V Ruské federaci možná nastává doba změn. Veřejné mínění se stále více obrací proti vládě Vladimira Putina. Na konci března proběhla po celém Rusku vlna protestů, dnes se chystá další…
Přinášíme vám překlad rozhovoru s politologem Valerijem Solovejem, který vyšel v internetovém časopise Znak.
Valerij Solovej: „Je docela možné, že Putin už nebude kandidovat.“
Politolog Valerij Solovej: současná politická krize bude trvat dva až tři roky a povede k nejzávažnějším změnám.
Zprávy z posledních dnů: Rosněfť kupuje sklenice, čajové lžičky a misky na kaviár, z nichž každá stojí desítky tisíc – přitom podle vládních prognóz během následujících 20 let vyroste průměrná mzda jen o polovinu a podíl vzdělávání a zdravotnictví na HDP klesne.
Během parlamentního slyšení o politice mládeže ujistil ředitel VCIOMu Valerij Fedorov poslance, že v Rusku není “významná revolučně naladěná skupina mládeže, která požaduje změny tady a teď” – ale počet členů Rosgvardie od doby jejího založení dvakrát vzrostl. Náš pravidelný host, známý politolog Valerij Solovej je přesvědčen, že vedení státu se skutečně vážně obává konsolidace protestů, ale není schopno změny, čímž jen přibližuje svůj konec.
Mocenská uskupení se velmi bojí na spiknutí jen pomyslet.
Valeriji Dmitrijeviči, Žirinovskij nedávno řekl, že místo Putina možná půjde do prezidentských voleb jeho chráněnec. Sám Putin, jak je to pro něj poměrně obvyklé řekl, že ještě není čas mluvit o účasti ve volbách. Jak si vysvětlujete tyto výroky?
To je psychologický rys Putina: se zveřejňováním důležitých rozhodnutí nespěchá, odkládá to do poslední chvíle. Nevylučuji, že mu působí potěšení sledovat, jak jeho svita starostlivě pobíhá a zkouší, komu z nich by nejlépe slušel vavřínový věnec následníka.
Několik faktů zveřejněných v průběhu posledních měsíců. Podle údajů FBK (Protikorupční fond A. Navalného) získal “Putinův kuchař” Prigožin na smlouvách s ministerstvem obrany 180 mld. rublů. V roce 2016 bylo na prémie top manažerů Rosněftu vydáno 3,7 mld. rublů, přičemž dluhy společnosti dosáhly historického maxima. A Ministerstvo vnitra koupilo speciální letadlo s pracovnou a manželskou postelí za 1,7 mld. rublů. A ten nejzávažnější příklad: stavební společnosti plánují, že na renovaci Moskvy získají 3,5 trilionů rublů. A to všechno v době, kdy podle poznatků zveřejněných ve Státní dumě, je v zemi už 23 milionů chudých. Co si myslíte, je Putin schopen zmírnit apetit systému, který sám stvořil? Udělá to, pokud bude znovu zvolen prezidentem?
Podle mě je docela možné, že Putin znovu kandidovat nebude. Odpověď je obsažena už ve vaší otázce. Být prezidentem země, která se díky vysokým cenám ropy rozvíjí a její obyvatelstvo bohatne, je jedna věc. Dokonce i když se dotyčnému obyvatelstvu moc nelíbí prezident, “utahování šroubů” a omezování politických svobod, tak stejně nebude protestovat v ulicích a příliš se rozčilovat. Jiná věc ale je být prezidentem při klesajícím ekonomickém trendu, v situaci dlouhodobé krize, při rostoucím pobouření obyvatelstva a temných sociálních perspektivách.
Doplním, že v Rusku jsou příjmy obyvatelstva fakticky zmrazeny. A jak jistě chápete, to jen prohloubí stav, o kterém mluvíme. Podle existujících prognóz se životní úroveň Ruska z roku 2013 podaří obnovit až v letech 2023 – 2024. Takže, pokud by Putin kandidoval a byl by zvolen, zlepšení by nastalo až ke konci jeho prezidentského období. Takže z objektivních příčin není možné očekávat nic dobrého.
Je tu ještě jeden důvod – únava obyvatelstva z jedné a téže samé osoby. Už skoro dvacet let je na vrcholu moci a to morálně a psychologicky unavuje společnost a vede k “vyhoření” samotného politika.
