“Viděli jste někdy skutečný průkaz čekisty? Tento patřil mému dědovi. A zachoval se až do dneška,” píše na své stránce na Facebooku Vladimir Jakovlev. Muž z Moskvy, nyní žije v Izraeli.
Vladimirovi je 57 let.
Vladimir Jakovlev se veřejně podělil na internetu o své vzpomínky z dětství a s tím, jak tato skutečnost dosud ovlivňuje jeho život.
Publikujeme status beze změn.
“Pojmenovali mě na počest děda. Můj děd, Vladimir Jakovlev, byl vrah, krvavý kat, čekista. Mezi jeho početné oběti patřili i jeho vlastní rodiče. Svého otce děd zastřelil kvůli kšeftaření. Jeho matka, moje prababička, se oběsila, když se o tom dozvěděla.
Mé nejšťastnější vzpomínky z dětství jsou spojeny se starým, prostorným bytem na Novokuzněcké, kterým se v naší rodině hodně pyšnili. Tento byt, jak jsem se později dozvěděl, nebyl koupen a nebyl ani postaven, ale zabrán, tzn. násilně odebrán, bohaté rodině obchodníka z pravého břehu řeky Moskvy.
Vzpomínám si na starou vyřezávanou kredenc, do které jsem si chodil pro marmeládu. A velkou pohodlnou pohovku, na které jsme si s babičkou po večerech četli pohádky, zabalení do deky. A dvě obrovská kožená křesla, která se v souladu s rodinnou tradicí používala jen pro nejdůležitější rozhovory.
Jak jsem se dozvěděl později, moje babička, kterou jsem měl moc rád, úspěšně pracovala po většinu svého života jako profesionální agent-provokatér. Rodem šlechtična využívala svůj původ k tomu, aby navazovala vztahy a provokovala známé k upřímnosti. Podle výsledků rozhovorů pak psala služební hlášení.
Pohovka, na které jsem poslouchal pohádky, křesla a kredenc a všechen ostatní nábytek v bytě děda s babičkou nekoupili. Prostě si ho pro sebe vybrali ze zvláštního skladu, kam se odvážel majetek z bytů zastřelených Moskvanů. Z těchto skladů si čekisté zadarmo zařizovali byty.
Pod tenkým závojem nevědomosti byly mé šťastné vzpomínky z dětství nasáklé duchem krádeží, zabíjení, násilí a zrady. Nasáklé krví.
Ale jsem snad jediný?
My všichni, kdo jsme vyrostli v Rusku, jsme vnuci obětí a katů. Vše je absolutní, vše, bez výjimek. Ve vaší rodině nebyly oběti? To znamená, že tam byli kati. Nebyli kati? To znamená, že byly oběti. Nebyli oběti, ani kati? To znamená, že existují tajemství.
Vůbec o tom nepochybujte!
Myslím si, že nám příliš nedochází vliv tragédií ruské minulosti na psychiku nynějších generací. Naší psychiku. Dodnes si při loučení říkáme “Do svidanija!” a neuvědomujeme si, že “svidanije” je vlastně slovo spjaté s vězením. V normálním životě jsou setkání, shledání bývají ve vězení (v ruštině se tento pojem používá i pro návštěvu odsouzených – pozn. překl.). V normálním životě jsou setkání, „svidanija“ bývají ve vězení.
I dodnes si snadno píšeme v smskách: “Napíšu, až budu volný.” (pozn. překl. doslovný překlad “až se osvobodím”).
AŽ SE OSVOBODÍM…
Když hodnotíme rozsah tragédií ruské minulosti, obvykle počítáme mrtvé. Ale pro to, abychom zhodnotili rozsah vlivu těchto tragédií na psychiku budoucích generací, je třeba počítat nejen mrtvé, ale i přeživší.
Mrtví umřeli. Přeživší se stali našimi rodiči a rodiči našich rodičů.
