Text, jehož překlad vám přinášíme, je zamyšlením na tím, jaké změny, pokud vůbec nějaké, může v Rusku přinést výměna lídra na postu hlavy státu. V současnosti se profiluje jediný vyzyvatel Vladimira Putina – Alexej Navalnyj – a Kreml dělá vše pro to, aby nebezpečí zažehnal. Pozorný čtenář ovšem v textu může objevit paralely (možná až příliš mnoho) k politické situaci v naší zemi.
Dmitrij Oreškin: Osvojení prázdnoty
Otázku, zda je Navalnyj špatný, či dobrý, ponecháme stranou: jde o hodnocení a to je až příliš závislé na informovanosti a zainteresovanosti. Suchým faktem zůstává, že jeho popularita roste. Ano, většinou je negativní, ale sociologové vědí, že negativní rating je pro politika lepší než žádný.
Důležité je něco jiného. Za prvé je to tendence. Například Trump měl negativních hodnocení vždy více, ale časem jejich počet klesal. Naproti tomu u Clintonové vždy dominovala pozitivní hodnocení (svého času, v době, kdy byla ministryní zahraniční, dokonce značně pozitivní), ale počet sympatizantů v průběhu doby klesal. Za druhé je třeba mít na paměti, že negativní ohlas, ostatně stejně jako ten pozitivní, se může ve společnosti poměrně snadno obrátit o 180 stupňů. V Rusku se to první stalo Leninovi (z počátku byl znám spíše jako výtržník a německý agent), to druhé Mikuláši II. Upřímné vlastenecké nadšení na počátku 1. světové války se během dvou let proměnilo ve stejně tak masové odmítnutí. A kdysi všeobecně oblíbený Gorbačov? Proslulost Navalného tedy po posledních událostech vzrostla – to je fakt. Pomáhá mu i oslabení politických pozic všech umírněnějších kritiků systému včetně “Jabloka”, o parlamentních “opozičnících” nemluvě. Jsou vyčpělí, bez chutě a zápachu. Navalnému ale nic z toho nechybí. Oni tu nejsou. On je přítomen. Oni pracují s agendou předloženou shora, on vytváří agendu vlastní.
Navalnému nedovolují vést volební kampaň (určitě ho nezaregistrují), ale on ji už vede. Začal mnohem dříve než ostatní, jezdí a otevírá volební štáby a pokaždé z toho udělá mediální událost. Zakazují mu chodit na Tverské náměstí, ale on tam chodí. Navalného úporně vytěsňují na politickou periferii. Ale místo toho, aby se zlomil, se Navalnyj radikalizuje. Sebevědomě přetahuje na svou stranu mládež a žádné státní mládežnické alternativy s tím nedokáží nic udělat. Ba co víc (hůř?), stejně tak sebevědomě přejímá i samotný pojem protestu. Už chybí jen málo, aby utvrdil svůj status jediného skutečného opozičníka.
Ano, na této cestě ztrácí konzervativnější část podpory: na Tverském náměstí bylo lidí ze starší generace znatelně méně. Tito lidé nemají rádi prudké změny, nepovolené demonstrace a mobilizační projevy vůdců. Je třeba uznat, že pro to mají historicky podepřené důvody. Mimochodem, jejich neúčast na demonstracích vůbec neznamená, že by nepatřili do řad podporovatelů. Lze spíše sledovat formování běžné struktury volební podpory: sjednocené jádro mládeže připravené riskovat kvůli ne úplně konkrétní, ale zřetelné touze po změně, a nejasná, ale rostoucí vrstva potenciálních voličů. Ti na náměstí nepůjdou a možná i v odpovědích v sociologických průzkumech budou pro jistotu o svých sympatiích lhát, ale v duchu se stále více kloní k nebezpečné myšlence, že krást příliš mnoho je přece jen ošklivé. I když, jak víme, noví se mohou ukázat ještě drzejší než ti předchozí, ale svědomí přece člověk mít musí…
Právě o tom by se mělo mluvit v prvé řadě. Pokud se v ruském politickém životě znovu nenápadně aktualizuje pojem svědomí, znamená to, že vládnoucí moc si nestojí moc dobře. Autor těchto řádek nepatří k obdivovatelům Navalného (což už bylo doloženo v časopise “Ogoňok” 3/2017). Ba co víc, považuje ho za nebezpečného politika se zřetelnými autokratickými tendencemi a s příliš zjevnou ochotou využít k dosažení svých cílů jakékoliv prostředky. Problém je v tom, že v podmínkách pseudodemokracie a pseudokonkurence se pouze takový člověk, který porušuje pravidla (protože jsou nespravedlivá), bere vše na sebe (protože všichni ostatní jsou zbabělci), jde přes mrtvoly, nešetří sebe, ani druhé, může stát alternativním lídrem. Protože všechno dělá upřímně.
