Arkadij Babčenko: Rozhovor pro Cenzor.net

Arkadij Babčenko zveřejnil na svém facebookovém profilu dlouhý rozhovor, který poskytl serveru Cenzor. net a připojil k němu následující komentář:

„Jak jsem slíbil, zpřístupňuji zde rozhovor pro Cenzor.net, který se mnoha lidem nepodařilo otevřít.

Je to jeden lepších rozhovorů, které jsem dal.

Hluboký, nebanální, profesionální.

Irina Romalijská je prvotřídní novinářka.

Je to vážné čtení. Není to jen tak, je to pěkná dřina.“

Arkadij Babčenko: Rozhovor pro Cenzor. net

Proč jsi šel bojovat do první čečenské války?

Povolali mě. Byl jsem správný ročník a nikdo se mě na nic neptal. Vlastně jsem neměl na vybranou, ačkoli jsem do války i sám chtěl. Měl jsem načteného Remarqua a o válce jsem měl romantické představy, asi jako kterýkoli jiný sedmnáctiletý kluk. Oblékli nás (půl druhého tisíce lidí) a zeptali se: “Chceš jít sloužit na severní Kavkaz?” Řekl jsem: “Chci.” Většina jich odmítla, ale stejně je tam naveleli všechny. Ještě jsem ale zůstal sloužit v Mozdoku (město v republice Severní Osetie, která je součástí RF, leží na hranici s Čečenskem). Zato ostatní jeli přímo do Čečenska.

Proč říkáš, že sis kvůli Remarquovi představoval válku romanticky? Mně to připadá, že ji moc neromantizuje, spíš naopak.

Neromantizuje ji, pokud ho člověk čte jako dospělý. Potkalo mě to samé a tak jsem to pochopil. Čím víc chce člověk ukázat svinstvo války, tím lépe se jí snaží popsat. A čím lépe ji člověk popisuje, tím víc se zdá být romantická. Já psal a psal a pak jsem dostal dopis od jednoho čtenáře: “Zdravím Vás, Arkadiji, stále Vás čtu. Nesmírně Vás obdivuji a jsem z Vás naprosto nadšený. Chtěl bych být jako Vy. Jmenuju se Dima a je mi 17.” Dovedeš si asi představit, jak mě to zamrazilo. Říkal jsem si: Do háje, kámo, ale já to psal, abys nebyl jako já.

A kdy ti došlo, že válka není romantická?

Hned jak nás přivezli do Mozdoku. Jeli jsme tam den a půl. Samý vtípek, vysmátí, a když vlak zastavil, na vedlejší koleji stál vlak se zničenou vojenskou technikou z Čečenska. Třicetitunové tanky převrácené naruby. Kolem vlaku šla nějaká paní s šátkem a my se jí zeptali: “Teto, co je tohle za město?” A ona řekla: “Mozdok, mládenci. Tohle je Mozdok.” A něco v tom, jak to řekla, způsobilo, že nám najednou vůbec nebylo do smíchu.

A jaká etapa války to byla?

To byl rok 96. V létě. Válka trvala už rok a půl.

Takže do Ruska už se tou dobou vraceli mrtví?

Ano.

A viděl jsi nějaké pohřby?

Ne, když je člověku 18, tak ho nic takového absolutně nezajímá. Viděl jsem samozřejmě reportáže na NTV, jak hoří tanky, jak je rozmlácený Groznyj… ale když je ti 18, tak se tě to moc nedotkne. Nic takového ještě nechápeš. Protože když je ti 18, jsi prostě nejlepší, jsi nesmrtelný, s tebou se nic zlého nemůže stát. Nemáš rozum a nechápeš, že můžeš skončit v řiti. Neměl jsem tušení, kde je Čečna, ani kvůli čemu se tam ta válka vede, o co tam přesně jde.

Copak jsi nevěděl, co je to útočná válka nebo nespravedlivá válka? Nebo ses prostě domníval, že si jen berete zpátky území, které nám patří, nepouštíte pryč separatistické regiony?

Víš, armáda v takových kategoriích vůbec neuvažuje. Než jsem vstoupil do armády, vůbec jsem nepřemýšlel. Měl jsem za sebou dva roky na univerzitě, víno, holky, večírky a to bylo všechno… A když jsem se dostal na vojnu, bylo to vlastně stejné.

Od prvního dne je tam člověku tak blbě, že je mu vlastně všechno jedno. Rozhodně nepřemýšlí o tom, k čemu ta válka je a za co bojuje. Kdokoli se dostane na vojnu, má už jen dvě myšlenky. První: “Tohle se mi ve skutečnosti neděje, to musí být nějaké kino.” Člověk ztuhne, chodí s vytřeštěnýma očima, prostě nemůže uvěřit, že by se něco takového může být skutečnost. A druhá myšlenka je: “Kéž bys mě, mami, vůbec neporodila.” A pak už jen touží po tom, aby (prosím za prominutí, ale lepší slovo pro to prostě není) vyjebat odtamtud. Jiné slovo pro to nemám. Pak se už člověk vůbec nestará o to, proč a zač.

