Vojenský historik Konstantin Gajvoronskij o tom, jak s pomocí vnější hrozby zničit vnitřní opozici.
Začala sbírka peněz na stavbu letky “naše odpověď Chamberlainovi”, všude se konaly nekonečné mítinky s rezolucemi, instrukce, jak zacházet s plynovými maskami.
Třetina Rusů si myslí, že budoucí prezident, ať se jím stane kdokoliv, by měl držet pevnější linii domácí politiky, jak vyplývá z nedávného šetření centra Levada. Přesně před 90 lety o to občané prosili Stalina.
Specifikum “bojového poplachu” v roce 1927, který se stal milníkem v domácí politice SSSR, je v tom, že vznikl, jak by se zdálo, z ničeho. V lednu roku 1927 Vorošilov a Bucharin na stranické konferenci varovali zemi: “Nyní vstupujeme do takové etapy historie, kdy naši třídní nepřátelé nám nevyhnutelně vypoví válku.” Proslovy vyšly v novinách, v příhraničních regionech se zvedla panika, lidé začali skupovat sůl, sirky, kroupy.
Tisk se chopil tématu prostřednictvím reportáží o manévrech a rad obyvatelům, jak se chovat v případě plynových útoků. Debaty o budoucí válce byly všude na pořadu dne . Ve “Dvanácti křeslech” napsaných v roce 1927 Korobejnikov ne náhodou pronáší větu: “Žijeme jako na sopce.”
Ale, nehledě na ujištění Ostapa Bendera členům “Svazu meče a pluhu“ o pomoci zahraničí, samo zahraničí nemělo o svých agresivních záměrech ani tušení. Nikdo nepřesunoval k sovětským hranicím tanky, netvořil nové divize, neplánoval rozšíření na východ. A Vorošilov o tom moc dobře věděl, tím spíš, že v tom samém lednu roku 1927 IV. správa štábu RKKA (vojenská rozvědka) podala hlášení: ”Podle (pravděpodobným protivníkem) uskutečněných opatření v roce 1926 a těch plánovaných na rok 1927 nelze uvažovat o blížící se přípravě na válku v příštím roce.”
Rozdíl mezi spokojeností v Evropě a hysterií v SSSR potřeboval vysvětlení. A lidový komisař pro zahraniční věci Čičerin, který se dlouho léčil v Německu, a proto zůstal poněkud odtržený od života, takové vysvětlení dostal: “Vrátil jsem se domů ze Západní Evropy v červnu roku 1927. V Moskvě všichni mluvili o válce, snažil jsem se jim to vyvrátit. Nikdo se nechystal na nás zaútočit, říkal jsem. Potom se mi díky jednomu spolupracovníkovi rozsvítilo. Řekl: “Tss! To všechno víme. Ale musíme využít tyto fámy proti Trockému!”
Teorie a praxe socialismu
Poslední rok života Lenin považoval soupeřivost mezi Stalinem a Trockým za hlavní nebezpečí pro stabilitu strany a země. Na začátku roku 1927 boj o moc mezi nimi došel do rozhodující fáze.
Byl postaven jako konflikt dvou teorií – budování socialismu v osamocené zemi Stalina a permanentní revoluce Trockého. Trockij předpokládal, že kvůli své zaostalosti Rusko nezvládne vybudovat socialismus samo: stranická byrokracie si osedlá proletariát a zabije revoluci. Za jedinou šanci považoval vítězství revolučního hnutí v “kulturní” západní Evropě, a to znamenalo vsadit na vyostření třídního boje tamějšími komunisty.
V roce 1925 Trockij napsal knihu “Kam jde Anglie?”, v níž dokazoval, že i tato země stojí na prahu revoluce. V tomtéž roce vznikl ze Stalinovy iniciativy “anglicko-ruský odborový výbor”, což znamenalo spolupráci SSSR s umírněnými britskými tradeunionisty. Trockij, který v tu dobu vytvořil spolu s Zinovjevem a Kameněvem “novou opozici” v Ruské komunisté straně (bolševici), to považoval za kolosální omyl.
V roce 1926 v Anglii odpověděli horníci na snižování mzdy o 13 % a navýšení denní pracovní doby na 8 hodin stávkou. 4. května poprvé v historii země vyhlásily odbory všeobecnou solidární stávku. Tohoto, podle Kennetha Morgana, “nejostřejšího třídního konfliktu v dějinách Británie” se účastnilo přibližně 5 milionů pracujících.
Trockij byl týden celý blažený. Ale odboráři se nechystali vytvořit dělnickou gardu a zaútočit na Buckinghamský palác, za týden stávku ukončili (horníci s finanční podporou Kominterny pokračovali ve stávce dalších sedm měsíců).
Pro opozici se dalším důkazem chybné Stalinovy linie staly peripetie čínské revoluce, kterou považovali za největší šanci ke vzbouření celé Asie. Ale Komunistická strana Číny podle zadání Moskvy zpočátku spolupracovala s “progresivně buržoazním” Kuomintangem, jenže pak Čankajšek začal s vyvražďováním komunistů. Sovětský svaz na desítky let vliv na Čínu ztratil.
