Tuhle si chtěl Petrakov lehnout do postele, ale netrefil se a lehl si vedle. I když vlastně ne, to je stará zpráva, máme tu mnohem čerstvější. To takhle jednou jeli policisté po dálnici u města Engels v Saratovské oblasti. V zimě. A co že jednou. Tento týden to bylo. A spatřili dva nahé lidi, stařečka se stařenkou. Nazí šli do sousední vesnice – vymítat ďábly. “Obnažení penzisté – exorcisté byli zadrženi”, sdělili lakonicky na televizním kanálu Ministerstva obrany. Stařenka v nemocnici zemřela na podchlazení, o život staříka lékaři bojují.
Z domu vyšel člověk s holí a vakem, i když v našem případě byl bez vaku, bez hole a neměl ani oblečení. Zato měl s sebou ženu. Do lesa samosebou nedošel.
A jednou – ale to už bylo v Rjazani – přišel jeden chlápek domů opilý. Šel z ryb. Ryby on, zdá se, lovil rád. A přitom dostal hlad. Jiný, když se opije, obvykle jen vodku chlemtá a za nic na světě ho jíst nedonutíš, ale tenhle naopak. Ten jíst chtěl. A doma vyžráno. Ani kůrka. Tak otevřel mrazák, vytáhl prasečí kosti a mrštil je po ženě. Mohla by se klidně jmenovat Koškina a muž například Maškin, ale bulvár, jež přetiskl oznámení městského soudu pro tisk, ctí soukromí těch dvou. Žena utrpěla otevřenou frakturu, muž dostal dva roky natvrdo.
Nebo se stal i tenhle případ. A bylo to v Moskvě. Chlap zavolal na policii a oznámil, že v jedné ruce drží umělý penis a v druhé Sofii Rotaru. A Sofii Rotaru se tím umělým penisem chystá zabít. A policisté teď po tom chlapovi pátrají. Ten penis by se jim nejspíš taky hodil. Jen po Sofii Rotaru nepátrají. Nebo se přinejmenším televizní kanál, jež se specializuje na zprávy o životě mimozemšťanů, o zájmu policistů o Sofii Rotaru nezmínil.
A další příběh: jeden občan ve městě Kirov stál a čekal, až kolem pojede premiér. Ten občan velmi toužil spatřit konečně živého premiéra, byť jen z dálky. Proto tam stál. I když se jenom zdálo, že stojí. Ve skutečnosti dělal rukama zvláštní pohyby. I odvedli ho policisté na stanici a zeptali se, proč dělá rukama ty zvláštní pohyby. Vysvětlil jim, že to nejsou zvláštní pohyby, to jen na uvítanou pro premiéra hrál na nanobalalajku. A policisté, asi aby životu přidali na absurdnosti a složitosti, muže propustili.
Sakra, zase o Gogola! A nebo to vůbec není o Gogola?
V Moskvě jeden stařík seděl a jedl chléb s máslem. Zapíjel ho čajem. A psal dopisy diktátorovi Kim Čong Unovi. Milý dědo Kime!, psal stařeček. I tvého otce jsem přeci znal! Vem mě odsud pryč. A říkají, že diktátor se urazil a líto bylo mu, že staříka nemůže kvůli té velké dálce minometem rozstřílet. Jednoho to zamrzí, to dá rozum, když jste mladý a nějaký děda vám říká dědo.
A jedné pro změnu ženě, kterou pro krutost z prokuratury vyhnali a poslankyni z ní udělali, se po nocích nebožtík car zjevoval. “Miluji tě, ženo,” říkal jí car ve snu. “Ty jsi má jediná skutečná láska,” pokračoval, “a ty ostatní nic neznamenaly. A když ti budou tvrdit, že znamenaly, nevěř jim. Samozřejmě je tu ještě carevna, ale jinak nikdo!” A žena mu věřila. Protože, a to věděla jistě, s carevnou prostě nic nenadělá. A tak na všechny, kteří o carovi nepěkně mluvili, psala žaloby podle zákoníku ruského impéria.
To jeden výrostek se zase tuze rád převlékal za policistu. V převleku přišel ke skutečným policistům a řekl: “Policisté, vyrazíme spolu na zásah!” A policisté šli. A určitě by s ním chodili dodnes, kdyby nedorazili do cizího rajónu. Tam je chytili jiní policisté, a tak se zjistilo, že výrostek není žádný skutečný policista. A dokonce i těm policistům, které tam chytli, už teď došlo, že není možné, aby sedmnáctiletý výrostek byl starší poručík. Sice pozdě, ale přece jim to přišlo podezřelé.