A rodiče tě pustili? Dobrá, chápu, že v 18 letech má člověk v hlavě prázdno, ale rodiče přece museli nějak reagovat. Jsou starší.

Rodiče na to reagovali špatně. Že jsem v Mozdoku se máma dozvěděla, až když jsem tam přijel. Napsal jsem jí odtamtud dopis – Všechno je tu v pořádku, válka tu není. A když jsem pak napsal, že jedeme do Čečenska, máma to nevydržela a přijela za mnou. Babička chodila prodávat čokoládu do tramvají, aby vydělala mámě na cestu. Máma pro mě vyrazila, nocovala na přechodech a pak dorazila. Byli jsme někde v poli, přijel tam můj velitel z Mozdoku a řekl: “Babčenko, sbal se. Přijela za tebou máma. Všechny už sjela na tři doby….”

Vybojovala pro mě opušťák kvůli nemoci otce. Otec tehdy skutečně onemocněl. Můj velitel – Konstantin Grigorijevič Savčenko (dlouho jsem se ho pak pokoušel najít, v seznamech zabitých není, tak doufám, že je naživu) tehdy mámě řekl: “Vezměte ho odsud, protože jinak ho tady zabijou.” Tak mě máma sbalila a odjel jsem. Doma jsem chvíli pobyl. Když jsem přijel, ukázalo se, že jsem tam chytil dyzenterii. Onemocněl jsem a musel si prodloužit opušťák… Ale stejně jsem se pak vrátil.

Proč?

To už byla PSP – Posttraumatická stresová porucha. Člověk nemůže opustit kluky, stanou se jeho rodinou. Ten, kdo stanovil věk odvodu na 18 let, byl velmi chytrý. Velice chytrý. Protože člověk v tom věku ještě nemá rodinu, dům, závazky, povinnosti, nemá nic. A vztah k rodičům je v tom věku dost slabý.

Na matky se ptám proto, že chci pochopit lidi, kteří dnes v naší zemi jdou bojovat. Jejich matky se jim to možná také snaží rozmluvit, vrátit je domů.

Jak je to dnes, to ti neumím říct, protože je to úplně jiná situace. Vždyť první čečenskou válku ruská společnost vůbec nepřijala. Přijímala ji nepřátelsky. Organizovaly se obrovské protestní pochody proti válce. Desítky, pokud ne stovky tisíc lidí. Protesty byly velmi silné.

Boris Němcov (ruský opoziční politik zavražděný v roce 2015) sebral milion podpisů proti válce v Čečensku! Existovalo hnutí matek vojáků. Chodily po Čečensku s fotografiemi a hledaly své syny, kteří doslova beze stopy zmizeli. Teď je nálada úplně jiná. Neslyšel jsem o tom, že by někdo jel do Doněcku hledat svoje děti. Je vidět, že v hlavách lidí došlo k nějaké kardinální změně.

Vyprávěj o tom, jak jsi v první čečenské válce bojoval.

Osobně jsem v první čečenské válce bojovat nestihl. V Mozdoku nás zůstalo 10 a odtud jsme do Čečenska dojížděli. Byli jsme vždy dva týdny v Mozdoku a 2 týdny v Čečensku. Courali jsme sem a tam. A tam jsem měl skutečně parádní výstup. Představ si scénu: srpen 1996, separatisti dobyli zpět Groznyj, bylo to tam naprosto šílené, tupá řezničina. Byl tam už celý pluk a nás poslali do sběrného praporu. 96 lidí. Spojaři, kuchaři, řidiči, vyškrábli ode dna, koho kde splašili… Kdybych o tom někdy v životě točil film, tak tahle scéna tam určitě musí být, protože je nezapomenutelná: vedro, 40 stupňů, zaprášený buzerplac, na tribuně jen velitel pluku a jeho zástupce, orchestr v počtu dvou muzikantů (trubka a buben), nás 96 pochoduje křivým parádním krokem za zvuku tklivého Loučení Slovanky, a najednou k nám běží pošťák s telegramem a řve: “Babčenko, Babčenko!!!” Běží ke mně a říká: “Tady máš! Umřel ti táta.” Takže všichni jeli do Čečenska a já zpátky do Moskvy. A tentokrát už jsem se nevrátil.

Tentokrát tě už máma udržela doma?

V Moskvě byla taková kancelář – Centrum pro vojsko. Tam posílali všechny, kdo se nějak vzdálil od jednotky. Po pobytu v nemocnici, ty, kteří se dostali ze zajetí, dezertéry… Párkrát mě odtamtud chtěli poslat zpátky do Čečenska, ale já už jsem nechtěl. To už byl podzim. A já jsem už sám zpátky nechtěl, protože bylo jasné, že válka je prohraná. Všechno jsem podělali. Chasatjurtský mír byl podepsaný a šlo jen o to, jak odtamtud stáhnout vojska.