Tyto spory by zůstaly jen přestřelkami, kdyby nebylo jedné okolnosti: sovětská ekonomika se otřásala mnohem víc než anglická. Mzdy pracujících poklesly o 25 až 50 procent, rostla nezaměstnanost i počet stávek a podzemních skupin typu “Rabočaja pravda” (Dělnická pravda) a ”Rabočaja grupa” (Dělnická skupina). Od stávky britských rozměrů zachraňovala Sovětský svaz jen neexistence nezávislých odborů. “Odbory jdou cestou kompromisů a prodávají nás, stejně jako MacDonald prodává anglickou dělnickou třídu,” takové “řeči” zachytilo OGPU (následnice Čeky а GPU, předchůdkyně NKVD, MGB a KGB – pozn. překl.).
“Nová opozice” se svou kritikou Stalina, s hesly boje “proti kulakům, nepmanům a byrokratům” mohla teoreticky sehrát roli agitátora, propagandisty a organizátora “druhé revoluce”, o jejíž nezbytnosti už se mluvilo v dělnickém prostředí. OGPU mělo informace o spojení stávkujících s “jednotlivými opozičníky”.
Vůdci opozice sice ztratili všechny posty v aparátu, ale zůstávali členy ústředního výboru se značným přístupem ke sdělovacím prostředkům. 9. května 1927 Zinovjevův projev z moskevského Domu odborů k 15. výročí “Pravdy”, ve které kritizoval Stalina za neúspěchy v Anglii a Číně, vysílal rozhlas po celé zemi.
“Neodkladně zkrotit opozici ”
12. května jako na objednávku vnikne policie v Londýně do sovětské obchodní mise a prohledá ji – hledá důkazy spojení mezi SSSR a komunistickou propagandou v Anglii. Generální tajemník neváhal takový dárek využít. 24. května na plénu výkonného výboru Kominterny Stalin řekl: “Musím říci, že si Trockij nevybral pro své útoky na stranu a Kominternu příliš vhodnou chvíli. Právě jsem dostal zprávu, že se anglická konzervativní vláda rozhodla zpřetrhat vztahy se SSSR. Je zbytečné dokazovat, že teď přijde všeobecná kampaň proti komunistům. Ta už začala. Hrozí VKP(b) [Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – pozn. překl.] válkou a intervencí. Jiní jejím rozdělením. Rodí se něco jako jednotná fronta od Chamberlaina po Trockého.”
A skutečně, za tři dny Anglie ukončila diplomatické vztahy s Moskvou. 1. května ÚV VKP(b) vyzval “všechny pracující”, aby se připravili “v nejhorším případě” – k válce. Začala sbírka prostředků na vybudování letky “Naše odpověď Chamberlainovi”, všude se pořádaly nekonečné mítinky s rezolucemi a cvičení s plynovými maskami, v srpnu plénum ÚV vyhlásilo, že “nebezpečí kontrarevoluční války proti SSSR je největším problémem probíhajího období”.
Zpoza hranic na to všechno hleděli nikoli bez překvapení, protože bojovat se SSSR se nikdo nechystal. Sám Austin Chamberlain, hlava Foreign Office, v Ženevě při setkání s kolegy z Německa, Japonska, Francie a Belgie prohlásil, že nemá v úmyslu “zaplést do této věci žádnou jinou zemi”, a dal tak na srozuměnou, že mluví o vnitropolitických problémech Británie, ne o válce. V Evropě 20. let by se prohlášení o nezbytnosti války rovnalo politické sebevraždě. Dokonce zabití sovětského vyslance ve Varšavě 7. června ruským emigrantem, které Stalin s dávkou patetismu srovnával s výstřely v Sarajevu v červnu 1914, vedlo jen ke krátkému ochlazení vztahů s Varšavou (do září). Pilsudski si nepřál bojovat o nic víc než ostatní.
Ale válečná agitace nebyla určena do zahraničí. “Teror, na který se zaměřují agenti Londýna, je otevřená příprava na válku. V souvislosti s tím spočívá hlavní úkol v očištění a upevnění týlu, protože bez pevného týlu je nemožné organizovat obranu (…) abychom upevnili týl, je nutné zkrotit opozici teď, bezodkladně,” hřímal Stalin v červnu. “Co můžeme po tom všem říci o naší opozici, o jejích nových útocích na stranu tváří v tvář hrozbě další války?” psal v červenci v “Pravdě”. “Při přípravě k obraně musíme v naší straně vybudovat železnou disciplínu (…) zkrotit všechny ty, kdo naši stranu dezorganizují (…) ty, kdo vrážejí klín mezi naše bratrské strany na Západě a na Východě,” říkal z tribuny na stranické konferenci v srpnu. Kol dokola se od těchto projevů a článků šířila masivní kampaň proti opozici, všude se přijímaly odsuzující rezoluce a straníkům opozice bylo doporučováno, aby “před stranou složili zbraně”.
