V úterý ruský publicista a nezávislý novinář Arkadij Babčenko na svém profilu na Facebooku oznámil, že se rozhodl opustit Rusko a “nějaký čas strávit za hranicí rodné země”. “Takže zdravím, Praho,” dodal, aniž by objasnil, zda se v jeho případě jedná o emigraci. Naznačil ale, že se k němu dostaly zprávy, že mu v Rusku hrozí nebezpečí. V prosinci roku 2016 se Babčenko spolu s blogerkou Boženou Rynskou stal za své texty o havárii letadla TU-154 Ministerstva obrany RF nad Černým mořem terčem skutečné štvanice.
Redakce novin Moskovskij komsomolec, kde Arkadij Babčenko na přelomu tisíciletí působil jako válečný korespondent, po uveřejnění komentáře k pádu letadla TU-154 dokonce navrhla přijmout zákon, na základě kterého by bylo možné zbavit občanství ty občany RF, kteří “si dovolí projevovat radost nad tragickými událostmi, jež postihly Rusko”.
Babčenko houževnatě snášel tisíce rozčílených komentářů na Facebooku. Po smrti zplnomocněného zástupce RF v OSN Vitalije Čurkina, která vyvolala novou vlnu polarizace společnosti na ruskojazyčném internetu, napsal: “Hmm… nějak zase nemám proč truchlit. Omlouvám se.” O den později byl už za hranicemi Ruska.
Arkadij Babčenko má za sebou zkušenost z první i druhé čečenské války, po propuštění z armády v roce 2000 spolupracoval s řadou ruských médií, kromě MK pracoval jako válečný korespondent pro list Novaja gazeta, v pozici nezávislého dopisovatele pak pokrýval rusko-gruzínský konflikt v roce 2008, události na Euromajdanu v Kyjevě, válku na Donbasu i protestní akce na náměstí Taksim v Istanbulu.
V posledních letech se stal jedním z nejpopulárnějších ruských bloggerů, jeho postřehy a komentáře k těm nejvíce diskutovaným tématům získávají mnoho tisíc lajků a stovky sdílení.
Na jaře roku 2012 v průběhu mítinků “Za svobodné volby” ruské úřady už jednou proti Arkadijovi Babčenkovi zahájily trestní stíhání pro trestný čin podle části třetí, § 212 trestního zákoníku Ruské federace (podněcování k masovým nepokojům) za to, že vyzýval k postavení stanového městečka na jednom z moskevských náměstí a psal o nutnosti „bránit se před policií“. Co je ovšem s trestním stíháním dál, netuší, protože kromě prvního výslechu úřady žádný další krok nepodnikly. Nedostal ale ani zprávu, že je případ uzavřen.
V rozhovoru pro Radio Svoboda Arkadij Babčenko mluví o svých prvních dojmech z Prahy i o tom, jestli je možné jeho odjezd považovat za emigraci a co ho k tomu vedlo.
Dá se tomu tedy říkat turistika, nebo je to přece jen emigrace?
Je to dočasný odjezd, protože se ke mně dostala zpráva, že proti mně bude patrně zahájeno trestní stíhání a mohl bych skončit ve vězení. Takže jsem se rozhodl odjet na přechodnou dobu, abych je ušetřil nutnosti složité volby. Ale doufám, že to nakonec nebude na dlouhou dobu a že se brzy zase vrátím zpátky do Ruska. Nejde o nějakou skutečnou emigraci.
Máte nějakou představu o tom, o jaké trestní stíhání by mohlo jít, čím bylo vyvolané, a existovaly v době, kdy jste ještě byl v Rusku, nějaké náznaky, že ho zahájí?
Nevím. Trestní řízení ještě zahájeno nebylo. Jen se ke mně dostala informace, že v daném okamžiku řeší, co se mnou budou dál dělat. Jestli mě budou stíhat, odsoudí mě a zavřou, nebo jestli nade mnou jen mávnou rukou – “ať jde k čertu, tak ať si ty svoje postíky na facebook píše”. Ale nechtěl jsem čekat, k čemu nakonec soudruzi v KGB dospějí, a rozhodl jsem se, že raději nějaký čas pobudu tady, v Praze. Ale na základě jakého paragrafu, kvůli čemu, to netuším.
Pravděpodobně to bude za ty “postíky na facebooku”, jak jste je sám nazval.
Je jisté, že je to za novinářskou aktivitu, za politické postoje, za disidentství, za jiné názory. Je jasné, že jde o tohle.
Ale nepálíte zpátky do Ruska všechny mosty? Nakolik byl váš odjezd spontánní? Jak jste se na něj připravoval?
Nepřipravoval. Řekli mi, že je to otázka týdnů, tak jsem se sebral a odjel. Budu se opakovat. Doufám, že je to jen dočasné, že se brzy vrátím.