A další faktor, který tu je, ale nemluví se o něm. Nazvěme ho faktorem X: Putin několikrát veřejně mluvil o tom, že by se chtěl vzdát funkcí ještě v době, kdy bude v dobré kondici.
Co se týče apetitu jeho okruhu, existuje dnes již akademický pojem “putinský systém”. Je to systém personalistický. To znamená, že odchod Putina bude znamenat konec tohoto systému. Takže všichni lidé, kteří během Putinovy vlády shromáždili pohádkový kapitál (nemluvím o top manažerech, ale o jádru Putinova okruhu), mohou přijít o své funkce i o svá aktiva. To je axiom personalistických režimů: když tvůrce a garant takového režimu odchází, klíčová skupina elit nese značné ztráty.
Znamená to, že máme čekat boj o „aktiva“?
Není to nutné. Příjemci výhod putinského systému velmi dobře chápou, že je nezbytné vybudovat garance, které jim umožní jejich aktiva ochránit. Ale nikde na světě se to nepodařilo a Rusko bude jen těžko výjimkou. Nakonec každá nová moc bude muset někoho obětovat, aby společnosti poskytla pocit zadostiučinění. V takových případech se vybírají ti, kteří z předchozího režimu nejvíce tyli.
Možná, že si Putin udržuje výjimečnou autoritu a vliv díky své zahraničněpolitické aktivitě a reputaci jednoho z hlavních světových politiků. Jak hodnotíte tuto Putinovu stránku? Je stabilní, sílí, nebo slábne? A kdo je dnes místo Putina schopen kormidlovat vztahy s USA, Evropou, Čínou a Blízkým východem?
To platilo dlouho, ale teď se situace mění k horšímu. Byť Putin zůstává jedním z nejvlivnějších světových lídrů, zároveň je považován za téměř “nejnebezpečnějšího člověka na světě”. Reputace takového druhu nevzbuzuje touhu budovat dlouhodobé vztahy, spíš vyvolává odpor a vede k izolaci “nebezpečné osoby”. Podívejte se, jak USA spolu se Saudskou Arábií a za podpory Turecka budují fakticky “blízkovýchodní NATO”. Copak není jasné, že naše svoboda jednání v Sýrii se tím zmenší?
A tak to vypadá ve všech zahraničně-politických směrech, včetně vztahů s Čínou. USA a Čína se domlouvají spolu a ruská pozice není nijak zvlášť silná. S USA se na ničem podstatném dohodnout nemůže kvůli faktickým problémům, které Trump má v souvislosti s “ruskou stopou” v amerických volbách. A vztahy s Evropskou unií stagnují.
Je v případě, že Putin bude nerozhodně lavírovat mezi zazobanci a chudnoucím lidem, reakcionáři a demokraty, mezi horlivými obhájci “vlastní cesty” a zastánci otevřeného Ruska, v budoucnu možná “varianta Státního výboru pro výjimečný stav”, státního převratu? Jakou roli v systému a jakou pozici ve vztahu k reakcionářům zaujímá Sergej Šojgu?
Žádné spiknutí proti Putinovi není možné, protože se všechny ruské skupiny elit, dokonce i ty, které k němu mají negativní a obezřetný vztah, velmi bojí. Na zorganizování spiknutí se bojí ba i pomyslet. Co se týče Šojgua, není třeba zveličovat význam jeho osoby. Není zdaleka tak děsivý, jak se snaží vypadat. A navíc je pro převážnou většinu elit nepřijatelný.
Podle údajů Levada-centra považuje 90 % Rusů korupci ve státních orgánech za nepřijatelnou a 70 % se domnívá, že je za ni zodpovědný Putin. Více než polovina říká, že jsou unaveni čekáním na to, že Putin něco změní, především v boji proti korupci. Současně prezident podepsal “Timčenkův zákon” (osobám, kterých se týkají protiruské sankce, jsou odpuštěny daně – pozn.překl.), pokračuje v podpoře zdiskreditovaného Medveděva (pro jehož odchod se vyslovilo 45 % respondentů). Pokud bude Putin přeci jen kandidovat, jaké jsou jeho volební šance, vzhledem k těmto očividným rozporům mezi očekáváním voličů a jeho činy?