Ale stihl sis zabojovat?

Do skutečného boje jsem se nedostal. Pro mě první čečenská válka spočívala v tom, že jsem kopal latríny a kryty, stále se někam přesouval, hledal dřevo na oheň a stavěl stany. Čas od času na mě někdo vystřelil a pak jsem vůbec nechápal: kdo, co, odkud, proč. To nás prostě nenaučili. Nejsilnější zážitek, který jsem měl, se stal na letišti v Mozdoku. V koloně aut nás vezli na letiště, kde přistávaly vrtulníky z Čečenska. Z těch vyložili těla ve vacích, a místo nich naložili živé vojáky v nových uniformách. To zapůsobilo hodně silně. A pak zapůsobilo ještě něco. Byl jsem spojař a to člověk sedí a poslouchá hlášení: “Šamil Basajev se zmocnil dvou vozidel s grady a postupuje na Mozdok.” A člověk je sám v kasárnách a ve dvě v noci musí to hlášení někomu předat. Nebo: “V Prochladném všechny pobili, potřebujeme posily.” To na psychiku strašně silně působí.

Došlo vám někdy, že vrchní velení země a armády se na vás vykašlalo?

Jinak to ani být nemohlo. Ten pocit zrady byl absolutní.

Kdy?

Stále. Od prvního do posledního dne. Poslali osmnáctileté kluky bůhvíkam a neřekli jim, co mají dělat. Když jsem do Čečenska přijel, neuměl jsem ani střílet. To nás nenaučili. Neměli jsme vůbec nic. Velitelé chlastali. Nikdo netušil, co se děje. Velitel mojí roty, kapitán Minajev, nebyl ani jednou střízlivý. Takže jsi zašla za kapitánem Minajevem a ten ležel bosý ve skladu a z pusy mu tekla slina. Jinak si ho nepamatuju. Starší praporčík Konstantin Grigorijevič Savčenko byl skvělej chlápek a táhl celou rotu. Ale v jednom okamžiku jsem odjel na opušťák a když jsem se vrátil, byla celá rota v Čečensku. Zůstal jsem úplně sám. Nikde nikdo. A všichni na tebe kašlou. Žil jsem v kasárnách, pak jsem z kasáren odešel a spal jsem venku pod keřem, chodil jsem do letní jídelny a kradl tam jídlo, no, nebo jsem spíš žebral. Zaťukal jsem na okno a prosil: “Teta, dala byste mi chleba?” Dostal jsem chleba a karbanátek. Nažral jsem se a šel, co já vím, třeba do nemocnice a tam nějak další tři dny zabíjel čas. Prostě jsem tam jen tak vegetil. V oficiálních zápisech vlastně nejsem až doteď. Starší praporčík Savčenko mě totiž do seznamu roty zanesl, ale potom u pluku vypukla epidemie dyzentérie a s tím seznamem jsem si mohl tak maximálně vytřít zadek. A konec.

Pochop, byli jsme prostě banda osmnáctiletých výrostků se samopaly. Byli jsme k ničemu, nikdo nás nepotřeboval. Čas od času je někam poslali a oni tam pak po tisících zařvali.

Po první čečenské válce ses vrátil do Moskvy. Čím ses zabýval?

Vrátil jsem se na univerzitu. Po dvou letech ti diplom rozhodně nedají, takže jsem to tam musel nějak doklepat. V den, kdy jsem diplom dostal, jsem zapnul televizi a zjistil, že začala druhá čečenská válka. Druhý den jsem šel na vojenskou správu.

Protože jsi šel za svými?

Ne, už jsem tam nikoho neměl. Když začala druhá čečenská válka, už tam nikdo z mých kamarádů nebyl. Ale tehdy jsem z toho měl fakt pěkně zamotanou kebuli. Na normální život jsem si nezvykl. I ten můj návrat nebyl normální. Před dvěma hodinami jsem byl tam, kde z helikoptér vytahují mrtvoly a bác! – najednou jsi v Moskvě! Všude kasina, mercedesy, prachy, zločinci v offroadech, noční kluby… to prostě hlava nepobere. V hlavě ti přecvakne a takový svět to odmítne chápat. Nemůžeš to vůbec vystát. Zůstane ti jen jeden pocit: lidi, vám snad totálně přeskočilo? Vždyť je válka, zabíjejí tam lidi, vraždí děti a vy si tady chodíte do kasina, jezdíte v mercedesu a stavíte banky? A nenávist je pak úplně neuvěřitelná. Začneš nenávidět… (hledá správné slovo)

…život v míru?

Život v míru.

Uhlazenost a naparáděnost?

