Rusko je zemí většiny, píše Ksenia Larinová, komentátorka rozhlasové stanice Echo Moskvy ve svém textu, uveřejněném na serveru medium.com. Píše o nebezpečí, které přesvědčení, že „většina se nemýlí“, přináší. I v naší zemi zaznamenáváme v posledních letech u některých konkrétních politiků tendence ke vzývání většiny jako arbitra pravdy a tento článek, jehož překlad vám nyní přinášíme, může pozornému čtenáři napovědět, odkud vítr vane.
Ksenia Larinová: Cesta od „zelenky“ ke kulce se stále zkracuje
Nepřáteli lidu se nejrychleji stávají nikoli politici, ale intelektuálové, umělci – ti, kteří nemají politické ambice, ale jen je prostě bolí srdce z nespravedlnosti, pokrytectví, krutosti a nemilosrdnosti davu, který se rychle vypořádá s kýmkoliv, kdo si dovolí zapochybovat o správnosti cesty, kterou si stát vybral.
“Většina nikdy nemá pravdu. Nikdy, říkám vám. Je to jen jedna z těch obecně přijatých lživých konvencí, proti kterým je každý svobodný a myslící člověk povinen bojovat.” Henrik Ibsen, Nepřítel lidu, rok 1882.
V Oslu, hlavním městě Norska, na hlavní ulici v okolí starobylého Grand-cafe, v němž norský dramatik Henrik Ibsen trávil čas nad kávou a novinami, jsou přímo do asfaltu vyvedeny citáty z jeho her. A to včetně tohoto: “Menšina je vždy v právu”. Norsko je malý stát a tento aforismus pod nohami veselých Norů vypadá téměř jako národní heslo.
Rusko je země většiny. Jak to přesně vyjádřil jeden z hrdinů perestrojky historik Jurij Afanasjev – “agresivně-poslušné většiny”.
Za léta, která uběhla od významného sjezdu, na kterém dospělí lidé tleskali, dupali a pískali při projevu Andreje Sacharova, jen chvíli předtím osvobozeného z vyhnanství ve městě Gorkij, se měnila země, ale dav se nezměnil.
Odporovat dnešní nevzdělané a pokrytecké většině, ozbrojené vlasteneckou rétorikou a nenávistí ke všemu cizímu je stále těžší a stále nebezpečnější.
Ale jaképak odporovat! Jen mlčet a neúčastnit se všeobecného chóru chvalořečí a zdravic na počest velkého kormidelníka a jeho politiky už je přirovnáváno ke zradě. Dnes je mlčení často výmluvnější než slova. Mlčí – takže je proti. Je to nepřítel.
Nepřáteli lidu se nejrychleji stávají nikoli politici, ale intelektuálové, umělci – ti, kteří nemají politické ambice, ale jen je prostě bolí srdce z nespravedlnosti, pokrytectví, krutosti a nemilosrdnosti davu, který se rychle vypořádá s kýmkoliv, kdo si dovolí zapochybovat o správnosti cesty, kterou si stát vybral.
Nová inteligence
Naše umělecké kulturní prostředí dávno přišlo o známky inteligence, dnes se mezi ruskou inteligenci hlásí bývalí aktivní straníci a komsomolci, antisemité a černokabátníci, militaristé a stalinisté, úředníci i “píáristé”. Všichni jsou ukázkově pravoslavní a ukázkově vlastenečtí. Této nové inteligenci je povoleno vytyčovat hranice svobody tvorby, určovat morální a duchovní vůdce, vystupovat jako experti na národní hodnoty na televizních obrazovkách, trhat na cucky historickou pravdu a dějiny přizpůsobovat schválené národní politické doktríně, v jejímž středu jsou stále tytéž, po generace známé požadavky: láska k carovi a nenávist vůči nepříteli.
Proměna včerejších miláčků publika na nepřátele vlasti probíhá bleskově – stačí jen naznačit z televizní obrazovky. A tak se z Makareviče stal “průměrný hudebník a lístky na jeho koncerty se moc neprodávají”, a z Akunina “průměrný spisovatel, jehož knížky nikoho nezajímají”. Ještě včera byla Marija Maksakovová pýchou národa, zpívala na všech velkých scénách říše, na její svatbě se veselila celá Státní duma a sám předseda Naryškin s ní zpíval duet. Dnes je Marija Maksakovová nejen nepřítel a zrádce bez talentu, ale i vdova po bývalém ruském poslanci nedávno zastřeleném v centru Kyjeva. A dav na ni z televize křičí – správně! Postřílet jako vzteklé psy!
