Představte si, že v Mánesu uspořádali oslavnou výstavu o našich prezidentech z doby totality s názvem „Od Gottwalda k Zemanovi.“ Že si to představit nedovedete? Tak si pro snadnější imaginaci zkuste přečíst text o výstavě, uspořádané v Moskvě s názvem „Od Stalina k Putinovi.“
Od Stalina k Putinovi – výstava, která šokovala
V Den národní jednoty si Vladimír Putin spolu s patriarchou Kirillem prohlédl v Maneži (moskevská výstavní síň – pozn.) výstavu věnovanou nejnovější historii Ruska – od Stalina až po Putina. Našeho reportéra tato expozice natolik zaujala, že ji prostě musel navštívit znovu.
Výstava otevřená do 4. listopadu v Maneži byla stejně jako předchozí připravena Radou patriarchy pro kulturu (jejímž předsedou se v roce 2016 stal prezidentův zpovědník Tichon Ševkunov) a ve spolupráci s Institutem ruských dějin Ruské akademie věd, RGGU (Ruská státní humanitní univerzita), Archivem prezidenta RF, Státním archivem a Ústředním muzeem současných dějin Ruska. Završuje cyklus “Rusko – moje dějiny”, v jehož rámci se uskutečnily multimediální projekty “Rurikovci” (2013), “Romanovci” (2014) a “Od velkých otřesů k velkému vítězství” (2015).
Nová expozice je věnována událostem let 1945 – 2016 a vypráví o složitém a rozporuplném období nejnovější ruské historie, které vyvrcholilo v roce 2000, kdy se moci chopil Vladimir Putin.
Organizátoři tvrdí, že se nenechali svázat šablonou v přístupu k organizaci výstavního prostoru, ve kterém “se může každý návštěvník cítit jako součást dějin”, ale ve skutečnosti spočívá veškerá originalita ve využití plazmových obrazovek místo tradičních panelů.
Všechny ostatní materiály (fotografie, snímky z filmových kronik, citáty a statistické údaje) jsou vybrány a zařazeny v souladu s přísnou šablonou, ve které je snadné objevit pohled současné moci na události tohoto období. Není tajemstvím, že se výstava uskutečnila pod patronátem Kremlu a jejím prvním návštěvníkem byl Vladimir Putin.
Tak například, poválečný svět. Jaký byl? Za prvé – bipolární. Vytvořila se v něm politická vlivová centra – SSSR a USA, jejichž síly byly přibližně na stejné úrovni.
První sál expozice je věnován počátkům rozporů mezi dvěma velkými říšemi. Stalin tu dominuje nikoli jako člověk, který je zodpovědný za obrovské válečné ztráty a smrt tisíců nevinných lidí v táborech. Ale jako vůdce, který donutil Západ, aby se ho bál, a který uměl odpovídajícím způsobem odpovědět na mnohačetné výzvy, které ze Západu přicházely.
Spojené státy vypracovaly plány jaderné války proti Sovětskému svazu. V Rusku vytvořili zvláštní výbor vedený Lavrentiem Berijou a vyrobili své bomby (o roli německých vědců na jejich výrobě se na výstavě nic neříká). USA měly Marshallův plán, který sjednotil země západní Evropy kolem Spojených států, a my jsme měli RVHP, do něhož patřily východoevropské státy. Oni měli NATO, my Varšavskou smlouvu. Vůbec všechno bylo jasné, jak se říká, “na rovinu”. A tento světový řád je pro autory expozice naprosto rozumný a spravedlivý.
Uvnitř země se v tomto období začíná s obnovou průmyslu (druhý sál). Výroba roste bouřlivým tempem. Audioprůvodce vypráví, že podle prognóz západních expertů potřeboval Sovětský svaz minimálně 40 let k tomu, aby se dostal na předválečné ukazatele, nicméně už podle výsledků první pětiletky byly tyto ukazatele překonány o 73 %.
Kult osobnosti se na výstavě nezamlčuje, ale ani nezdůrazňuje. Jednomu z nejděsivějších jevů v ruských dějinách je věnován jeden panel, na kterém prakticky nejsou žádné informace – ani čísla, ani fakta. Jen čtyři rozmazané fotografie s názvy “Masové politické represe, GULAG”, “Ideologizace života a železná opona”, “Deportace národů” a “Využití práce vězňů”. Aby se návštěvník dozvěděl aspoň něco, musí se obrátit k informačnímu terminálu, který stojí vedle. Ale ten je jeden a návštěvníků moře. Podle údajů organizátorů byla návštěvnost třech předchozích projektů cyklu vyšší než 2 milióny lidí.