Ano, přesně. Začneš nenávidět to město, kterému je válka ukradená. Je ti jasné, že tam vůbec nepatříš. Připadáš si jako debil, protože během těch dvou let, pouhých dvou let, které jsi strávil tam, tví spolužáci začali dělat nějakou kariéru, začali vydělávat peníze. A ty do toho nezapadáš, jsi jako páté kolo u vozu…

Život v míru jsem naprosto nesnášel. A když začala válka, tak jsem do ní prostě vyrazil. A bylo mi úplně fuk, o jakou válku jde.

Takže, upřímně řečeno jsi úplně stejně mohl odjet třeba na Donbas?

Kdyby válka začala v Krasnojarsku, jel bych do Krasnojarsku. Kdyby začala v Moskvě, bojoval bych s obrovským zadostiučiněním v Moskvě. A kdyby začala tehdy v Donbasu, určitě bych tam okamžitě vyrazil a jako naprostý blbeček se samopalem bych bojoval za DLR a řval bych “Novorusko, Novorusko!” I když to bych asi neřval.

A může to být motivace některých, kteří na Donbas vyrazili? Že po předchozích válkách nemohli najít sami sebe.

Nemyslím, že by jich bylo moc, ale nějaké procento takových tam jistě bude. Mám známé, kteří tam odjeli bojovat.

A byla to právě druhá čečenská válka, kde se tvůj vztah k válce proměnil?

Druhá válka pro mě byla samozřejmě mnohem drsnější než první. Tam už jsem začal přemýšlet. V jednom okamžiku se to ve mně zlomilo. Vzpomínám si, že jsem vešel do nějakého bytu. Nebyl zničený, dveře nebyly vyražené. Ty lidi odtamtud prostě odjeli a uvnitř zůstalo vše nedotčené. A ty tam vlezeš v bagančatech a s kvérem. Na stěnách visely fotky, na poličkách byly knížky, ležel tam deník nějaké holky, tak 10, 12 let jí mohlo být. Psala si do něj barevnými pastelkami. Kreslila poníky, jednorožce, srdíčka a prince…. prostě úplně mírumilovný deník, o válce v něm nebylo ani slovo. A ty tam v bagančatech a s kvérem stojíš uprostřed takového klidu a čteš si deník malé holky.

A je to jako kdyby tě vzali polenem. Do háje!, říkáš si, co tady vlastně dělám?! Tohle je cizí země, cizí dům, cizí byt. Já jsem Rus a bydlím v Moskvě. 2 tisíce kilometrů odsud. Vždyť já jsem sem nemusel, vůbec tady nemám být. Mohl jsem prožít život úplně jinak a v Čečensku bych třeba nikdy nebyl. Proč jsem jsem vlastně šel a proč tu teď stojím se samopalem?!

Tehdy to prostě prasklo. A pak už o tom začneš přemýšlet. Pochopíš, že jsme vtrhli do cizí země, a začneš to analyzovat. Dojde ti, že se tady nechováme správně. Copak nás přece nevychovali jinak? Vždyť to nejhorší, co se kdy stalo, byla druhá světová válka, když k nám vtrhli Němci. A pak pochopíš, že taktika protipartyzánské války je ve skutečnosti všude stejná. A najednou vidíš, že se chováš úplně stejně, jako se Němci chovali v Bělorusku: stavíš velitelské posty a za nimi kontrolní posty a mezi nimi jezdíš výhradně v obrněncích v doprovodu tanku. V noci na tebe střílí, kolem jsou partyzáni.

Jsi okupant v cizí zemi. A v duchu se obracíš k velení a říkáš si: Kurva, mládenci, to jste trochu podělali. O tomhle jste nám pouštěli filmy a říkali jste, že to se nedělá… A v určitém okamžiku jsem prostě přestal střílet. Vidíš, že kolem tebe jdou dvě postavy, docela jistě ozbrojenci. A nevystřelíš. Ať si jdou.

Ať třeba později zastřelí oni tebe?

No, právě teď na tebe nestřílí, tak na ně taky nestřílej. Protože když na ně vystřelíš, oni začnou střílet na tebe. Naše odpověď pak bude zase silnější, přiletí posily, nakonec určitě někoho zabijí, zase další krev – tak s tím jděte někam, jen ať si radši jdou. Konec.

Všichni to ale asi nepochopili, že?

Ne, všichni ne. V druhé válce se armáda přijela pomstít. To byla jediná motivace armády v druhé válce. Armáda tam přijela už předem nazlobená, Čečence nenáviděla. Byla odhodlaná. Přitom za první války tam nenávist nebyla, ale z toho se armáda nedokázala poučit.