Zastavit toto vlastenecké běsnění je stále těžší, lidé jsou do něj vtahováni jako do víru a zběsilým proudem jsou neseni ke dnu.
Zelená válka
Je snadné si utahovat ze “zelenky” (dezinfekce sytě zelené barvy na alkoholovém základě, velmi těžce odstranitelná z kůže – pozn. překl.) jako hlavní “zbraně proletariátu”. “Zelenkou” polévali Borise Němcova. A pak ho na mostu zastřelili. Protože byl nepřítel lidu. A cesta od “zelenky” ke kulce, od portrétu na plotu ke kulce, od nadávání na internetu ke kulce, od vřískotu na talkshow ke kulce, je stále kratší.
Pamatuji si, jak Ljudmila Ulickaja politá “zelenkou” vystoupila na pódium vyděšeného “Dom kino” a vyzývala účastníky historického konkurzu “Memorial – Člověk v dějinách” ke klidu a odvaze. Zelenýma rukama si otírala čelo a usmívala se, ale hlas se jí chvěl. Tehdy, v dubnu roku 2016, vlastenečtí extremisté poprvé překročili hranici – napadli neplnoleté děti z vyšších tříd, které přijely do Moskvy z nejrůznějších měst a vesnic země. Děti s učiteli procházeli doslova skrze dav hysterických chlápků ve vojenských košilích, kteří jim řvali do tváře: ”Nejste učitelky, ale běhny!”, nadávali jim do fašistů a po několika minutách přišly ke slovu stříkačky se “zelenkou” a močí. Lze si představit, co zakoušeli rodiče, kteří tuto hrůzu viděli v televizi.
Na konci března proběhne v divadle “Mossověta” ceremoniál předávání národní filmové ceny “Nika”. Už je známo, že cenu “Za čest a důstojnost” dostane náš významný režisér Alexandr Nikolajevič Sokurov. Sokurov nenatáčí politické filmy, nevystupuje na pouličních demonstracích, jen se snaží mluvit – mluvit všude, kde je to možné. Svou snahou o navrácení společnosti do reality, snahou zchladit její zběsilé “my”, nabízí státní moci šanci k návratu k její lidské podobě. A už jeho portrét visí na televizní tabuli národní hanby a kolemjdoucí si na režiséra beze studu otevřeně a veřejně plivnou. Teď je to nepřítel.
Proměna
Vážení lidé, kteří prošli cenzurou a pokrytectvím sovětské epochy, nadšeně a skutečně podporující demokratické změny v zemi v období perestrojky (mnozí z nich byli v tu dobu skutečnými hlasateli kulturní renesance) se přímo před našimi zraky proměnili. Doslova.
Skvělý Igor Jasulovič jednou ve vyprávění o svém tchánovi velmi přesně popsal stav člověka, který lži uvěřil. Jeho tchánem byl známý sovětský režisér Jurij Jegorov, autor filmů Dobrovolníci a Prostý příběh, který byl za zásluhy jmenován velkým šéfem ve filmovém průmyslu. A jednou přišel domů a rovnou v kabátu, mlčky vešel do pokoje a po pauze řekl: “Konec, mládeži, už dál nemůžu. Mění mě to. Musím odejít.”
Kolik znáte lidí, kteří jsou schopni zastavit samy sebe na samotném počátku tohoto procesu? A nevšimnout si příznaků je nemožné, zvlášť pro umělce, tvůrčího člověka, od narození nadaného absolutním sluchem, intuicí, tušením. “Jeviště se za všechno pomstí,” rád říkával Michail Kozakov, člověk se sebereflexí, schopný přiznat svoje omyly a chyby. Člověk menšiny.
Je-li zbabělý úředník, je to jen nepříjemný fakt v jeho životopisu, který spolu s ním odejde na onen svět. Ale zbabělost umělce, talentovaného umělce, mu přijde příliš draho. Byť i nemocné svědomí se může stát zdrojem inspirace. I takové příklady známe.
Zdroj: medium.com 24. 3. 2017