Není to tak dlouho, co odjel Petr Pavlenskij. Nechali ho klidně odjet bez ohledu na hrozící trestní řízení. Došel k závěru, že úřady mají zájem na tom, aby lidé, kteří jsou vůči moci naladěni opozičně, ze země odjížděli. I ve vašem případě se hovoří o takovém dobrovolně-nuceném vytlačení ze země?
To oni mají teď takovou obecnou metodu. Neorientují se na věznění a represe, protože k čemu je jim to dobré – omezování svobod, mezinárodní situace, lidská práva a podobné věci, a zase budou na BBC a Rádiu Svoboda říkat, jak jsou špatní. Tak se snaží lidi vyštvat. A proto naznačují. Jednou, podruhé, pak to řeknou naplno, a když to ani na popáté nepochopíte, tak vás samozřejmě zavřou. Ale jim nejde o to lidi zavírat, naopak, snaží se je vypudit ze země, nechávají je odjet. Nejde jenom o Pavlenského, stalo se to mnoha lidem. I Rustem Adagamov tady žije, a Saša Sotnik taky odjel, i když pak se zase vrátil do Ruska. I já doufám, že se vrátím. Takže nejde přímo o to, že by stáli o nějaké represe, snaží se prostě lidi vyštvat, případně jim znemožnit návrat.
A myslel jste už dříve na odjezd ze země v souvislosti s vašimi posty, postřehy a publikacemi?
Každičký den! Člověku to totiž nakonec prostě začne lézt na nervy. Mít strach sám o sebe a v první řadě o rodinu, to unavuje. Není to ani půl roku, co k manželovi Ljubov Sobolové, advokátky Navalného Fondu boje proti korupci, přistoupili venku nějací hajzlové a bodli ho injekční jehlou. Jasně, že to bylo varování. Jasné ale nikdy není, kvůli čemu. Člověk nikdy neví, jaký text vybudí takové primitivy a co je napadne provést.
Vaše rodina, příbuzní, zůstali v Rusku?
Rodina je v tomto okamžiku se mnou.
Na internetu se hodně lidí zajímalo, čím se tady budete zabývat, jak si budete vydělávat, co budete dělat, abyste neztratil kontakt s politickou realitou Ruska, protože to je vaše hlavní téma.
Zatím nemám ani tu nejmenší představu! Ještě nevím. Díky dobrým lidem mám kde bydlet, takže v tomto směru zatím nemusím nic řešit. A jak to bude dál, to se uvidí. Doufám, že se nakonec vrátím.
Pocítil jste už nějakou změnu ve vztahu k vnímání Ruska, když jste sem přijel nikoli jako turista, ale na poněkud delší dobu?
Změnit vlastní vnímání Ruska by se mi asi už povedlo jen stěží. Zažil jsem už několik válek, které právě Rusko vyvolalo, prošel jsem revolucí, viděl jsem puče, cely, vězení, takže vím naprosto přesně, co je naše země zač a čeho je náš režim schopen. Proto nehodlám prodat traktor a nevyměním ho za portrét Stalina, který bych si pověsil na stěnu, jako se to stalo prasátku Petrovi (pozn. překl. postava z knížky pro děti z r. 2002, Prasátko Petr, které cestuje po světě) Je jisté, že “vlastenec na dálku” ze mě také nebude. Mám totiž skutečně slušnou imunitu. Ale samozřejmě, že když člověk odjíždí z Ruska, změní se mu vnímání života, protože život disidenta v Rusku, to je neustálé očekávání. Spustí se výtah a člověk běží ke kukátku dveří podívat se, jestli si jdou pro něj, nebo ne. A dneska jsem se přistihl, že jsem koukl z okna, před domem stála dvě auta s tónovanými skly a mně bylo úplně jedno, co je to za lidi. Nebyl jsem ani nervózní ani jsem neměl strach, vůbec mě nenapadlo, že by mohli přijet za mnou. Tady se žije docela uvolněně. První změna, kterou si člověk uvědomí, když překročí ruské hranice, je pocit bezpečí.
A nebojíte se, že ti lidé, kteří vám psali na internetu nenávistné komentáře, mohou žít i za hranicemi Ruska a mohli by být i tady? A obdržel jste po vašem odjezdu vůbec reakce takového druhu? Nebo se tito lidé naopak radují, že jste pryč?
Samozřejmě se především radují. Něco ve stylu: další zrádce se zdejchnul, ruský vzduch teď bude čistší. Riziko samozřejmě existuje i tady a stále mi chodí zprávy plné nenávisti, ale teď je mi to úplně jedno.Teď se nacházím v zemi, která proti mně se stoprocentní jistotou nepoužije své represivní orgány. Takže ať se třeba pominou, mně jsou ukradení. Sám o sebe se postarat umím! Pokud po mně nepůjde celý státní aparát, pak je mi úplně jedno, co mi tam napíšou.
Zdroj: svoboda.org 22. 2. 2017
