Vypadá to, že státní moc v Rusku něco hrubě podcenila. Události posledních týdnů nasvědčují tomu, že v Rusku existuje část společnosti, na kterou Kreml běžnými metodami nedosáhne – teenageři. Zatím…
Ivan Davydov: Spolehnout se dá jedině na moc
Svoji práci dělali dobře. Kvalitně, efektivně, důsledně. Den za dnem, rok za rokem vstupovali do éteru jak na bojiště a bojovali riskujíce když ne život, tak určitě rozum, s Washingtonem a jeho agenty, s krvavou kyjevskou juntou, s pátou kolonou a podobnou havětí.
Po chodbách Ostankina běhali od jedné show k druhé, jak vojáci při útoku – odsuzovat, odhalovat, v menší míře chválit.
Poslanci, politologové, aktivisté a samozřejmě televizní moderátoři.
V pauzách trocha neklidného spánku, pak sprcha a snídaně za pochodu – a znovu se otáčet. Junta, hrdinové Novoruska, nelze dopustit jednopolární svět, zákeřné plány Washingtonu a „jestlipak víte, že tohle všechno vymyslel už Dulles?“ A zamordovaní chlapečci jako kostlivci ve skříni. Občas dokonce ukřižovaní.
Hrozná práce, úplná řehole. Práce stravující, kterou vykonávají bez lítosti k sobě a ještě méně k nepřátelům vlasti.
A najednou se ukázalo, že je to celé k ničemu. Svět postavený na jejich potu a utrpení se naráz zhroutil.
Ne, zatím se všechno zdá být v pořádku, stále jedou nekonečná talk show, osvědčený model: ti, co jsou najatí na cejchování, pěvci ód a společně pak dají nakládačku osamělému liberálovi, který je tam jen jako fackovací panák.
Ale každý ví, že je to k ničemu.
Protože to vypadá, že vyrostla generace, která se prostě na televizi nedívá. Tedy přinejmenším ne na ty pořady, do kterých vložili celou svoji duši a za které jsou ochotni položit život. Jenže současné Rusko doopravdy existuje jen v televizi. Existuje vlastně mimo televizi nějaký národní vůdce? Řeknu vám tajemství, jednou se mi náhodou poštěstilo vidět jej zblízka, ale pořád si nejsem jistý, jestli to nebyl jen podivný sen. Ovšem většina naší populace ho naživo neviděla nikdy.
Není podstatné, kolik zástupců této generace, ignorující všechnu tu televizní moudrost, chodí na demonstrace, zajímá se o politiku nebo ví, proč premiér rudne vzteky, když mu ukážete gumovou kachničku nebo staré kecky. Podstatné je, že jsou mimo kontrolu.
Bez možnosti zasekat jim hlavy tou pro vlast tak důležitou a spásnou pravdou o intrikách zámořských partnerů, revolučním šílenství sousedů a podlostech vnitřních nepřátel.
Ale bůh ví, co se může v prázdu jejich hlav vylíhnout za nápady? Nejpravděpodobněji vůbec žádné, ale co kdyby! Rozhodně se s tím musí něco udělat! Zachránit naši zemi, tuhle ztracenou generaci a samozřejmě oblíbenou práci! Vypadá to, že právě nad tímhle momentálně přemýšlejí ty nejlepší státní mozky.
Učitelé na školách pořádají osvětové přednášky. Objevil se další mizerný vtip. Učitel branné výchovy dětičkám vykládá: “Liberalismus vede lidstvo do pekel. Liberalisti chtějí zavést království anglosaské na zemi. A vy jim v tom díky své hlouposti pomáháte. Fašisti se považovali za pravé árijce. A vy se za co považujete? Jste otroci Anglosasů a ani to nevíte! A pomáháte jim nastolit fašismus na celém světě!” Dospělým by ho nejspíš bylo líto – třeba ten chudák není traumatizován jen televizí, třeba má za sebou i horší věci. Ale děti jsou nemilosrdné. Budou se mu ještě hodně dlouho smát.
Hlavní města jedou osvědčenou taktiku: “Ministerstvo školství zahájí program vlastenecké výchovy mládeže na sociálních sítích.” Pravda, peněz na to moc není – 8 milionů rublů – ale specialisti už posuzují, jak je nejlépe utratit. “Velcí blogeři obvykle berou vysoké honoráře a myslím, že je to správné. Nikdo by neměl pracovat zadarmo, i když je zákazníkem ministerstvo.” A slibují agitovat například na serveru Livejournal. Skvělý nápad. Na server Livejournal chodí davy mladých. Víc jich je patrně jen na důchodové správě.
