Otázku: „Jakou minulost potřebuje budoucnost Ruska,“ si položil tým ruských vědců. Na 53stránkové zprávě popsali velmi přesně vztah ruské moci a jejím prostřednictvím i společnosti k ruským dějinám. Text považujeme za velmi důležitý pro pochopení mechanismů upravování historie k obrazu, který chce Kreml vnutit ruské společnosti. Podobné tendence zkreslování minulosti můžeme spatřovat i u nás, i když v daleko menší míře a snad i s daleko menším dopadem. Zatím. Kult „vítězství“, tak vlastní ruskému národu, je u nás nahrazován kultem „obětí.“
Základní teze
“Svobodná historická společnost” (ruská zkratka VIO) spolu s Výborem občanských iniciativ Kudrinova fondu představila zprávu “Jakou minulost potřebuje budoucnost Ruska”. Je to pokus popsat a vysvětlit procesy, které probíhají v ruské společnosti ve vztahu k dějinám země.
Historické spory se v posledních letech stávají pomalu důležitějšími než ty politické. Oficiální představitelé, publicisté, novináři i občané diskutují o 2. světové válce, Josifu Stalinovi, Ivanu Hrozném a knížeti Vladimírovi s větším zájmem než o státním rozpočtu nebo přijímaných zákonech. Historici z VIO se snaží pochopit, proč se tak stalo a k jakým důsledkům to může vést. Znak.com uvádí ty nejdůležitější teze z 53stránkové zprávy. Plnou verzi si můžete přečíst zde.
Řeč historie se v Rusku stala jediným jazykem současnosti.
Politické myšlení, sociální teorie a profesionální filozofie nejsou v naší zemi příliš rozvinuté. Politický jazyk je nedostatečný. Proto se lidé při vysvětlování současných jevů často obrací k historii. “Při debatách o minulosti lidé ve skutečnosti často diskutují o své současnosti a budoucnosti, protože jim chybí jiné prostředky – lexikální a konceptuální.” Historie v Rusku je něčím více než jen historií.
Počínaje rokem 2011 se v Rusku odehrává obrat od obrazu budoucnosti ke kultu minulosti.
“Obraz a idea země se buduje prostřednictvím neadekvátního hodnocení současnosti, nikoli prostřednictvím koncepcí rozvoje, ale intenzivním využitím minulosti.” To připomíná vzkříšení sovětské tématiky z 30. let 20. století. Moc usiluje o konsolidaci a mobilizaci společnosti v předtuše možných nových otřesů.
Mnohé historické otázky nejsou dosud v Rusku vyřešeny.
Jiným národům se podařilo dosáhnout konsenzu v hodnocení minulosti. Ale nám ne. “Minulost země nadále zůstává bitevním polem občanské války a konec této války je zatím v nedohlednu.”
Neustálý výklad jakýchkoli historických události jako “velkých” je politickou manipulací svého druhu.
“Slavná minulost” pomáhá státní moci udržovat ve společnosti pocit velikosti, ačkoli ta ve skutečnosti “listuje zdaleka ne těmi lepšími stránkami svých dějin plných utrpení”. “Tisícileté dějiny” se stávají důležitějšími než ekonomické úspěchy země, obyčejný život bez válek a blahobyt občanů.
Sovětský svaz byl v očích jeho obyvatel “nejdůležitější zemí světa”.
Ten pocit je v historické paměti živý a vede k silné frustraci a to včetně frustrace masového vědomí. Pokud bylo na počátku 90. let populární mluvit o “Rusku, které jsme ztratili”, tak dnes je to “SSSR, který jsme ztratili”.
Přitom v samotném Sovětském svazu se světové dějiny vykládaly, přinejmenším aspoň formálně, jako pohyb od zotročení ke svobodě.
Obrovský důraz se kladl na osobnosti a “velké události”. Odsud pramení kult válek, revolucí a osobností. A také militarizace dějin, kterou trpíme dosud.
V současné “oficiální historii” se téma boje za svobodu zamlčuje.
Hrdinové povstání a revolucí jsou označováni za darebáky nebo zbloudilé liberály. U lidu se zdůrazňuje ne touha po svobodě a pocitu vlastní důstojnosti, ale oddanost slouhy a “vděčnost za svorníky” (narážka na Putinovy „duchovní svorníky„, stmelující ruskou společnost, tj. církev, policii a samotného Putina- pozn.) Ze životopisů spisovatelů se vymazávají jejich konflikty s mocí.
Dějiny ruské moci se podávají jako příběh neomylnosti a velkoleposti, hrdinských činů mocných a duchovní pomoci lidu.
Z této logiky pak vyplývá, že vinu za povstání a revoluce nesou zločinci, nikoliv moc, která vznik revoluční situace připustila. Stát se zobrazuje s aureolou svatosti a to se přenáší i na moc současnou.
Na vedlejší kolej se dostává vše, co je spojeno s modernizací.
Klíčovými hrdiny se stávají konzervativci a reakcionáři. “V dějinách SSSR se dokonce téměř veškeré klady stále častěji redukují na vojenskou mobilizaci a jednotu, zatímco vědecko-technická modernizace se stydlivě označuje jako nové pokolení efektivního řízení.” V oficiální historii se vzbouřenci a revolucionáři postupně stávají zločinci. Stát, který revoluční situaci svými činy vytvořil, se zobrazuje jako neomylný.
Přepisují se dějiny vzájemných vztahů Ruska se světem.
Nejednoznačnost evropské, západní orientace Ruska se snaží nahradit “primitivním antizápadnictvím”. “Absurdní a neumělá teze ‘Rusko není Evropa’, která se měla stát základem státní kulturní politiky, je ukázkou falešného vlastenectví.”
