Naděžda Savčenková, bývalá ukrajinská vojenská pilotka a současná poslankyně, byla včera hostem pořadu „Devadesátka“ na ČT24. Bývalá válečná zajatkyně v konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, které hrozilo až 22 let ruského vězení, budí od svého propuštění (výměny zajatců) některými svými postoji a činy značné kontroverze, a to i na Ukrajině. Přinášíme překlad textu Pavla Kazanina, který byl zveřejněn na serveru newtimes 31. 10. 2016. Autor v něm reaguje na tehdy čestvou návštěvu Moskvy, kterou Naděžda Savčenková absolvovala.
Pavel Kazanin: G. I. Jane z Ukrajiny
Poslankyně Nejvyšší rady Ukrajiny a bývalá vězeňkyně ruské trestanecké kolonie Naděžda Savčenková přijela nečekaně do Moskvy k soudu s Ukrajinci Stanislavem Klychem a Nikolajem Karpjukem. Reakce na tuto návštěvu jsou nejlepší ilustrací toho, jak je možné za nějakých půl roku přijít o reputační kapitál. Na jaře roku 2016 byly ukrajinské sociální sítě plné nadšení nad její odvahou a připraveností riskovat kvůli společníkům v neštěstí. Teď si utahují z toho, že Savčenková, jak se alespoň povídá, letí do Kremlu pro nové instrukce od svých kurátorů.
Presumpce viny bývalé politické vězeňkyně se neobjevila ihned. Na konci května 2016 vyšla 35letá Savčenková z ruského vězení ověnčená všemi myslitelnými oceněními, mezi nimiž bylo i nejvyšší státní vyznamenání, poslanecký mandát v Radě i v Parlamentním shromáždění Rady Evropy (PACE). V létě 2016 zaznamenalo kyjevské sociologické centrum “Socis”, že pokud by se Savčenková rozhodla kandidovat na prezidenta, hlasovalo by pro ni více lidí než pro Porošenka – její osobní rating byl 11,9 % oproti 6,4 procentům současného prezidenta. Ale teď každé její nové interview vyvolává rozpaky v Kyjevě a bouřlivý potlesk v Moskvě. A je třeba uznat, že za tuto změnu může Naděžda Savčenková poděkovat jen sama sobě.
Návštěvník z minulosti
Ukrajina je země emocionální – a k tomu navíc ve válce, což už vůbec neposkytuje prostor pro polotóny. Soud se Savčenkovou a lékařské zprávy o její hladovce sledovala všechna média bez výjimky. Už tehdy bylo jasné, že ukrajinská kapitánka dokázala shromáždit obrovský reputační kapitál, o nějž začala bitva ještě před jejím osvobozením z vězení (viz. NT č. 17 z 23.5.2016). Petr Porošenko jí udělil hvězdu Hrdiny Ukrajiny a jeho hlavní oponentka Julia Timošenková udělala ze Savčenkové jedničku na kandidátce své strany do parlamentních voleb.
Je ovšem spravedlivé poznamenat, že země si Savčenkovou zamilovala na dálku. Před válkou ji nikdo neznal a mnozí si o ní vytvářeli představu jen z jejího chování u soudu a z rozhovorů s jejími kolegy. Když byla na jaře roku 2016 nečekaně vyměněna za členy ruských speciálních jednotek zajatých na Ukrajině, přišel okamžik pravdy. Protože do té doby byla Naděžda Savčenková jen svým vlastním pomníkem. A najednou se ukázalo, že je i člověk. Se vším, co z toho plyne.
Země si Savčenkovou zamilovala na dálku. Před válkou známá nebyla a mnozí si o ní vytvářeli představu jen z jejího chování u soudu a z rozhovorů s jejími kolegy.
Rozdíl mezi Savčenkovou virtuální a reálnou byl nevyhnutelný. Už jen proto, že v květnu roku 2016 byla vlastně “člověkem z minulosti”. Byla zajata v červnu roku 2014, kdy ve Slavjansku ještě byl Girkin-Strelkov. “Buk” (mezinárodní komise už konečně zjistila, že to byl skutečně “Buk”) sestřelí malajský Boeing teprve až následující měsíc. A až za dva měsíce se ukrajinská armáda dostane do ruského kotle u Ilovajsku.
Samozřejmě, že celé dva roky v ruském vězení Savčenková neprožila v hibernaci, ale její informovanost o dění na Ukrajině byla tak či onak nutně povrchní. Ale všichni si mysleli, že ukrajinská pilotka sestupující po schůdcích letadla v Kyjevě, zamrzla v černo-bílém světě, kde pro další odstíny není místo. Že je ze světa, kde ústupek je porážka a kompromis kapitulace.