Ta čísla, která uvádíte, právě svědčí o morální a psychologické únavě společnosti. Je to přirozený stav věcí. V jakékoli zemi jsou lidé nakonec unaveni svými vládci, dokonce i když jsou úspěšní a sympatičtí. Za přijatelnou dobu vládnutí se považuje tak 9 až 12 let. Pak nevyhnutelně přichází únava. A co se týče Putinovy pozice ve volbách – stále má vysokou podporu, vyšší než jakýkoli jiný potenciální kandidát. Nicméně není tak velká, jak nám říkají sociologické průzkumy.
Nejde o to, že průzkumy lžou, ale o to, že lidé nechtějí říkat pravdu, nechtějí v rozhovorech sdělovat své skutečné názory. Oni se jednoduše bojí, nebo poskytují takzvané společensky přijatelné odpovědi. Proto bych ohodnotil Putinovu podporu jako existující, ale rozhodně ne jako fenomenálně vysokou.
Tvrdíte, že protesty 26. března znamenají začátek nového politického období. Ale budeme-li brát v úvahu výsledky sociologických průzkumů, není zatím pochyb o tom, že bude-li Putin kandidovat, volby vyhraje: podle údajů Levada-centra bylo na počátku května ochotno hlasovat pro Putina 48 % respondentů, pro Navalného jen 1 % a 42 % se nevyjádřilo. Čím se liší nastupující politické období od předcházejícího? Jaká fakta mluví pro ty rozdíly?
Předpokládám, že na podzim se protesty vyostří a toto vyostření bude dlouhodobé. Volby prezidenta, bez ohledu na to, zda se jich Putin bude účastnit, mohou probíhat v atmosféře politické krize, což ovlivní nejenom průběh voleb, ale i jejich výsledek. Nelze zapomínat, že volby jsou jen část politického procesu a kromě nich existují i jiná řešení politických krizí a získání moci. To, co se nyní odehrává v Rusku, hodnotím jako počáteční fázi politické krize. Ta bude pokračovat dva, tři roky a může vést k nejzásadnějším změnám v zemi.
Stávka řidičů kamionů a demonstrace 26. března po celé zemi, protesty proti renovaci v Moskvě se odlišovaly takovými novinkami, jako byly požadavky na rezignaci nejen vlády, ale i prezidenta. Z druhé strany průzkumy Levada-centra ukazují, že i když se polovina respondentů domnívá, že občan má právo bránit své zájmy dokonce i před zájmy státu a téměř 40 % podporuje protesty proti korupci, osobně “projevit aktivitu” je připraveno méně než 20 %. Jste přesvědčen, že protestní akce mohou být před prezidentskými volbami mohutnější, masové a politické?
Jde o lokální protesty, jako například v Jekatěrinburgu, kde se jedná o konflikt kolem stavby Chram-na-vode, v Petrohradě o Katedrálu svatého Izáka a v Moskvě jde o renovace. Všechny tyto protesty sice nemají politický základ, ale mohou se na politické proměnit. Můžu s určitostí říci, že se Kreml velmi bojí politizace těchto protestů; jejich účastníci stále častěji zvedají politická hesla, a to znamená, že lokální protesty se mohou spojit do celospolečenského protestu a vznikne koalice proti vládě. Domnívám se, že obavy Kremlu jsou opodstatněné. A myslím, že na podzim mohou protesty přerůst v cosi rozsáhlejšího a hůře kontrolovatelného.
Je patrné, že v současné době se vláda snaží “nehrát si s ohněm” a ve vztahu k opozici se snaží udržet rovnováhu, sice na hraně, ale nepřekračuje ji. Ale co bude nejpravděpodobnější reakce státní moci, pokud protesty zesílí? Bude jako dosud zavírat jednotlivé aktivisty typu Vjačeslava Malceva a Dmitrije Děmuškina a zvyšovat kontrolu nad sociálními sítěmi a sdělovacími prostředky? Nebo je možná radikální varianta “Erdogan”?
Rusko je země, kde je radikální variantu možné zkusit. Ale jakmile ji vyzkoušíte, pochopíte, že rezavé šrouby mají stržený závit a celá konstrukce se začne rozpadat. V Rusku je teď velmi nebezpečné používat zbytečný nátlak. Protože reakce společnosti je nepředvídatelná, například může reagovat silnějším odporem. A zdá se, že státní moc to cítí.