Už v červnu OGPU zaznamenalo změny v náladě “hlavních pracujících kádrů”. Ty “všeobecně schvalovaly opatření sovětské moci v boji se špionáží (20 zastřelených) a diverzí, požadovaly zpřísnění opatření (…) v popředí jsou návrhy “rozšířit pravomoci GPU”, “vyhlásit rudý teror” (“vyhlásit výjimečný stav, ten všechny ty nepmany a odpadlíky přivede k rozumu rychleji”; “Je potřeba všechny bělogvardějce pozabíjet, jen to může sovětskou moc zachránit”)”.
Proč nevyjít vstříc přáním pracujících? Tím spíš, že už 25. února 1927 vstoupil předčasně v platnost proslulý článek 58 trestního zákoníku o boji s kontrarevoluční činností. 23. června Stalin navrhuje OGPU: “Bylo by dobré uspořádat jeden, dva exemplární soudní procesy v souvislosti s anglickou špionáží”. Následujícího roku vypukne Šachtinský proces – jako první v řadě, který se stal vizitkou socialismu let třicátých.
Potají účtovali i s trockisty: na počátku roku 1928 bylo vedle 9000 zatčených “odpadlíků” zadrženo i 1500 opozičníků (je zajímavé, že přesně tolik komunistů izolovala britská policie v době stávky). Opozičníky odřízli od sdělovacích prostředků, očerňovali je a odebírali jim stranické průkazy. V říjnu vyloučili Trockého a Zinovjeva z ÚV, v listopadu ze strany. Brzy odjedou do vyhnanství. Pokus opozice zorganizovat 7. listopadu alternativní demonstraci byl potlačen: účastníky rozehnali, nahnali do dvorů a zbili, mnoho jich zatkli.
15. sjezd strany uskutečněný v prosinci vyhlásil “likvidaci trockismu” a upevnil Stalinovo vítězství. Téhož měsíce uvedlo OGPU v “Přehledu politické situace v SSSR”: “Po sjezdu zmatek, úvahy a diskuse na téma opozice mezi pracující třídou značně poklesly. Jen nevýznamné skupiny pracujících, u nichž zhoršení materiální situace vzbuzuje zlobu vůči vůdcům strany a odborů, pokračují ve vyzdvihování opozice jako “jediného ochránce pracujících”.”
Zneklidňující sociologie OGPU
“Záměrné kultivování xenofobie jako metody k ovládání skupiny lidí s cílem dosažení cílů lídrů skupiny”, jak se tomu říká v psychologii, posloužilo jako zástěrka, jak se vypořádat s, v té chvíli jedinou, reálnou opozicí Stalina v zemi. Ale imitací vojenské hrozby Stalin fakticky v zemi uskutečnil sociologický experiment gigantických rozměrů, který v důsledku nevedl k plně povzbudivým výsledkům.
Ukázalo se, že pokud v prostředí “uvědomělých” pracujících byly nálady plně “obranářské”, tak směrem dolů po sociálním žebříčku to tak příznivé nebylo. Například nezaměstnaní se vyjádřili krajně radikálně: “Za Židy a komunisty bojovat nepůjdem”; “Ať jdou bojovat ti, co berou 300 rublů”. A kdyby se jen vyjádřili. V lednu ve volbách do lenigradského sovětu prošla díky nim polovina kandidátů naladěných otevřeně antisovětsky. Věty “za starého režimu bylo líp” bylo slyšet všude.
Na venkově byli ochotni bránit SSSR masově jen chudáci. Mezi rolníky s průměrnými majetky se vedly řeči o tom, jak “změnit Rudou armádu na zelenou”, t.j. vyfasovat flinty a obrátit je proti sovětské moci. A co teprve kulaci…
Na tuto “sociologií OGPU” připravenou půdu dolehla v zimě 1927/28 krize v dodávkách obilí. K dávné nespokojenosti rolníků s nízkými výkupními cenami se připojily zvěsti o hrozící válce a obilí tak zemědělci začali ukrývat. Zemědělci dodali státu jen 300 milionů pudů obilí oproti 430 milionům v předchozí sezóně. Země tak zůstala bez valut pro industrializaci, ve městech vyrostly fronty na chleba. “Venkov svými dopisy usilovně zatahuje rudoarmějce do vesnických záležitostí a dokonce požaduje od svých synů v armádě pomoc a protiakce proti kuplířům s obilím (…) v jednotlivých případech žádá ozbrojenou podporu,” sdělovalo politické velení Rudé armády v únoru roku 1928. To vše v důsledku vedlo k předčasné kolektivizaci, aby “venkov ohnul hřbet”.
Ale “válečný poplach” se ukázal být příliš dobrým prostředkem sociální mobilizace na to, aby se ho moc vzdala. “Při návratu domů ze zahraničí je šokující to očekávání války a odpovídající propaganda v tisku,” napsal do deníku akademik V. I. Vernadskij v roce 1928. Ve třicátých letech nabude odhalování “trockistických agentů, nádeníků mezinárodního kapitálu” permanentní charakter a přejde do potoků krve roku 1937.
Autor je vojenský historik.
Zdroj: vedomosti.ru 14. 7. 2017