Pak se taky povídá, že Američané mají takový zvyk – probudí zvláštního sviště a podle toho, jak se podívá na svůj stín, hádají, jestli bude zima tuhá nebo ne. Američané neberou nic vážně. Tenhle zvyk se snažili přenést do Ruska. A tak toho zvláštního sviště zavedli v Moskvě. A taky v Petrohradu. A když nastal sviští den, začali s buzením. Toho moskevského se probudit nepovedlo a ten petrohradský rovnou umřel. Rusové berou věci vážně.
Znamená to, že jaro nebude. Co ale bude pak, to jsem zvědavý.
Nějaká stařena se z nadměrné zvědavosti vyklonila z okna, vypadla a potloukla se. Z okna se vyklonila druhá stařena, začala se dívat dolů na tu potlučenou, ale z nadměrné zvědavosti se také příliš vyklonila, spadla a potloukla se.
Tenhle příběh o stařenách, jak každý jistě ví, vymyslel Daniil Charms. Všechny příběhy popsané výše by samozřejmě mohl vymyslet také, ale nebylo to nutné. Všechny se odehrály v průběhu minulého týdne, nebo možná dříve, ale do zpráv se dostaly až teď. I když kdo ví, čím se teď v nebi baví. Co mu tam dali na starosti. Není vyloučeno, že nám dnes píše scénáře on.
A ještě slavíme jeho smutné výročí. 2. února to bylo 75 let ode dne, kdy zemřel. 2. února 1942 Daniil Ivanovič Charms (Juvačov) zemřel hlady na psychiatrickém oddělení nemocnice známé věznice Kresty. Nedávno objevili jeho hrob. Přesněji řečeno se podařilo prokázat, že v jednom z hromadných hrobů v Piskarjovce leží mezi tisíci jiných i on. Vymykal se všemu a nakonec ho dostihla smrt tak typická pro strašlivý leningradský rok 1942.
Jeho přátelé, ti, kteří mu zbyli, se domnívali, že zemřel mnohem dříve. Že ho zastřelili hned po zatčení, stejně jako druhého básníka, který se nepodobal obyčejným lidem ani obyčejným básníkům, Charmsova přítele Nikolaje Makaroviče Olejnikova. “Zdá se, že Daňa odjel k Nikolaji Makarovičovi,” psala Charmsova manželka Marina Maličová jednomu příteli. Doba neumožňovala vyjádřit se jasně, ale všichni to stejně pochopili.
Nikolaj Zabolockij, básník ze stejné skupiny, jenž na rozdíl od všech ostatních, kteří na základě směšných obvinění zůstali v lágrech, přežil, napsal pro všechny své zvláštní přátele mnohem později báseň.
Z širokých kremp i dlouhých krovek sak,
Z popsaných sešitů básníků,
Už dávno, dávno zbyl jen prach,
jak z uschlých květů šeříku.
Jste v zemi té, kde formy nejsou dané
Kde konec, zmar a zánik rozpad sleduje
Kde místo ráje – hroby vyrovnané
A pevnou drahou Luna nebe křižuje
Hrůzná doba končila (pokud jejich dobu pamatujete, chápete, že naše není hrůzná ani zdaleka), příjmení těch, kteří záviděli, jsou zapomenuta. O příjmení těch, kteří udávali, se přou specialisti. Dějiny literatury kráčí stejnou cestou.
A Daniil Ivanovič je s námi, dívá se na nás shora a neusmívá se vždy šťastně. Zasloužíme si to. Potvrzuje to každé nové vydání zpráv. Život, který připomíná Charmse, jistě není zrovna dvakrát pohodlný. Ale není nic lehčího než otevřít jeho dílo, a aniž by člověk potřeboval sviště, dokáže uhádnout budoucnost.
Otvírám stránku nazdařbůh. “V tom se Kalugin probudil, a rozhodl se, že už neusne, ale pak usnul a zdálo se mu, že sedí za milicionářem a okolo se prochází křoví,” sdělil mi Charms a já si nejsem jistý, jestli mám mít radost, nicméně popis nabyl realistických rysů.
Bylo by hříchem nevzpomenout, ale člověku při té vzpomínce zatrne, protože nás čeká ještě mnoho Charmsových zpráv.
Zdroj: snob.ru 3. 2. 2017
(pozn. překl.: Citace z díla Daniila Charmse jsou uvedeny v překladu Martina Hnila)
