Text, který nabízíme, je v tomto smyslu velmi pozoruhodný. Odráží jeden z aktivních proudů současného ruského vědomí.
Oleg Kašin: Prolomit ohrazení
Narodil jsem se ve zvláštní zemi, jejíž název se skládal ze čtyř souhlásek. Stát založený na troskách monarchie, která nepřežila první světovou válku, byl krutý a připomínal polpotovskou Kambodžu.
Byla to totalitní diktatura, která po desítky let cílevědomě likvidovala můj národ ve jménu jakýchsi vyšších cílů.
Nicméně v době, kdy jsem se narodil, už ona diktatura zestárla, unavila se a změnila se v karikaturu sebe sama. Ale ani v tak žalostném stavu nepřestala vraždit můj národ. I to už vykonávala liknavě, jaksi ospale a stařecky, i když zároveň zcela skutečně a vážně prostřednictvím nesmyslné koloniální války kdesi daleko na jihu.
Když jsem se narodil, starci, kteří v tom zvláštním státě vládli, začali jeden po druhém umírat na stařecké choroby. Když mi bylo pět, nezůstal z nich naživu ani jeden a k moci se poprvé dostal člověk, který jiný život, než v této diktatuře, nepoznal. Narodil se uprostřed řízené kanibalské akce, jež měla v mé zemi za cíl část rolníků zničit a ze zbytku nadělat otroky. On sám byl rolník, ale povedlo se mu něco, co se povedlo jednomu z milionu. Již v raném mládí směl za odměnu za úspěchy v otrocké práci studovat na univerzitě v hlavním městě, načež směl udělat kariéru a nakonec se postavit do čela země.
Když se s ním srovnám, je mi jasné, že bych sotva měl tolik rozumu, abych dokázal to, co on. Měl-li bych k dispozici stále ještě funkční, jakkoli už zarezlou a drolící se diktaturu a měl-li bych před očima příklad velkého sousedního státu na východě, určitě bych se pokusil začlenit totalitu do světové kapitalistické soustavy, abych tak svému nešťastnému národu napříště za tu otrockou práci zajistil alespoň bochník chleba. Ale ten člověk byl nakonec možná moudřejší než všichni ostatní v mé zemi, a uložil si úkol ambicióznější, než si je možné představit. Úkol zachránit zemi rozkladem.
Zprvu dal lidu možnost říkat pravdu. Dnes už to nezní moc věrohodně, ale než přišel, byly v mé zemi zakázané i knihy klasiků národní literatury, natož aby někdo zveřejnil názory kritiků tehdejšího režimu. Za šíření a dokonce i jen čtení takových textů jste se mohli dostat do vězení. On pustil z vězení ty, kteří tam seděli jen za slova, a zakázal zavírání do vězení za politické texty, ať už je napsal kdokoli. V novinách začali nejprve plaše, pak hlasitěji a nakonec úplně nahlas mluvit o všem, k čemu v zemi došlo v uplynulých dekádách – zjistilo se, že se stalo mnoho strašného, a když to můj národ zjistil, umiňoval si, že už se to nikdy nesmí opakovat. Pravda byla to první, co nám náš nový vládce dal.
Potom zastavil státní boj proti církvi. I tomu je dnes těžké uvěřit, ale věřící byli v mé zemi po dlouhá desetiletí považováni za vyvrhele. Tehdy si člověk musel vybrat – buď mohl mít církevní sňatek a pokřtěné dítě, nebo mohl být úspěšný a mít šanci získat ve společnosti nějaké postavení. Říká se, že byli i tací, kteří se pokoušeli víru a kariéru skloubit, ale já nikoho takového neznám a kloním se k názoru, že si to později vymysleli. Vzpomínám si na to, jak chrámy sloužily jako skladiště nebo tělocvičny. Vzpomínám si, jak v našem městě vysvětili první kostel, to mi bylo šest. Do té doby v našem městě nebyl kostel ani jeden a Velikonoce lidi jezdili slavit na hřbitov. Tam nad hroby loupali malovaná vajíčka a vzájemně si nalhávali, že je to taková naše starobylá tradice.
Dál náš vládce odvolal zákaz soukromého podnikání. Objevila se tak zvaná družstva, nejdřív maličká, která něco šila nebo pekla anebo s něčím obchodovala, a za pár let větší a bohatá, která dokonce prodávala tanky (i k tak směšnému skandálu došlo). Ukázalo se, že k tomu, aby se něco vyrobilo nebo prodalo, vůbec není nutné získat povolení zvláštního úřadu, který má dohled nad hospodářstvím. Bylo to nové, bylo to neobvyklé, mnohé to zaskočilo. Někteří z těch, kdo zaskočen nebyl, vzali do ruky zbraň a začali ostatním brát peníze nebo jiný majetek. I to bylo nové, do té doby používaly násilí výhradně represivní orgány státu, potomci těch, kteří můj národ drželi v lágrech, potlačovali povstání a zavírali do vězení za čtení knih. Mohli jsme si vybrat mezi bandity a inkvizitory. Byla to sice smutná volba, ale byla to volba, první, kam až sahala paměť mnoha generací.
Poté vládce založil parlament. Poprvé za mnoho dekád došlo k tomu, že se každý člověk mohl svobodnou, tajnou a přímou volbou stát jedním z několika set těch, komu patřila moc ve státě. Předsedou parlamentu se stal vládce sám, ale nejspíš se toho sám polekal a za rok se stal prezidentem. Do té doby jsme prezidenty nikdy neměli. Jeho prvním prezidentským rozhodnutím (poté, co ho schválil parlament, protože v té době měl už parlament poslední slovo ve všem) bylo zrušit v ústavě článek, na základě kterého byla zajištěna vedoucí úloha vládnoucí a zároveň jediné strany v zemi. Poprvé za sedmdesát let se v zemi objevily jiné politické strany.
