchává. Násobí počet teroristických útoků a vražd a na celém světě zvyšuje riziko vypuknutí velké války.
Tak kvůli čemu?
Syrská válka z monitorů ruských televizí vytěsnila válku ukrajinskou, která k úspěchu nevedla a přestala tak v ruské společnosti vyvolávat nadšení. A tak ruský stát přepnul všechny své síly na nové válečné divadlo.
A divadlo je zde zcela klíčové slovo.
Jen smrt je na tomto jevišti skutečná.
Lev Šlosberg
Zdroj: shlosberg.ru 27. 12. 2016