V jednom rozhovoru si řekl, že i v tobě se stejná nenávist jednou zrodila…

To bylo právě během druhé války, v březnu roku 2000 v Šaro-Argunu (Šaro-Argun je sídlo na břehu stejnojmenné řeky, pozn. red.) Bylo to přibližně týden poté, co zahynula celá šestá rota u Ulus-Kertu. Byli jsme tehdy u Šatoj a ten boj jsme slyšeli. Četa poslaná na výzvědy padla do léčky.

Igor, můj přítel a rodák, tehdy člověk, který mi byl z celého pluku úplně nejblíž, se dostal na pár metrů od opevněné pozice ozbrojenců a byl tam KPVT (tankový kulomet Vladimirova – red.) Igor chtěl hodit granát, vztyčil se na koleno a v ten okamžik byl několikrát zasažen. Granát mu vypadl z ruky a ještě ho stihl zalehnout. Moc toho z něj nezbylo. Neviděl jsem to, jen mi to vyprávěli.Dlouho ho odtamtud nemohli vytáhnout. Pak ho vytáhl spojař Oleg. Dodnes si vyčítám, že jsem to tehdy neudělal já.

Žes ho nevytáhl ty?

Ano, když jsem tehdy zjistil, že Igor je mrtvý, ruplo mi v bedně. Ten okamžik si pamatuju přesně. Opravdu jsem sám sebe viděl zvenku a trochu jakoby svrchu. Ležel jsem pod stromem. Asi dvacet centimetrů nad mou hlavou se do kmenu zaryla kulka. Začal jsem ji ze dřeva zuby hryzat ven. Hryzal jsem a řval. Tehdy jsem chtěl zabít všechny. Naprosto všechny: staré, děti… Zabil bych je vlastníma rukama, umlátil polní lopatkou, a nakonec bych sám zdechnul. Vůbec jsem neměl chuť žít dál. Tak to bylo.

Ale sláva bohu, nic z toho se nestalo. Přibližně za tři dny jsem se zase vzpamatoval.

A jak ses z toho stavu dostal? Nebo to přichází jako vlna a zase to odejde, jako třeba hysterický záchvat?

Ano, je to hysterie, pominutí smyslů, nahrnulo se jako vlna a pak zase samo odeznělo. Ale dostával jsem se z toho dalších 15 let. A i když ostrou fázi už mám za sebou, úplně se z toho dostat nejde. To bude trvat celý život. Už se v noci nebudím, alkohol už přestal být životní nutností. Přitom když jsem se vrátil z války, lámal jsem do sebe jednu za druhou každý boží den. Díky bohu jsem se neuchlastal. Povedlo se mi to, protože jsem se dokázal života v míru chytit. Našel jsem si práci a založil rodinu. To ale že jsem byl v Moskvě. Kdybych se vrátil dejme tomu do mého oblíbeného Vyšního Voločku (město v Tverské oblasti RF- pozn.red.), do deseti let bych umřel na cirhózu. A taky jsem začal psát. To mi taky pomohlo.

Zabil jsi někoho?

Ne. Ne… jsem přesvědčený na 95 procent, že ne. Sláva tobě, Bože.

Ale pokud tomu správně rozumím, obsluhoval jsi granátomet, takže jsi občas ani nemohl vidět, jestli jsi někoho zasáhl.

Dnešní válka je prostě taková, že nepřítele často vůbec nevidíš. Živého nepřítele – Čečence jsem skutečně viděl asi dvakrát v životě: jen se někde něco mihlo. V současné válce žiješ tak dlouho, dokud jsi neviditelný. Když si tě všimnou, jsi mrtvý. Proto válka obecně spočívá v tom, že odkudsi něco přilétá a ty odpovídáš střelbou kamsi. Kontaktní boj, kdy vidíš protivníka tváří v tvář, je poměrně vzácný. Tak proto jsem to někam pálil, pálil ze samopalu, ale jednoduše jsem se netrefil. Vždyť jsem byl spojařem i řadovým vojákem, velitelem obsluhy granátometu AGS, miřič-telegrafista obrněného transportéru, takže jsem změnil spoustu profesí. Granátometu jsem velel asi měsíc, ale nebylo třeba moc střílet. Kamsi jsme stříleli, ale můžu říct zcela jistě – netrefil jsem se.

A je to tak lehčí?

Podstatně lehčí, nesmírně lehčí. Teď blahořečím Bohu, že nemám na rukou krev. Přitom ale přece jen nechávám nějakých 5 procent na nějaký ten nešťastný případ, že nějaká ta moje střela přece jen někam doletěla…

Mohl zahynout i civilista. To je asi ještě těžší přijmout…

Samozřejmě. Po jednom, dvou týdnech, po měsíci, se ti smysly otupí, na všechno by ses nejradši vysral – vlastní život nic nestojí, ne tolik, kolik ten cizí. Ale stejně je všechno jedno, důležité bylо nezasáhnout civilisty.
Vzpomínám si na jednu příhodu. Hroznou. Přesunujeme se z šestého mikrorajonu někam do centra, nějaká střelba, vycházíme na náměstí před kinem a zboku jde po ulici skupinka žen s bílou vlajkou. Jdou těsně vedle sebe, je jasné, že uprostřed nich jsou chlapíci, tušíme to, je to hned vidět. Je patrné, že chlapy vyprovázejí.