Ti, co přežili, jsou vdovami, sirotky, ztratili milované, jsou posláni do vyhnanství, rozkulačení, vyhnani ze země; zabíjeli kvůli vlastní záchraně, kvůli myšlence nebo kvůli vítězství, zrazení i zrazující, ožebračení, ti, kdo prodali svědomí, proměnění v katy, mučení i mučitelé, znásilnění, znetvoření, okradení, donucení donášet, opilí na smrt kvůli nekončícímu smutku, pocitu viny nebo ztracené víře, ponížení. Ti, kteří prošli smrtelným hladem, zajetím, okupací, táborem, gulagem.
Mrtvých jsou desítky miliónů. Přeživších stovky miliónů. Stovky miliónů těch, kteří předali svůj strach, bolest, pocit neustálého nebezpečí pramenícího z okolního světa dětem, které pak samy přidaly k této bolesti své vlastní utrpení a tento strach pak předaly nám.
Jednoduchá aktuální statistika ukazuje, že v Rusku neexistuje rodina, která by tak či onak s sebou nenesla těžké následky co do rozsahu neslýchaných zvěrstev, které se v průběhu jednoho století v zemi odehrály.
Zamysleli jste se někdy nad tím, do jaké míry životní zkušenosti tří po sobě jdoucích generací vašich PŘÍMÝCH předků ovlivňuje vaše osobní, aktuální vnímání světa? Vaši ženu? Vaše děti?
Pokud ne, zamyslete se.
Potřeboval jsem roky na to, abych porozuměl historii své rodiny. Ale vím zato teď lépe, odkud se vzal můj věčný strach bez příčiny. Nebo přílišná uzavřenost. Nebo absolutní neschopnost důvěřovat a budovat si blízké vztahy. Nebo ustavičný pocit viny, který mě pronásleduje od dětství, tak dlouho, jak si pamatuji sám sebe.
Ve škole nám vyprávěli o zvěrstvech německých fašistů. Na vysoké škole o řádění čínských Rudých gard nebo kambodžských Rudých Khmérů. Ale zapomněli nám říci, že oblastí nejhorší genocidy v lidské historii, nevídaného rozsahu a délky, nebylo Německo, Čína ani Kambodža, ale náš vlastní stát.
A nepřežili tu hrůzu nejstrašnější genocidy v lidských dějinách vzdálení Číňané nebo Korejci, ale tři po sobě jdoucí generace PRÁVĚ VAŠÍ rodiny.
Často si myslíme, že nejlepší způsob ochrany před minulostí je nechat ji na pokoji, nepátrat v rodinné historii, nenacházet hrůzy, které se staly našim příbuzným.
Připadá nám, že je lepší nevědět. Ve skutečnosti je to horší. O hodně. To, o čem nevíme, má na nás neustále vliv, prostřednictvím vzpomínek z dětství, prostřednictvím vzájemných vztahů s rodiči. Jednoduše, pokud o něm nevíme, tento vliv si neuvědomujeme a proto jsme bezmocní a nemůžeme mu čelit.
Nejhorším následkem dědičného traumatu je neschopnost si ho uvědomit, pochopit ho. A jako důsledek neschopnost pochopit, do jaké míry toto trauma kazí naše nynější vnímání skutečnosti.
Není důležité, co se pro každého z nás nyní jeví jako zosobnění tohoto strachu, v kom každý z nás dnes vidí hrozbu – v Americe, v Kremlu, v Ukrajině, v homosexuálech nebo Turcích, v “nemravné” Evropě, v páté koloně nebo jednoduše v nadřízeném v práci nebo v osobě policisty u vchodu do metra.
Důležité je, uvědomíme-li si, do jaké míry jsou naše současné soukromé obavy, naše pocity vnějšího nebezpečí ve skutečnosti jen přízraky minulosti, jejíž existenci se tak bojíme přiznat?”
Facebookový profil autora: zde
