Nezaškodí si pár dní před volbami pár větami připomenout, jak vypadá život v totalitním režimu. Ovšem tohle je vzpomínka na život v SSSR – nás se nikdo bát nebude.
Zato z nás měli strach.
A respekt.
Jdeš ze školy v debilních sandálcích, v pitomé uniformě, s idiotským batůžkem z hodiny angličtiny s učitelkou, která nikdy v životě neslyšela jak angličtina zní.
Jdeš kolem pivnice, kde lopata lopatu šulí pulitrem s práškem na praní rozpuštěným v pivu.
Kolem kadeřnictví, kam tě ze školy vyháněli k otřesné kadeřnici, protože “uši nebyly vidět”.
Kadeřnici, která ti nejdřív břitvou pořeže krk, a pak ti ho smradlavou voňavkou ošetří.
Jdeš okolo zeleniny, kam právě na náklaďáku přivezli “čerstvou” zeleninu, smrad jak svině, že školní karbanátek s kyselou okurkou se dere zpátky na svět.
Jdeš kolem třísetmetrové fronty náklaďáků, co přivezly náklad do Kovošrotu a oni stojí a motory čmoudí, protože za prvé by nemusely znovu nastartovat, a za druhé benzin je státní, tak proč ho šetřit.
Přicházíš domů, kde sousedi přes plot, zaměstnaní v masně, díky tomu majitelé dvou Žiguli model šest, posté poslouchají a zpitým hlasem pobrukují ruskou lidovou o višních, které u strejdy Váni v sadu dozrály.
I přesto jsi kurva šťastný, protože Gagarin byl první v kosmu a plán pětiletky kujné ocele byl splněn za 4 roky.
A kterýkoliv americký dělník sní o tom, aby mohl být na místě mých rodičů zaměstnaných v podělané konstrukční kanceláři za 120 rublů, ale nemá tu šanci, hlavně protože na celém světě nás respektují a bojí se nás.
Zdroj: twitter