Možná byli ranění?

Možná ranění, možná ozbrojenci, možná prostě civilisté. Ale jestli je civilista dospělý chlap, to je s ním hned amen. A vedle mě stojí chlapec, zvedá pušku, stihnu mu hlaveň obrátit nahoru a palba jde vzhůru. Říkám: ”Nestřílej, co děláš, vždyť to jsou ženský!” On: “Ale mezi nimi jsou i chlapi.” Já povídám: “Čert je vem, ať odejdou, ženský zabíjet nebudeme.” On to tehdy nechápal.

Protože až se vrátí z lesů, budou vás zabíjet?

No, asi obecně ano. Ale já jsem ho nenechal střílet. A za to taky Bohu děkuji.

Civilisté vás vnímali jako okupanty nebo jako osvoboditele?

V prvním Čečensku tam byla jedna emoce ve vztahu k Rusům – nenávist. Přijedeš do Čečenska a tam visí ve vzduchu nenávist, nožem bys ji mohl řezat. Pamatuju si, jak za naším transportérem běží kluci, tak 9, 10 let, křičí Alahu Akbar a gestem palce na krku naznačují, že nás všechny podřežou. Jenže tobě je 18 a nic nechápeš.

Nebo jsme se zastavili na kontrolním stanovišti proruské milice. Tam byl chlápek, Čečenec, tak 30 let. Díval jsem se na něj. On si toho všiml a spustil: “Co čumíš?” A já jsem cítil, že sice byl proruský, ale stejně nás nenáviděl.

A potom, když se Rusko z Čečenska stáhlo, získali na 3 roky nezávislost. Ale nepovedlo se jim vybudovat stát, celé se to zvrhlo ve zločinecké zřízení s únosy, rukojmími, přepadáním a vraždami. Když začala druhá válka, byli z toho lidi už do té míry unavení, že jim bylo všechno jedno.

Už bylo jedno kdo, jestli Rusové, Šamil Basajev, Američani, nebo třeba Marťani, klidně výsadek z jiné planety, hlavně když bude zase vládnout nějaký zákon a pořádek. Tehdy měli Rusové šanci v Čečensku nastolit mír, jenže místo toho to začalo znovu, tanky a nosiče s raketami, prásk s Iskanderem přímo doprostřed náměstí v Grozném, a zase tu byl Budanov (velitel pluku ruské armády, který byl obviněn z únosu, znásilnění a vraždy osmnáctileté čečenské dívky – pozn. red.) Zase rozmlátili Čečensko na kousky a nenávist se vrátila.

A chodily za vámi čečenské ženy a ptaly se vás, proč vraždíte jejich muže, bratry, syny, otce?

Ne, to se nedělo. Ony věděly, že to není bezpečné. Jednou k našemu pluku přišla paní, které hledala zmizelého syna. Byli jsem tehdy zrovna v místech, kde žádné boje neprobíhaly. Mluvili jsme s ní, řekli jí, že jejího syna nemáme a mít ani nemůžeme. A myslíš, že ji pak normálně pustili? Ani náhodou. Šla do vězení. Proč? Nemám páru.
S čečenskými ženami jsme mluvili hodně. Ale vždycky si držely odstup a byly velmi ostražité. Když došlo k tomu boji, ve kterém zahynul Igor, odvedli nás dolů do takové kotliny a tam byl na samotě statek. Žila tam jedna rodina, žena, muž a děti.

Ona pořád vodila krávy na pastvu a vždycky šla přes naše pozice. Zkoušeli jsme jí dávat nějaké potraviny, dávali jsme jí chleba. Tam je to totiž jak ve 14. století, není tam vůbec nic. Jídlo si brala, ale byl to pocit, jako když se bavíš s kamennou zdí. Vzala jídlo, řekla děkuju a šla.

Drancovala armáda?