Zato je všem na odiv vystaven citát anglického spisovatele Charlese Snowa o Stalinových kvalitách: “Byl mnohem více vzdělán v literatuře, než kterýkoliv státní činitel z jeho současníků. Ve srovnání s ním vypadali Lloyd Goerge a Churchill jako překvapivě špatně sečtělí lidé. Ostatně stejně i Roosevelt.”
A ještě jedno vyjádření, které patří japonskému podnikateli Hiroši Teramačimu: “V roce 1939 jste vy, Rusové, byli moudří a my hlupáci. V roce 1949 jste ještě zmoudřeli a my jsme pořád byli hlupáky. V roce 1955 jsme zmoudřeli a vy jste se změnili na pětileté děti. Celý náš ekonomický systém je prakticky úplně okopírovaný od vás. Ve všech našich firmách visí vaše hesla ze stalinského období.” Žádná jiná hodnocení Stalina se na výstavě nevyskytují. Jak se říká, závěry si udělejte sami…
Následující dva sály jsou věnovány Nikitu Chruščovovi a Leonidu Brežněvovi a po jejich prohlídce by divákům mělo být jasné toto: jistě, dva sovětští činitelé nebyli neomylní a bez chyb, ale země celkově zůstávala jedním z center bipolárního světa a pohybovala se správným směrem. SSSR se před Západem nehrbil, ale uskutečňoval samostatnou vnitřní i vnější politiku.
Chruščov je zobrazen jako poslední politický romantik věřící v brzké vítězství komunismu. Měl dvě hlavní chyby – miloval kukuřici a předal Krym Ukrajině. Posluchači se od audioprůvodce dozví o XX. sjezdu KSSS a o odhalení kultu osobnosti Stalina. Nicméně jsou postaveni před skutečnost, že “oteplení” mělo i negativní následky. Diskreditace Stalina podle slov průvodce otřásla autoritou Sovětského svazu ve světě a vedla k událostem roku 1956 v Maďarsku a k nepokojům v Polsku. A vůbec, k tomu nepromyšlenému bičování nemělo dojít.
Brežněva autoři výstavy nespojují ani tak s obdobím stagnace, jako spíše s érou rozvinutého socialismu: průměrná mzda dvakrát převyšovala životní minimum, vzdělání a zdravotnictví bylo zadarmo, náklady knih rostly, národní filmový průmysl byl na vrcholu rozkvětu, podle řady klíčových ukazatelů se Sovětský svaz dostal na úroveň rozvinutých zemí a mohl soutěžit s USA.
To podle autorů expozice zcela vážně Západ vylekalo a k potvrzení těchto svých názorů uvádějí citát Margaret Thatcherové: “Díky politice plánování a osobitému součtu morálních a materiálních stimulů se Sovětskému svazu podařilo dosáhnout vysokých ekonomických ukazatelů. Vezmou-li se v potaz obrovské přírodní zdroje SSSR, měl by Sovětský svaz při racionálním chování možnosti nás vytlačit ze světových trhů.”
Nicméně expozice v Maneži nedává odpověď na otázku, proč k tomu vlastně nedošlo. Po seznámení se s informacemi vybranými autory výstavy je vnímavý divák odsouzen k určitým rozpakům: a proč vlastně byla potřeba perejstrojka a ekonomické reformy, když v okamžiku převzetí vlády Gorbačovem bylo vše v pořádku, pokud ne přímo skvělé?
A najednou černý smuteční panel, který nás seznamuje s příčinami rozpadu SSSR, mezi nimiž je možné objevit jevy dobře známé i nyní – propad cen ropy, ekonomické sankce (za vstup vojenského kontingentu do Afghánistánu), informační válka, krize ideologie, technogenní katastrofy (např. Černobyl – pozn.překl.)… Ale za hlavní viníky rozpadu Sovětského svazu a jeho následujících běd jsou na výstavě označeni Michail Gorbačov a Boris Jelcin. Přičemž jejich role v ruských dějinách jsou na výstavě vylíčeny stejně nezáviděníhodně.
O prvním a jediném prezidentovi SSSR v Maneži promítají dokumentární film, ze kterého je možné dozvědět se o základních chybách jeho vnitřní a zejména zahraniční politiky. Gorbačov ponechal procesy v zemích východní Evropy vlastnímu osudu, rozpustil RVHP a Varšavskou smlouvu, čímž dovolil, aby se NATO rozšířilo k našim hranicím. Vydal rozkaz o odchodu vojenského kontingentu z Afghánistánu, jehož místo zaujaly síly aliance. V důsledku Gorbačovovy vlády byly zlikvidovány všechny geopolitické zisky SSSR, vítězem studené války se staly USA a Sovětský svaz ukončil svou existenci.