Ale ukázalo se, že všechno je úplně jinak.
Hlasité myšlenky
Pokud jeden člověk poskytuje pět rozhovorů za týden, tak se natolik hojnou přítomností v médiích prostě omrzí. Savčenková vycházela médiím vstříc ochotně a pravidelně a pokračuje v tom dosud. To není udivující – její reputace byla natolik obrovská, že jakýkoliv pořad s její účastí získal určitě auditorium. Ale v určitý moment začalo rozpaky vyvolávat ne to, že se v médiích objevuje často, ale to, co říká. Vyzvala k tomu, aby se prezidentská funkce stala symbolickou a moc byla předána parlamentu. Řekla, že Majdan i Antimajdan usilovaly o stejné hodnoty. Požadovala od Kyjeva přímé rozhovory s lídry separatistů – bez prostředníků. Kritizovala Petra Porošenka za nízké tempo osvobozování ukrajinských zajatců. Dokonce zorganizovala protest u prezidentské kanceláře, kde bylo přítomno přibližně tolik novinářů, jako účastníků.
Z povzdálí se může zdát, že v tomto výčtu není nic buřičského. Ale ve skutečnosti Naděžda Savčenková opakovaně vysílala poselství, jejichž splnění by mohlo ohrozit i tak slabou konstrukci ukrajinského státu. Který se navíc nachází v situaci hybridní války s mnohem silnějším soupeřem.
Bosenský scénář
Při analýze vyjádření Naděždy Savčenkové k Donbasu je důležité rozumět kontextu. Až do roku 2013 včetně využívala Moskva tradiční metody ovlivňování ukrajinské politiky, a to včetně podpory těch ukrajinských politických stran, které opakovaně hlásaly prosovětskou nostalgii. Všechny spojovalo jedno: ve svých programech podporovaly ideu eurasijské integrace, vstup Ukrajiny do Celní unie a ODBK (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti) a agitovaly proti sbližování Kyjeva s NATO a EU.
To vše se stalo nemožným po anexi Krymu a invazi na Donbas. Veřejný proruský diskurz byl na Ukrajině zkompromitován. Ale to neznamená, že se Kreml vzdal snahy ukrajinskou politiku ovlivňovat. Jen prostě změnil své pracovní metody. Dnes válka na Donbasu přešla do únavné fáze vzájemného vyčerpávání. Bojové akce v plném rozsahu neprobíhají, ale každodenní ostřelování podél frontové linie nepolevuje. Každý den publikují ukrajinská média seznamy vojáků a důstojníků padlých na Donbasu. Přitom Minské dohody nejsou samy o sobě schopné přinést mír – vytvářely se nikoli pro trvalý mír, ale kvůli příměří. Navíc na pořadí plnění dohod přímo závisí, kdo vyjde z této války jako vítěz.
Moskva trvá na tom, že nejdřív Kyjev musí vyhlásit amnestii pro doněcké a luhanské separatisty, potom jim dovolit provést volby bez účasti přesídlenců z donucení a teprve pak je Kreml ochoten posoudit předání kontroly části rusko-ukrajinské hranice Kyjevu. V podstatě se jedná o “bosenský scénář”: Kyjev legalizuje separatistickou enklávu, dá jí právo veta ke klíčovým rozhodnutím centra a – bude ji vydržovat. Přičemž si zde Moskva udrží politický vliv.
Kyjev s takovým scénářem souhlasit nehodlá. A trvá na tom, že pořadí plnění Minských dohod má být jiné. A že do odchodu zahraničních vojsk z území Donbasu o žádných volbách nemůže být ani řeč. A pokud se uskuteční, tak jedině za účasti ukrajinských politických stran a těch občanů, kteří byli donuceni po vypuknutí války uprchnout do jiných oblastí Ukrajiny.
Mezi těmito dvěma přístupy není kompromis možný. Jednoduše proto, že pořadí plnění Minských dohod učiní tečku za celou současnou válkou. A v sázce je otázka, kdo vyjde z tohoto konfliktu jako vítěz – Kyjev, nebo Moskva.
Cizí agenda
Nová strategie Kremlu ve vztahu k Ukrajině je určena těmito novými obrysy. Když Naděžda Savčenková mluví o nezbytnosti přímých rozhovorů s Doněckem a Luhanskem, tak jsou její prohlášení v podstatě shodná s Moskvou, která se opakovaně pokouší všechny přesvědčit, že není jednou ze stran v konfliktu na Donbasu.