Drancování bylo pro armádu základní forma zásobování. Vždyť armáda neměla vůbec žádné zabezpečení. Proto bylo drancování věc přežití, tak říkajíc ospravedlnitelná životní nutnost. Třeba ve vesnici Vašendoroj (vesnice v Šatojské oblasti Čečenska – pozn. red.), když nás převeleli, jsme šli do vsi a sebrali přikrývky… Vždyť tam byla zima, v horách… A v horách si člověk zákop nevykope. Spali jsem na skále, na sněhu. Ponožky mi přimrzly zevnitř k botám a nemohl jsem je sundat, dokud to neroztálo. Chodidla jsme měl pokrytá ledem. Tak jsme šli do vsi, odtáhli si lůžka, přikrývky, vzal jsem si tam teplý červený svetr, teplou šálu, v poničeném domě jsme našli ovčí kůže, ze kterých nám pak Žeňka ušil kožené čepice – v drtivé většině případů to rabování vypadalo takto. Ale existovalo i jiné rabování. Zavolal mě k sobě zástupce velitele čety a říká: “Podívej, je tohle zlato?” A rozvine kapesník, ve kterém má zuby z bílého zlata. Nemyslím, že by je někomu vyrazil. Ani si nemyslím, že by je ukradl mrtvole. Myslím, že je našel někde ve vybombardovaném domě, ale to je jedno… zlaté zuby v kapesníku, to není věc, kterou by člověk potřeboval, aby přežil. A co teprve důstojníci, jak ti drancovali! Měl jsem jednoho velitele roty, o kterém vím, že si z Čečenska přivezl dům.

Jak si mohl přivézt dům?

Našel si v Čečensku dům, nechal ho rozebrat a trám po trámu na obrněném transportéru ho postupně odvezl. U sebe doma ho pak zase sestavil, s dveřmi, okny… Odtáhli odtamtud koberce, televize… A velitel pluku odtamtud odjel v ukořistěném Pajeru.

A může válečná kořist představovat pro Rusy, kteří jdou bojovat, nějakou motivaci?

Ne, ne, ne. Copak by někdo stál o práci, kde ho s vysokou pravděpodobností někde sejme, ale může se odtamtud vrátit s dvěma koberci a starou televizí? Nemyslím, že by o takovou práci někdo stál.

No, ale na Donbasu si Rusové zakládali bankovní pobočky a odváželi odtud celé podniky. Tam nešlo o dva koberce a starou televizi.

Na Donbasu si samozřejmě nahrabali mnohem víc. Vykradli vily, ukradli auta. Ale víš, zaprvé je vyvést něco z Donbasu do Ruska složité. A zadruhé myslím, že to tam dělali přece jen z části místní. A za třetí, z počátku, kdy tam drancování vrcholilo, tam z Ruska jeli spíš ideologičtí soudruzi. Jeli tam bojovat proti bandero-fašistům a pochcat ty chachly (pejorativní ruský výraz pro Ukrajince, pozn. překl), kteří zaútočili na ruský svět…

V roce 2008 jsi byl v Gruzii už coby válečný zpravodaj. Bavil ses tam s ruskými vojáky? Rozumíš tomu, proč tam šli? Co je k tomu vedlo?

Ruská armáda tou dobou už byla uzavřená. Rozhovory dávali jen na písemné povolení z Ministerstva obrany. Šel jsem k Čečencům z pluku Vostok pod velením Sulima Jamadajeva. Říkám jim: “Kluci, můžem se pobavit?” A oni: “Á, novinář, posaď se s námi, pokecáme.” Takže s nimi jsem se samozřejmě bavil, ale neřekl bych, že to je ruská armáda.

A proč teď jezdí na Donbas?

Souvisí to s chudobou, beznadějí, velkoimperiálním šovinizmem a propagandou. Propaganda tady padá na úrodnou půdu.

V Rusku je chudoba?

V Moskvě, v Petěrburgu, v Krasnojarsku, v 10 – 20 největších městech Ruska se dá žít normálně. Ale celý zbytek Ruska je chudý. Žije se tam jako v devatenáctém století. V regionech je to skutečně na prd. Vyjedeš z Moskvy, jedeš 180 kilometrů k Volze, do Tveri a je to dvacáté století. Přejedeš Volhu a najednou jsi v 19. století.

Hranice, která odděluje století, je Volha, je to úplně hmatatelné. Za ní panuje beznaděj a alkoholismus. Narodíš se a žiješ ve svém Vyšním Voločku, doděláš školu a dál co? Můžeš chlastat, nebo do vězení. A najednou ti v televizi ukážou, že banderovští fašisti vraždí Rusy. A najednou máš možnost někam jet, poznat svět, protože oni to vnímají jako příležitost vyrvat se z té své beznaděje. V Čečensku takových bylo plno. Měli jsme tam kluka, který byl odněkud od Smolensku. Seděl a vzdychal. Říkám mu: “Co vzdycháš, blbečku? Všichni jsme tady ve stejný prdeli.” A on: “V jaký prdeli? Vždyť jsem viděl hory a svět. Viděl jsem život. To válka mi dala tyhle možnosti.” Je to jeden ze základních faktorů.

Znáš se s ruskými spisovateli Prilepinem a Karasjevem, kteří dřív bojovali v Čečensku, a teď na Donbasu bojují proti naší armádě.

Ano. Hádali jsem se o veteránskou otázku. Oba byli dokonce moji přátelé.

A jakou mají motivaci oni, rozumíš tomu?