Navíc je třeba počítat i s tím, že vedení si nemůže být jisto loajalitou policie a Rosgvardie. Policie – to jsou ti samí občané, jako my, prožívající ty samé sociální a materiální problémy, těžkosti a ztráty. Věnujte pozornost tomu, čemu se nedávno věnoval ombudsman pro lidská práva. Zvýšení mzdy policistům. Existuje pocit, že policie je skrytě neloajální. Pokud víme, tak po 26. březnu byli moskevští policisté na koberečku, kde jeden z velitelů moskevské policie křičel na své podřízené a obviňoval je z toho, že se flákali a nechtěli pracovat. To neznamená, že policisté půjdou otevřeně proti moci. V Rusku je oblíbeným způsobem protestů sabotáž. A pokud policie začne sabotovat rozkazy, tak je to pro systém velmi nebezpečné.
Ale z druhé strany policisté při zadržení účastníků demonstrací 26. března používali násilí, zadržení si stěžovali na výhrůžky. V Birobidžanu Rosgvardie zaútočila na pracující. Po 26. březnu podpořili policii Volodin a Fedotov a poslanci Jednotného Ruska v Dumě dokonce navrhli povolit policii střelbu do davu. I verdikt proti Juriji Kulijovi je pro policii něco jako poklona. Vypadá to, že “siloviky” připravují na variantu “Erdogan”, a ti nejsou proti.
To závisí na regionu. Čím dále od informačních toků jste, tím snazší je používat násilí. A závisí to na rozsahu. Izolovat několik desítek lidí je jedna věc, ale když stojíte proti 50 až 70tisícovému davu, který najednou začne jednat tvrdě, to je něco jiného. Neříkám “agresivně”, ale tvrdě – například bránit ty, které policie vytahuje z davu a táhne do antonů.
Matvijenková vyzývá ke korekci “paragrafu Dadin”, analýze tarifů v systému Platon a obecně k “neschovávání hlavy do písku”. Lídři parlamentní opozice požadovali po demonstracích 26. března propuštění školáků a studentů, vyšetření faktů z filmu FBK “Neříkejte mu Dimon” a případů použití policejního násilí proti demonstrantům. Revenko z Jednotného Ruska v Dumě prohlásil, že útoky, podpalování a polévání zelenkou nejsou prostředky politického boje, ale trestné činy odporující Ústavě. Nakolik jsou tyto “humanistické” síly vlivné?
Nejde o žádný humanismus. Není to nic jiného než projev zdravého rozumu, o který ruská elita ještě nepřišla. Ale na celkovou politiku to nebude mít vliv. Politika zůstane stejná, protože ji tvoří stejná skupina příjemců benefitů jako předtím. Je to jejich způsob, jak ochránit své postavení. Bojí se jakýchkoli změn a chtějí zachovat status quo. Existuje takové univerzální pravidlo: když projevíte měkkost, zvyšuje to ambice opozice. Proto nic podobného neuvidíme.
Nehledě na aktivní využívání paragrafu 282 o “podněcování k nenávisti”, existuje v naší společnosti očividný rozkol: jedni podporují Navalného, druzí označují jeho zastánce za “liberálfašisty” a “zrádce”; jedni brání Katedrálu svatého Izáka před Ruskou pravoslavnou církví, druzí bojují za předání katedrály církvi; v postindustriálních městech se ke gayům chovají tolerantně, z archaického Čečenska gayové utíkají, protože jim tam hrozí pronásledování, zabití… a tak dále. Podle údajů Rosgvardie drží 4,5 milionů Rusů 7,5 milionů zbraní. A co když se tyto zbraně začnou používat místo zelenky ve střetnutí Rusů proti sobě navzájem nebo proti státní moci?
Tak za prvé – paragraf 282 je nesmyslný. Takový paragraf nemá v trestním zákoníku být. Za druhé – nehledě na vysokou úroveň neurotismu a apatie v Rusku nejdeme jeden druhému po krku. A za třetí, moc se nejvíc ze všeho bojí, že možná agrese se nebude realizovat mezi lidmi navzájem, ale nalezne společný směr a obrátí se proti vládě.
A za čtvrté, to nejdůležitější: aby se společnost zbavila toho napětí, je nutné jí nabídnout budoucnost. Vláda nic takového v současnosti není schopná udělat. Společnost vyžaduje sociální a historickou perspektivu. A vláda jí vypraví o minulosti: naši dědové zvítězili! A to je vedle Krymu hlavní zdroj legitimizace moci. A pak mu říká: pokud budete protestovat, dopadne to jako na Ukrajině. Jenže tyhle apely na minulost a Ukrajinu už nefungují. Lidé chtějí mít budoucnost, kterou jim vláda není schopna nabídnout. Což se vztahuje jak na společnost, tak i na elity. Elitám chybí cíle a úkoly země, což u ní vyvolává rozpaky a dezorientaci.