Za souhlas se zbouráním Berlínské zdi dostal Gorbačov přezdívku “Nejlepší Němec” a za rozklad státu – Nobelovu cenu míru. “Krok za krokem zrazoval zájmy své země a když vše rozdal, nikdo ho už nepotřeboval,” uzavírá autor. Návštěvníkům nezbydou ani ty nejmenší pochybnosti – Stalin byl určitě lepší než Gorbačov.
Co se týče Jelcina, tak tady je vše o trochu optimističtější. Ale opravdu jen o fous. “Chtěl, ale nedokázal,” přibližně tak je možné charakterizovat informace o pokusech o ekonomické reformy z let 1991 – 1999.
Je příznačné, že jediný citát prvního ruského prezidenta na této výstavě oznamuje: “Chci vás požádat o prominutí za to, že se mnohé naděje nanaplnily,” atd.
Vyprávění o nevydařených reformách doprovázené fotografiemi Čubajse, oligarchů, jenž se dostali k moci, a také Jelcina, Bushe a Jegora Gajdara, pod kterou je ale zcela nepřípadný popisek “Západní konzultanti ve státních strukturách”.
Stejně jako Gorbačova, obviňují autoři expozice i Jelcina, že koketoval se Západem. Dozvíte se tu, že oba postsovětští lídři vedli důvěrnou korespondeci s pány Bílého domu, podlézali jim a informovali je o svých plánech. (Konkrétně je v Maneži možné poprvé vidět dopis Gorbačova Bushovi, v němž píše o svém odchodu a předání jaderného kufříku Jelcinovi, a také stenogram telefonního rozhovoru, v němž Jelcin informuje Bushe o nadcházejícím rozpuštění SSSR a prosí o utajení této informace před Gorbačovem. Oba dokumenty byly podle všeho poskytnuty pro okopírovaní prezidentským archivem.)
Dokumentární film o Jelcinovi, který je také v rámci expozice promítán, není dobré pouštět dětem – kvůli vstřícnému vztahu prvního prezidenta Ruska k alkoholu se v něm nemluví, ale výběr záběrů je vypovídající.
Předputinská část expozice je ukončena srdcervoucími fotografiemi nacionálních konfliktů, čečenské války a zchudnuvšího ruského obyvatelstva a také depresivní statistikou, která ukazuje, kam až zemi postsovětší lídři dovedli.
No a dále (Vladimiru Putinovi jsou věnovány celé tři sály) se využívá názorná metoda kontrastu. Stejná statistika, ale tady ve srovnání s rokem 2015. Růst, kam se podíváš, přičemž mnohé ukazetele vylétly o šílená procenta.
Znova fotografie lidí, ale už v úplně jiném stylu. Babička žmoulající zmačkané rubly v dlani už nepláče, ale jede na mopedu.
Mladé ženy nestojí frontu před prázdnými pulty, ale cvičí jógu. Pšenice zraje, naftové věže pracují, investice tečou proudem,
Krym je náš a rakety letí přesně do zadaného cíle.
Poselství je jasné a prosté: Vladimir Putin vyrval zemi z marasmu a chaosu devadesátých let a vrátil ho na to místo, které velké říši náleží. Svět se znova stal bipolárním, mají z nás strach a váží si nás a reakce na změnu statusu quo Ruska na sebe nenechala dlouho čekat.
Vyplnila se předpověd amerického politologa Samuela Huntingtona, se kterou se diváci mají možnost seznámit: “Pokud Rusové, až přestanou být marxisty, nepřijmou liberální demokracii a začnou se chovat jako Rusové, ne jako lidé na Západě, vztahy mezi Ruskem a Západem se znovu mohou stát chladnými a nepřátelskými.”
Je pozoruhodné, že ve třech sálech se vyskytuje 13 (!!!) citátů Vladimira Putina na nejrůznější témata a téměř stejný počet jeho portrétů. Nicméně se autoři expozice zdrželi přímého zhodnocení jeho činnosti (v těchto sálech audioprůvodce mlčí) a přepokládají, že informace zde představené plně postačí k těm správným a jednoznačným závěrům.
Jelena Jegorovová
Zdroj: mk.ru 8. 11. 2016