Nevím. Uběhlo už 17 let. A to je strašně dlouhá doba. Jsme dnes už úplně jiní lidé. Saša Karasjev psal protiválečné povídky. Po válce se stal pacifistou. Co se s ním pak stalo a proč je teď majorem DLR, to fakt nevím. Netuším (a upřímně řečeno mě to vlastně ani nijak nezajímá), co se mu stalo v hlavě, co ho k tomu vedlo – je mi to šumák.

A Prilepin? Většinou se mi zdá, že naprosto upřímně věří tomu, co říká.

Mám periodicky se opakující pocit, že on prostě hraje nějakou hru. Je mu 40 a stále ještě nedospěl.

Ale hraje ji opravdově.

To skutečně ano. Infantilizmus je vždycky velmi upřímný.

A co například Girkin?

Girkin je idealista. Spí a vidí zrození Ruského impéria, monarchie. Prý jsme velké impérium, od moře k moři, a navíc ještě půlka Evropy je naše. Všichni se nám klanějí a platí daně. On je důstojník bílé armády, pravá ruka monarchy, svoji funkci dostal za své hrdinské činy. A žije v takovém světě. Prilepin má trochu jiný pohled na svět. Ale v obecné rovině přibližně ten samý. Je spíše levicového zaměření. A také žije ve svém světě. Pro něj je Sovětský svaz od moře k moři, kde všechny buržousty pověsíme a všude bude spravedlnost a štěstí. Ale to jsou různé případy, jsou to lidé, kteří plně žijí ve svém vesmíru.

Viděl jsi válku v Čečensku, Gruzii, na Ukrajině… V čem se liší a v čem si jsou podobné?

Už jsem říkal, že všechny tyto války jsou si podobné: válka je válka, smrt je smrt, strach je strach. Ale přitom každá válka je samozřejmě jiná. Všechny mají své jemné rozdíly, začínající od pozadí války a končící taktikou a strategií a sebevnímáním vojáků v této válce. Všechny vyjmenované války jsou stejné v tom, že to jsou ruské imperiální války. Opakuji podesáté: Rusko neválčí s Gruzií, ani s Moldavskem nebo s Ukrajinou, protože Rusko nevnímá sousední postsovětské země jako právní subjekty. Představa Ruska je, že takové státy neexistují. Rusko bojuje se Spojenými státy americkými. Na Gruzii, Moldavsko, Černou horu, Ukrajinu se dívá jako na pytle s pískem, ze kterých staví násypy kolem sebe, aby nepřišlo prokleté NATO. V takovém smyslu jsou si všechny tyto války podobné.

V dětství mi ve škole vyprávěli, že byla válka v Afghánistánu. Učili mě ctít památku tamějších padlých, vážit si raněných a tak dále. Později jsem pochopila, že to byla nespravedlivá válka, nebyla naše. Když už se tak stalo, musí teď vláda platit sociální dávky veteránům afghánské války, musí jim teď společnost stavět památníky, musejí žáci nosit karafiáty k těmto památníkům?

Poslyš, taky jsem takhle začínal: i když nemá moje země pravdu, je to moje země, i když mí vojáci byli v nespravedlivé válce, jsou to vojáci mé země, oni za nic nemůžou a, vládo, buď tak laskavá a zabezpeč je. Ty jsi je tam poslala, tak buď laskavá a připrav jim po válce normální život. Po druhém Čečensku jsem se 10 let věnoval tématu veteránů: hledal kolečková křesla, berle, peníze, prosazoval jsem operace. Ale promiň mi, Afghánistán – no, ok, dobře. První Čečensko – cože… Druhé Čečensko – no tak, lidi! Potom Gruzie, potom Ukrajina. Prdlajs, lidi, vy se už půl století točíte v kruhu. Jste debilové, nebo co? Už popáté si stoupáte na jedny a ty samé hrábě. Jak dlouho ještě! A jestli jste debilové, tak co tady vlastně dělám?! Nemůžu si vytáhnout mozek a dát ho do cizí lebky. Teď už je mi to fakt fuk. Jako když utne. Teď už nemůžu ani pomáhat rodinám těch, kdo zemřel v Čečensku, protože prostě už kategoricky nemůžu vidět nikoho v ruské válečné uniformě. Moje odtržení od toho už dospělo do krajní meze.

Kdyby na tobě závisely školní osnovy, co bys na hodinách vyprávěl dětem o veteránech afghánské války?

Vyprávěl bych jim, že to jsou naši vojáci, ať je stát poslal kamkoliv. Ale je třeba, abychom pochopili, že to byla nespravedlivá válka, že to byla válka imperialistická, a naším společným úkolem je to udělat tak, vybudovat takovou vládu, aby nikdy, do háje, naši vojáci už nikam “za plot” nelezli.

Kdy tam přestanou lézt?

Asi už nikdy. Jestli bude místo Ruska Moskovije, tak pak, možná, přestanou…

Zdroj: censor.net 27. 7. 2017