Připadá do úvahy občanská válka? Nebo je to zveličování?
To je strašidlo, které stát úspěšně využívá pro propagandistické cíle. Dokonce i při vysoké konfliktnosti ve společnosti je občanská válka absolutně vyloučena. Mohou se odehrát nějaké jednotlivé excesy, ale ne občanská válka. Chybí tu základní faktory.
Nacházíme se ve stejném postavení, jako při počátku rozpadu Sovětského svazu.
Několik dotazů na vás jako na učitele. Výrazným znakem demonstrací z 26. března byla účast školáků a studentů. Stačí říci, že 7 % zadržených tvořili neplnoletí. Nedávno natočil školák z Tomska vzkaz Medveděvovi s požadavkem, aby Medveděv přímo odpověděl na obvinění z korupce a rezignoval. V Kaluze žáci starších tříd uskutečnili protest proti korupci ve vzdělávání. Je vhodné dovolovat neplnoletým účast na politických akcích, zvlášť když často končí násilně?
A můžeme jim v účasti zabránit? Upřímně řečeno, ne. Mohu to posoudit podle svého 15letého syna. Pokud na ně budeme tlačit, půjdou na tyto demonstrace tím spíš, z protestu proti nátlaku. Já osobně pak nemám možnost volby. Jako normální otec jsem nucen jít spolu se synem. Domnívám se, že mnozí rodiče zvolili a zvolí stejnou možnost.
Je důležité pochopit, že mládež ve skutečnosti odráží to, co slyší od starší generace. Je to politická socializace, kterou procházejí doma. Zatímco jejich rodiče o tom jen mluví, mládež vzhledem ke své velké energii a zostřenému smyslu pro spravedlnost vyráží do ulic. Tento pubertální protest souvisí se změnou společenských nálad. Děti svítí odraženým světlem svých rodičů. Proto nemá smysl oddělovat protesty mládeže od celkového stavu společnosti. Zakazováním účasti mládeže na dalších demonstracích dělá vláda chybu, protože tam půjdou už jen kvůli tomu zákazu. A pokud nátlak zesílí, opustí zemi jejich rodiče.
Výzkum VŠE ukazuje, že i když 66 % studentů označuje korupci za hlavní problém země a nedůvěřuje celé “vertikále moci”, od vlády po místní úředníky a policisty, pro Putina bude hlasovat 47 %, pro Navalného jen 7 %. Protestních akcí je připraveno se účastnit jen 14 %. Skutečně je možné mluvit o hrozící “revoluci Malčišů-Kibalčišů” (postava z pohádky A.Gajdara – “Mirek Dušín” stalinistické “foglarovky” – pozn.), když ani není jasné, jak proti nim bojovat?
Za prvé – Putin i přes pravděpodobně nadhodnocený rating zůstává nejpopulárnějším politikem v Rusku. Za druhé – Navalnyj rozhodně není nejčitelnější ruský politik. Za třetí – pochybuji, že studenti v průzkumech odpovídají pravdivě. Předpokládám, že mnozí z nich, stejně jako dospělí, lžou. A za čtvrté – jak už jsem říkal, existují takové způsoby řešení krize, při nichž vzájemný poměr mezi většinou a menšinou nemá význam. Pak je důležitější už něco jiného. Důležité není “koho chcete volit”, ale “zda jste připraveni vyrazit v určitou chvílí na náměstí”.
Ministryně školství Vasiljeva se vyjádřila, že s “protestní” mládeží je třeba pracovat. Příklady pedagogů, kteří křižovali školáky a studenty za jejich sympatie k Navalnému, vyhrožovali jim (v tom se bůhví proč zvlášť vyznamenala Vladimirská oblast), pozice ministerstva školství, které schválilo promítání filmu o Navalném, ve kterém je Navalnyj srovnáván s Hitlerem, ve Vladimirské univerzitě – to vše ukazuje na to, že se učitelé odnaučili se žáky a studenty mluvit, že mezi nimi je hodnotová generační propast. Jak je podle vás jako učitele třeba s mládeží “pracovat” a je to v našem vzdělávacím systému možné?