Můj národ dostal jedinečnou šanci prolomit ohrazení. Jenže můj národ se z nějakého nepochopitelného důvodu považuje za medvěda a ne za vlka.
Vládce dal parlamentu jen polovinu své absolutní moci. Druhou polovinu dal provinciím. Tehdy jich bylo dvanáct, nebo patnáct, pokud bychom mezi ně počítali i tři maličké státy, které naše totalitní říše obsadila během druhé světové války. Můj národ žil ve všech těchto provinciích, ale každá z nich měla i svůj vlastní národ. V některých tvořil většinu, ale i tam, kde se stal většinovým můj národ, byla menšinovému národu garantována práva. A největší ze všech provincií, kde jsem se narodil i já, byla dokonce vyhlášena za mnohonárodnostní federaci. Můj národ byl v této provincii jen jedním z mnoha, dokonce posledním mezi rovnými, což zavedl ještě zakladatel totalitní říše, krutý a krvežíznivý maniak, který se kdysi rozhodl, že měl-li můj národ někdy svůj vlastní stát, tak napříště bude muset přijmout ve srovnání s ostatními národy, které dříve často vlastní stát neměly, podřízené postavení.
Tak či onak předal vládce polovinu své moci provinciím a ty si řekly: k čemu je nám polovina, když můžeme mít moc celou? Rozdělily velkou zemi na patnáct menších, vládci nezůstalo nic a já, jedenáctiletý kluk, jsem se stal občanem nového státu, který vznikl z té největší provincie.
Ještě jednou zopakuji, že můj národ žil ve všech patnácti nových státech. Čtrnáct nových zemí se logicky pustilo do budování státu, který opřely o své titulární národy. A co víc, ukázalo se, že pro všechny národy bývalé říše byla totalita svázána výslovně s mým národem, jakkoli ten prožil sedmdesát let za ostnatým drátem a nemohl nikomu ublížit – v totalitě jsme neměli žádné úlevy, naopak to byl můj národ, a ne obyvatelé na periferii, který trávili jedovatým plynem při rolnických bouřích a který byl drcen tanky, když dělníci v jednom městě na jihu vyšli protestovat proti zvyšování cen a snižování mzdy. Mému národu by se jistě žilo lépe, kdyby býval po rozpadu říše také dostal vlastní stát, ale nedostal, na nás zbyla jen mnohonárodnostní federace, ve které tvoříme prostě jen jeden z mnoha národů. Poslední mezi rovnými.
Když mi bylo jedenáct, stal se vládcem té federace jeden z postarších představitelů zničeného, rozpadajícího se totalitního systému. Vše podědil po svém předchůdci – parlament, svobodu slova i svobodu svědomí, ale nehledě na naučenou rétoriku se on sám k demokracii příliš neměl. Miloval moc, jen té si považoval a národu příliš nedůvěřoval. Nejdřív se zbavil parlamentu. Pak si zjednal pořádek v novinách a televizi. A represivní složky, které přetrvaly ještě z totalitních dob, uchoval a chránil. Dvakrát rozpoutal válku na jižní hranici mé země a v boji o vlastní moc si podlomil zdraví. A když už z jeho zdraví nezbylo vůbec nic, předal moc náčelníkovi represivních orgánů. Člověku, který byl stejný jako on, jen mnohem mladší. To mi bylo devatenáct.
Tento člověk vládne mé zemi už šestnáct let a mně je dnes třicet pět. I on zasvětil svůj život ochraně vlastní moci, i on vede války, zavírá oponenty do vězení, omezuje svobodu slova a chová se jako opravdový diktátor.
Až jednou odejde, nikdo už si nevzpomene, že můj národ za posledních sto let trpěl více než který jiný, nejdřív pod starou totalitou a pak pod novou diktaturou.
Nikdo si nevzpomene na náš parlament, ani na krátké období svobody, na pravdu, ani na Boha. Nevzpomene si vůbec na nic. Bude totiž zcela jasné, že za všechno můžeme my. Pravda to sice nebude, ale my tomu samozřejmě uvěříme, protože žádnou vlastní pravdu mít nebudeme. Ostatně naše diktatura i její nepřátelé nám tvrdí stejnou věc, že jsme strašlivý a děsivý, imperiální národ s tajemnou duší. Ale v naší duši nic záhadného není. Jsme úplně obyčejný evropský národ, který prostě neměl štěstí. Kdyby se naše diktatura s mým národem spojila, vytvořily by neporazitelnou říši. Kdyby se s mým národem spojili nepřátelé naší diktatury, tak by z ní za chvíli nic nezbylo. A to je přesně ten důvod, proč se s mým národem nespojí nikdy nikdo. Narušilo by to křehkou rovnováhu, která se líbí všem, diktatuře i jejím nepřátelům.
Sám nelovím, ale znám píseň o tom, jak dostali vlka do ohrazení a hnali ho do pasti. Jenže vlkovi to došlo, a ačkoli to normálně vlci nedělají, rozběhl se proti ohrazení a utekl. Myslím si, že to je jediná šance, kterou můj národ má. Ale ten sám sebe považuje za medvěda a ne za vlka. To je dnes určitě jeho největší chyba.
Oleg Kašin
Zdroj: Radio Svoboda 25.2.2016