Probíhá sanace světové a domácí historie s cílem zajistit její jediný správný výklad a zároveň se z výsledků této sanace tvoří nové mýty.
Kritériem “správnosti” se stává abstraktní “národní zájem”, což přímo deklaruje ministr kultury Vladimir Medinskij. Mytologizace dějin (například příběh 28 Panfilovců) se legitimizuje a studium původu mýtů se přirovnává téměř k vlastizradě.
Z oficiálního diskurzu jsou vyloučeni disidenti a jinak myslící lidé.
Profanace historických událostí vede k tomu, že mnoho Rusů netuší, co si myslet o událostech roku 1991, během nichž se náš stát zrodil. Na jednu stranu je pravda, že se tehdy objevilo současné Rusko, ale z druhé strany to vypadá na “oranžovou revoluci”.
Obavy z narůstající krize a představa/riziko pádu režimu vyvolaly na oficiálních místech zájem o intenzivní přehodnocení dějin.
“V pochopení příčin politických krizí začala převládat konspirologie, značnou popularitu získaly koncepce zlovolného vměšování zvnějšku.”
Politický režim a archaicko-autoritativní způsoby řízení se legitimizují minulostí.
V tom spočívá i základ nové společenské smlouvy: společnost poskytuje moci svou loajalitu výměnou za hrdost z “tisíciletých dějin”.
Oficiálně se stalinizace neodehrává.
Ale za poslední desetiletí byl v zemi zničen podmíněně existující konsenzus ohledně represí. “Za dva a půl roku po připojení Krymu byl destruován imunitní systém většiny národa.” Stalin se stal nástrojem kolektivní identifikace se “slavnou” minulostí se symbolickým významem. (Podrobněji o názoru Svobodné historické společnosti na stalinskou epochu v publikaci “Kati a oběti.”)
Ideologie redukovala vítězství na poznávací znamení v systému “náš-cizí”.
Vítězství je zjednodušeno a zprofanováno. Složité otázky jsou zakázány, odpovědi se blokují s pomocí trestně-právních represí. Zobecňuje se: zvítězili jsme, všechno ostatní je snaha vítěze zostudit.
Zjednodušený kult Vítězství je “metoda legitimizace současného autoritativního režimu a jeho přerod na přímého dědice Vítězství”. Režim se tím stává jakoby “posvěceným” a nedotknutelným.
Národní dějiny byly a jsou chápany výlučně jako dějiny státu.
“A státní dějiny se staly téměř jediným vzorcem, který utváří národní identitu ruského člověka.” Je nezbytné vyprávět i jiné dějiny – dějiny svobody. Svoboda se z hrdiny záporného musí změnit na kladného. “Jinak je další archaizace masového vědomí nevyhnutelná, s krajně zhoubným vlivem na kreativní potenciál národa a rozvoj země.”
S pomocí oficiální historiografie zformovaná ruská identita se opakovaně vrací k původnímu vzoru: hypercentralizaci, monarchistickému charakteru nejvyšší moci, bezprávnosti širokých lidových mas kompenzované rostoucími imperiálními ambicemi.
Momentální absence impéria se s ohledem na tradiční historiografii může chápat jen jako přechodná náhoda.
“I když je zcela zřejmé, že velmocenské období je minulostí nejspíš nenávratně, a pro Rusy je nezbytná identita a politická struktura, která umožňuje úspěšně a šťastně existovat po impériu bez impéria.”
Dějiny impéria jsou dějinami válek a je těžké pochopit, jak žít a budovat partnerské vztahy v současném světě.
I v tomto světě se odehrávají války, ale jsou považovány za výjimečné a nežádoucí. Mírová budoucnost země je nemyslitelná bez mírového výkladu jejího vývoje v minulosti.
Poctivý, svobodný a zodpovědný přístup k minulosti je záruka toho, že i budoucnost země může být zvolena svobodně.
Proto je nezbytné usilovat o akademickou svobodu pro vědce, oddělit historii od mytologie, demilitarizovat dějiny a depersonifikovat je. Zároveň je nutné propagovat kvalitní a objektivní historickou literaturu, kritizovat lživou vědu, odhalovat politické a vědecké spekulace.
* * *
Zpráva také obsahuje sociologický výzkum – výsledky čtyř desítek hloubkových pohovorů s historiky z celé země, regionalisty, pracovníky muzeí a učiteli historie. V sociologickém výzkumu vychází autoři z hypotézy existence “dvou pamětí” – “oficiální”, státní a paměti “lidu”- té, kterou vytváří sami lidé a projevuje se v podobě zájmu o dějiny rodiny, města, kraje. Projevem “druhé paměti” jsou regionální “knihy paměti” se jmény obětí represí, akce “Nesmrtelný pluk” (v době, kdy se jednalo o iniciativu zdola) nebo projekt “Poslední adresa”.
Ve zprávě také najdete jednotlivé kapitoly, které jsou věnovány vztahu ke stalinskému teroru a k devadesátým létům minulého století. Kromě toho se autoři zamýšlejí i nad pravděpodobností návratu Ruska k oficiální ideologii. Podle jejich názoru “státní ideologie už v Rusku existuje, čehož nejdůležitějším důkazem je právě zákaz jejího zestátnění”.
Celou zprávu si lze stáhnout zde.
Dmitrij Kolezev
Zdroj: znak.com 23. 1. 2017
Přečtěte si také:
Semjon Novoprudskij: Kladivo na čarodějnice
Přízraky se vracejí, aneb proč se Rusko bojí pamětí o Gulagu