Mohu říci s naprostou jistotou, že současný vzdělávací systém pracovat s mládeží neumí. Přednášky o politice ze strany učitelů nemají smysl, žákům se tím více vzdalují a debaty tak vedou k přesně opačnému výsledku. Proto se domnívám, že se pokusí využít systémový nátlak a kontrolu.
Ale pokud ministryně školství tak moc touží pracovat s žáky, tak pak musí pracovat ne s dětmi, ale s rodiči, může je zkusit přesvědčit, že účast dětí na politickém procesu ohrožuje jejich zdraví a perspektivy. V některých případech to může mít i výsledky, ale jen v některých. Lepší by ale bylo, kdyby představitelé vzdělávacího systému úplně zmlkli, tak by aspoň neupozorňovali na to, co se odehrává.
Zajímá se, podle vás, současná mládež vůbec o politiku? Chtějí se stát politiky nebo politickými analytiky, politology, politickými technology? Nebo je to jen mladický radikalismus, za kterým ale není chuť profesionálně se politiky zúčastnit?
Vzpoura mladých je spojena s výrazným poznáním nespravedlnosti. Děti cítí, že ani země, ani oni osobně nemají budoucnost. A pro ně je tento stav nepřijatelný. Pokud se naše generace už dejme tomu adaptovala na realitu a raději to trpně snáší a lavíruje, tak oni začínají protestovat. Nevidí jinou možnost pro realizaci svých ambicí a snah. Pokud uvažují o budoucnosti, tak politika, jako vždy, zůstane údělem menšiny. Jedná se o 3 až 5 % veškeré mládeže. Teď vidíme, že zájem o politiku vzrostl. A dokud příčiny protestu nezmizí, mládež se bude v politice angažovat.
A je pro mládež zajímavá konkrétně politologie, studium politické teorie?
Samozřejmě, existuje nevelké procento, pro které politologie zajímavá je. Ale když se seznamujete s tím, jak je v Rusku politika uspořádána, tak pochopíte, že ovlivnit ji nedokážete. Je potřeba změnit politický rámec a k tomu není vůbec nutné mít politologické vzdělání. K tomu je potřeba mít úplně jiné kvality. Proto je politologie znehodnocena. Pokud v Rusku fakticky chybí konkurenční politika, pak politologie, která stojí na západních politických principech a modelech, ztrácí svůj význam. A pak nám z toho vzniká umění pro umění, výzkum pro výzkum, teorie pro teorii.
Takže byste svému synovi a dalším mladým lidem neradil se s politologií zaplést, protože je vlastně málo užitečnou disciplínou odtrženou od praxe?
Není to cesta do praktické politiky. Je to jen zajímavé intelektuální cvičení, které nemá žádný vztah k reálné politice. A mohu říct, že většina akademických politologů (i když zdaleka ne všichni) vůbec nechápe, co se v Rusku děje. Nejsou dokonce ani schopni analyzovat aktuální politiku, natož nabízet nějaké rady, konzultace a cesty k řešení.
Poslední otázka Valeriji Dmitrijeviči. S jakým obdobím v dějinách je možné srovnávat současnost?
Rozhodně ne s rokem 1917. Nejlepší analogie je s lety 1989 až 1991, kdy začal rozpad Sovětského svazu. Pro tehdejší dobu a současnost je společné, že se jedná o dysfunkční systém, který přestal uspokojovat poptávku většiny. Aparát řízení je neefektivní. Politické oživení může přejít v politickou krizi. Ekonomika je shodně závislá na ropě. Ve vnější politice se opět vyostřily vztahy se Západem. Tehdy jsme měli Afghánistán, teď Sýrii a Donbas. Navalnyj se ocitl v roli tehdejšího Jelcina: všechno, co státní moc proti němu podnikne, se obrací k jeho užitku.
Samozřejmě, každá analogie do určité míry kulhá. Ale řekl bych, že se nacházíme ve stejné situaci, jako tehdy. I když ani trochu nevěřím na rozpad státu. Ale zásadní změna politiky se mi jeví jako dost pravděpodobná. Přičemž, stejně jako tehdy se to může odehrát velmi rychle a nečekaně.
Přípravy rozhovoru se zúčastnil Alexandr Zadorožnyj
Jevgenij Seňčin
Zdroj: znak.com 23. 5. 2017