Zato v regionech jsou lidé čestnější, nezištnější a moudřejší. Tam už pochopili, že ztracenou generaci nelze zachránit (a vskutku, ve vynikající knize Mechanický pomeranč je srozumitelně popsáno, jak mladého muže pochybných mravů přimět sledovat televizní programy; měli bychom jeden výtisk knihy poslat prezidentově administrativě v rámci charity.)
Ale pracovat není třeba s těmi, kdo už chodí na internet, ale s těmi, kteří ještě chodí na nočník. A toto jsou první vlaštovky: “V Čerepovci otevřeli první ve Vologodské oblasti vojensko-vlastenecký klub v rámci mateřské školky.” Už to samo slovo “první” vzbuzuje naději. Znamená to, že budou další! “Při slavnostním otevření klubu děti představily tři druhy vojsk: pohraničníky, námořnictvo a paragány.” Zakladateli jsou Jednotné Rusko a bratrstvo zelených baretů Vitjaz. “Možná bychom mohli uspořádat i cvičení,” raduje se velitel. A pokračuje: “Máme v plánu uspořádat pěší přesun do Makarjinského lesíka. Děti dostanou s sebou potravinový příděl.” Každé slovo zní jako báseň. “Děti od osmi let mohou vstoupit do Junarmie, ale v mateřských školkách je možné zavést vlasteneckou vojenskou přípravu i pro rodiče společně s dětmi. Je to zatím pilotní projekt symbolicky nazvaný “Záloha”. Je to záloha pro naši armádu, dorůstající generace. Tento klub pomůže upevnit vztahy mezi otci a dětmi.” Především by nám nemělo uniknout, jak nenápadně vzniká toto velkolepé slovní spojení – vlastenecká příprava – a následně je vloženo rovnítko mezi přípravu vlasteneckou a vojenskou.
Pěší přesun předškoláčků s potravinovým přídělem, to je dobré. Je to skvělé. Ale je to málo. Abychom už navždy vyřešili problémy, o nichž se bavíme, musíme se pohnout dál. Politické školení v jeslích. Každodenní hlášení kojících matek o vojenské a vlastenecké práci s miminky. Vysílání filmů o válce a těch nejlepších dílů zpravodajského pořadu “Věsti neděli” na monitorech zařízení s ultrazvukovou těhotenskou diagnostikou. Není to přeci jen plod, na co se díváme. Porodit a hned dát pozor, kterým směrem se vydá.
Bylo by možné rovněž hlasitě provolávat správná hesla přímo do těhotných. Dobrovolní kozáci a aktivisti NOD (pozn. Národní osvobozenecké hnutí) stejně jinak většinou nemají šanci pohlédnout na ženu z blízka, a tímto by se zároveň splnila občanská povinnost a ještě by to bylo příjemné.
Již dlouho a s velkým pochopením sleduji aktivity ruské opozice. Byly doby, kdy jsem byl dokonce nadšen jejími úspěchy. V opozici jsou vzdělaní a stateční lidé. Ale víte, oni nějak nemají štěstí. Každý úspěch se časem změní v pár nebo desítky trestních řízení a jeden by se pak toho obdivu k jejich efektivitě rád zbavil. Skutečnou naději může člověk vložit pouze do moci. A ještě větší spolehnutí je na energické zaměstnance administrativy, kteří moci slouží. Jediným Evropanem v Rusku je jako vždy státní moc (pozn. překl.: ironická parafráze známých Puškinových slov), a ta civilizaci pilně očkuje, i když výsledky jdou proti jejím vlastním přáním.
Ty, kteří nejsou líní přemýšlet, moc pronásledováním menšin naučila toleranci a neschopností překovat imperiální komplex a snahou obrodit impérium je přiměla vnímat důležitost práv a svobod i jejich omezení.
A jestli se teď moc s její příslovečnou jemností a moudrostí vrhne na děti, bude to mít za následek, že děti vyrostou se zdravým vztahem k hraní na vojáčky, propagandě a prorezlému haraburdí.
Když potom takto zkoušené děti dospějí, snad aspoň ony vybudují v této zemi něco lidského.
Zdroj: snob.ru 31. 3. 2017
