Není v Rusku hodnot tradičnějších, než jsou ty gangsterské.
Když jsem byl mlád, bylo v prostředí nižší inteligence – jíž se nějak zadařilo nestat se obětí probírek všemohoucího bratrstva – zvykem opakovat při zmínce o dotyčném bratrstvu frázi z učení Karla Marxe (ztrácejícího rychle popularitu) o “období prvotní akumulace kapitálu”. Poté bylo nutné namířit prst k nebi a významně dodat: “Ale jejich děti už jsou v anglických školách. Následující generace bude mnohem civilizovanější. Děti otce zklidní.”
Otce neuklidnily děti, ale všemohoucí “silovici”, kteří zaujali místo bratrstva a sebrali mu právo dojit důvěřivé trouby. Kdo se neuklidnil, nestáhl se do stínu, včas nepláchl do teplého Španělska, ten skončil na hřbitovech pod mramorovými pomníky. Portréty v životní velikosti, saka dávno vyšlá z módy, v pozadí drahé automobily a klíčky od dotyčných automobilů v ruce, někdy růženec. To je připomínka tradičních hodnot a gangsterských pojmů v jednom. Ostatně není v Rusku hodnot tradičnějších, než jsou ty gansterské.
Inteligence se lehce přikrmila díky ropnému blahobytu, ale nová slova se nenaučila. Obehraná deska se nemění: “Období prvotní akumulace kapitálu. Ale jejich děti už jsou na Sorbonně. Osvojí si evropské hodnoty a předají je otcům.” ‘Kapitály’ už brzo nebudou k mání, ale období prvotní akumulace kapitálu pořád pokračuje. Děti se ze Sorbonn a Oxfordů pomalu vracejí a možná, že někde v intimním tichu paláců otcům i cosi předávají. Nebo taky ne – na veřejné činnosti otců se hodnoty dětí rozhodně neprojevují. Zato děti se začínají zabydlovat a hodnoty, které nám tu ještě zbyly, si začínají nejen osvojovat, ale rovnou přisvojovat. Nejen ty duchovní. Přesněji zejména ne ty duchovní.
Možná jste slyšeli o projektu Závod hrdinů. “Zkušeného současného člověka je nyní těžké něčím překvapit,” stojí na stránkách projektu. A tak s překvapováním nešetří: “Závod hrdinů je osvěžující koktejl sportu, imitace vojenských akcí a kolektivních her”. Účastníkům se nabízí absolvování překážkových drah, na kterých pilují své mistrovství příslušníci speciálních služeb. Možná je to překvapující, možná ani ne. Ale co nepřekvapuje vůbec, je to, že projekt podporuje Ministerstvo obrany a rozvojem projektu se zabývá velmi mladá dívka Xenie Šojguová, jejíž otec, jak už těm nejbystřejším čtenářům došlo, šéfuje náhodou zrovna Ministerstvo obrany. Starší sestra Xenie, Julija, sedí na nikoliv bezvýznamném místě na Ministerstvu pro mimořádné situace. Nu ano, to skutečně nikoho nepřekvapí.
Takových příkladů jsou mraky, mraky a mraky. Tyto rodinné vztahy jsou jako nitě, kterými je současné Rusko pevně sešněrované. Vzácným úkazem je vysoce postavený činitel, jehož potomek se nedokázal stát významným činitelem, podnikatelem nebo topmanagerem státní korporace.
Stejně to vypadá v každém patře státní budovy. Činitelů máme hodně a o překonání demografické krize usilují bez zábran. Všichni znají pracovitou dynastii Čajků, mnozí si pamatují na skvělé kariéry Petra a Pavla Fradkovových, Andreje a Dmitrije Patruševových, Alexeje Rogozina nebo Vladimira Kirijenka. Každý najde podobný příběh ze života už ani ne přímo těch nejmocnějších, ale mezi lidmi téměř stejnými, jako jsme my – okresních činitelů, u jejichž dětí Hospodin talenty také nešetřil.
To je o něco víc než nepotismus – je to postupně se upevňující kostra stavovské společnosti. To umožňuje trousit zábavné vtípky o středověku, a proč by ne, vždyť je vážně směšné sledovat například to, jak se mladá dívka vrhá na řešení problémů loďařského průmyslu. Tak říkajíc právem svého rodu.
Ale za veselými vtípky se ukrývají dvě vážné, truchlivé úvahy. Za prvé, v době, kdy se stavovské společnosti teprve formovaly, vypadal urozený mládenec, kterého od dětství učili zacházet s mečem, v čele gangu poněkud méně urozených, ale rovněž ozbrojených mládenců zcela přirozeně a s důležitým úkolem vymáháním dávek od lidí neurozených se dokázal vypořádat efektivně. Jenže svět je od té doby trochu složitější a nové úkoly vyžadují poněkud specializovanější kompetence. Ale takové požadavky jsou v rozporu s představami stavovské společnosti o sobě samé.
Vás nebo mě nejspíš nenapadne řešit problémy loďařského průmyslu, dokonce i když se ve svém oboru považujete za uznávané profesionály. Ale to jen proto, že naše krev není modrá. Představitel elity stavovské společnosti ví přesně a už od svého narození, že byl zrozen k tomu, aby nám vládl, a to, v jaké oblasti bude svůj kouzelný dar realizovat, nehraje žádnou roli. Historická zkušenost učí, že takové představy dříve nebo později končí na lucernách revoluční Paříže, nebo ve sklepech Lubjanky, ale na to se elita stavovské společnosti snaží nemyslet.
A za druhé, nahoru se lze dostat různými způsoby. Je tu například výtah. Vejdete, vyberete si patro, stisknete tlačítko… Nebo je možné jít po schodišti, nespěchat. Nebo to možné není, protože výtah odpojili a na prvním schodu sedí prefektův syn, na druhém synovec kapitána místní policie a tak dále, až do oslňujících výšin, kde tancuje akrobatický rock’n’roll Katěrina Tichonovová. Pokud si zrovna nemůžete vzpomenout, čí je to dcera, tak tím lépe, mnoho vědomostí přináší mnoho bolesti.
Veselé vtípky ale zakrývají ještě jeden způsob, jak nám ukrást budoucnost a ohrozit naše životy. Dokonce i kdyby došlo na lucerny a sklepy, stejně to v první řadě neodnese nová šlechta, ale ti věční obyčejní lidé, to je celkem prosté.
To podstatné ale je, že si tu budují pevné základy. Nejde jen o nitky, kterými je Rusko svázáno. Uzly se utahují napevno, systém je pro ty, kdo do něj patří, příliš pohodlný, příliš výhodný, než aby v něm připustili jakékoliv změny. Je to důležitější než nějaké evropské hodnoty náhodně převzaté v zahraničí. Teď se přece už dá vyléčit cokoli a moudrost otců snadno před evropskými hodnotami ochrání děti vracející se do vlasti.
Zdroj: russiangate.com 1. 9. 2017