Stejně upřímně, jako mladý a odvážný Lukašenko odhaloval korupci běloruských mocných, jako mladý a rozhodný Jelcin upřímně usiloval o změny. Stejně upřímně začínal Gorbačov. A Lenin, copak peníze německého generálního štábu nebral u Parvuse upřímně na zlepšení života ruského proletariátu? A mladí socialisté Mussolini a Hitler, copak upřímně neodhalovali prohnilé, zkorumpované parlamentní režimy Itálie a Německa? Jistě že upřímně, a jak upřímně! A lid to cítil a ochotně se přidával…
Ponecháme stranou mudrování ohledně kremelského projektu a úvahy nad tím, kdo a na jaké příčce systému ho podporuje. Zákulisní plány nebo tlačenky nejsou podstatné. Jde o to, jestli v Rusku je jiný člověk (jiný projekt?) připravený dát pro splnění svých nejvyšších cílů v sázku absolutně vše – rodinu, rodinnou firmu, svobodu svou i bratrovu, svůj vlastní zrak, obvinění z trestných činů. A to hlavní: proč pro dostižení tohoto zcela legálního cíle – stát se hlavním představitelem země – musí překonávat tolik překážek, které jako kdyby byly vypůjčené z ruských pohádek nebo hrdinského eposu.
O rok mladší Emanuel Macron se stal prezidentem Francie bez vězení, antonů, zelenky v očích a lámání rukou. Ve Francii byla jeho ústavní práva jako občana a prezidentského kandidáta z jedné strany chráněna skutečně fungujícími zákony, skutečně nezávislými soudy, reálnými mechanismy právního státu, normálními volebními komisemi a svobodným přístupem ke sdělovacím prostředkům. Ze strany druhé Macron po svém zvolení prezidentem velmi dobře ví, že je jen najatý úředník a nic víc. Ve své případné zvůli je přísně omezen těmi samými zákony, soudy a tiskem. A že není vůbec žádným vůdcem, demiurgem, hegemonem, spasitelem, připraveným projít ohněm i vodou, aby pak, v oblacích slzného plynu, v záblescích neonových reklam usedl na trůn neomezeného Všemohoucího. Ale právě toto požaduje od uchazeče na funkci lídra jak sociokulturní šablona Ruska, tak i vertikální systém současné moci.
To už není problém nezákonného Navalného, nerozumné mládeže, kremelského, nebo washingtonského projektu, či majdanu, který sem zavlekli cizí agenti. A není to ani problém knih, které by bylo nejlepší všechny spálit – spolu s internetem a – podle rady Sorokina ze Dne opričnika – i s cestovními pasy. Ne, za tím probleskuje cosi fundamentálního a většího. Trochu Ivan Hrozný s károu zkrvavených těl v aréně cirku, trochu Hloupý Ivánek s kroužkem mladých přírodovědců u výběhu koníčka Hrbáčka v zoologické zahradě.
Hrát podle sociokulturní šablony je nejjednodušší a nejúčinnější. Vyjeté koleje, vlastní cesta, historická trajektorie a tak dále. Ale na dvorku teď vládne konstruktivismus a odlišovat se chytrými slovy je stále těžší. Všichni mají svou osobitou cestu. Všichni mají “path dependence”. Ale proč bylo potřeba krást po kapsách drobné, lhát v televizi, vypustit Čurova na volební hřiště a polévat se zelenkou? Předpokládalo se, že se vše zapomene, odezní, rozplyne. Ale ukazuje se, že ne, všechno ne. Cosi zůstává. Možná, že si toho hned ani nevšimnete. Ale tímto způsobem se nenápadně formuje trajektorie…
Už Puškin o Navalném (pravda, měl na mysli Borise Godunova, který byl také ambivalentní osobností) velmi prostě řekl: “Je odvážný, toť vše – a my…”
Události na Tverském náměstí přinesly největší ztráty G. A. Javlinskému. Ještě včera vypadala konfigurace politické konkurence takto – Putin a prázdnota. Přičemž příjmení prázdnoty mohlo být různé: Zjuganov, Mironov, Žirinovskij. V tomto rámci nevypadal Javlinskij určitě hůř než ostatní. Od léta 2017 se ale konfigurace konkurence mění. Další snaha Javlinského je už zbytečná.
Zdroj: snop.ru 21. 6. 2017