Když Savšenková kritizuje Kyjev za pomalé tempo osvobozování ukrajinských zajatců – tak zapomíná na to, že vyměňovat zajatce odmítají samotní separatisté a to do té doby, dokud jim Ukrajina nezaručí plnou amnestii.
A nakonec, když Naděžda Savčenková vystupuje s abstraktními výzvami k míru, vypadá to minimálně podivně. I kdyby jen proto, že logika anexe se liší od logiky válečné. To v Moskvě probíhá protiválečná demonstrace pod nevyřčeným heslem “Už dost války s Ukrajinou”. Ale obsah jakékoliv analogické akce v Kyjevě by vypadal jako výzva “Už dost obrany Ukrajiny”. Konec konců, mír nebývá abstraktní – vždy bývá dosažen na čísi účet. A jsou-li ústupky jednostranné, je takový mír kapitulací.
Na tomto pozadí vyvolává jakékoliv prohlášení poslankyně Naděždy Savčenkové v ukrajinském segmentu Facebooku stále větší rozpaky. I když by bylo poctivější tyto emoce označit za pobouření. A k tomu ještě její agenda prakticky zcela odpovídá prohlášením Viktora Medvedčuka – předsedy hnutí “Ukrajinská volba”. Medvedčuk je kmotrem ruského prezidenta, vystupuje jako prostředník ve výměně zajatců a je považován za jednoho z hlavních představitelů politiky Kremlu na Ukrajině. Byl to on, kdo zprostředkoval osvobození Naděždy Savčenkové, a na Ukrajině teď o ní zlí jazykové stále častěji tvrdí, že se stala hlásnou troubou jeho názorů. Nevylučují, že to Savčenková dělá z přesvědčení, ale přesvědčení je slabé ospravedlnění pro neprozíravost. Možná jsou to konspirační teorie. Možná – ne.
Místo pod Sluncem
Když se Naděžda Savčenková vrátila na Ukrajinu, všichni přemítali, jaké budou její vztahy s Julií Timošenkovou. Tou Timošenkovou, jejíž kandidátce nyní Savčenková vévodí. Ale všechna poslední prohlášení bývalé politické vězeňkyně zní osamoceně – frakce “Baťkivščyna” prohlášení své kolegyně nekomentuje. Vytváří to dojem, že frakce i samotná Timošenková se snaží maximálně distancovat od všeho toho negativního, co Savčenková stále kupí. Ale chování Savčenkové zároveň nepřímo hraje samotné Julii Timošenkové a její straně do karet. Protože jakákoliv kritika na adresu moci pracuje pro ty politické síly, které jsou zainteresovány na předčasných volbách. Sociologie ukazuje, že v takovém případě by únava z války a ekonomické krize mohla přinést impozantní procento hlasů nejenom bývalým spojencům Viktora Janukovyče, ale i populistům. Těm populistům, kteří využívají víru lidí v okamžité změny k lepšímu a nabízejí jednoduché odpovědi na složité otazky. Julie Timošenková k nim patří. Jejím koníčkem je kritika takových kroků, které je Kyjev nucen dělat na základě dohod s mezinárodními sponzory. Například zvyšovat sazby v komunálním hospodářství, což byla podmínka MMF, jinak hrozil zastavením úvěrů pro ukrajinskou ekonomiku. Ale podle všeho takové drobnosti Julii Timošenkovou nezastaví.
Ostatně, ani Naděždu Savčenkovou nezastaví značný pokles vlastní legitimity. Má pojistku: její neformální status “Hrdiny Ukrajiny” byl formalizován momentem, kdy jí bylo uděleno stejnojmenné vyznamenání. Kritizovat nositele nejvyššího vojenského vyznamenání by znamenalo útočit na prestiž samotné “Zlaté hvězdy” a těch lidí, kteří se pod výnos o udělení vyznamenání podepsali.
Ale ukrajinské sociální sítě nejsou takovým omezením vázány. Pokud soudíme podle nich, nedůvěra k Naděždě Savčenkové stále roste. Její obraz ztrácí svou monumentálnost a každé její nové prohlášení vyvolává škálu posuzování – z větší části zaujatých proti ní. Na tom není nic udivujícího. Protože dva roky v ruském vězení udělaly ze Savčenkové symbol, který, jako každý symbol, patří všem. A nyní probíhá opačný proces, v jehož důsledku může Naděžda Savčenková začít patřit pouze sama sobě.
Pavel Kazanin
Zdroj: newtimes.ru 31. 10. 2016
