Přinášíme překlad textu ruského historika Marka Solonina, ve kterém se zamýšlí nad vztahem Rusů k vlastní i světové historii a k tendencím režimu oprášit starý dobrý kult osobnosti. Jde jen o to, který.
Mark Solonin: Nové Rusko – mezi Stalinem a Hitlerem
Tento text byl napsán před 8 lety, v září 2009. Publikován byl ve slovenském časopise Mezinárodní politika (č.5/2009). Události posledních týdnů a dnů dělají čtení této temné fantazie poutavým.
Cituji doslovně:
Začněme s fakty, z konkrétních a velmi výmluvných čísel. Na konci srpna 2009 provedly dva uznávané ruské sociologické instituty (VCIOM a Levada centrum) nezávislou studii veřejného mínění. Tématem zjišťování byly události srpna a září 1939 ve veřejném povědomí.
Výsledkem byla následující zjištění: Ve věkové skupině 18 až 24 let (to je věk absolventů středních a vysokých škol) odpovědělo 45 % respondentů, že slyší poprvé o paktu Ribbentrop-Molotov. Ve stejné věkové skupině mohlo pouze 18 % tázaných označit rok 1939 rokem zahájení druhé světové války, 20 % vůbec nedokázalo uvést rok začátku války. Pouze 16 % z celkového počtu dotazovaných vědělo o tom, že 17. září 1939 Rudá armáda napadla Polsko, 47 % neví o tom, že Velká Británie byla spojencem SSSR, 18 % respondentů dokonce nemá ponětí, že protivníkem SSSR bylo Německo…
Ještě před 15 až 20 lety bych kategoricky odmítal uvěřit, že všeobecná debilizace ruského obyvatelstva dojde tak daleko.
“Vědomí čínského národa je čistý list papíru, na který je možno napsat cokoli,” říkal ve své době předseda Mao. Ano, při takové hloubce současného historického zapomnění může ruská státní moc na čistý list napsat cokoliv. Otázka zní ale jinak – co bude chtít napsat?
Na první pohled, je odpověď na tuto otázku očividná. Do středu nové ruské Identity bude postaven Stalin, Veliký Vůdce a Učitel (nyní skromně nazývaný “efektivní manažer”). Za hlavní událost tisícileté historie Ruska bude označena epocha Stalina (1923 – 1953), největším úspěchem: “za Stalina se nás všichni báli!” Hlavní úkol (ať nedosažitelný, ale krásný, jako hvězda): “Vymáchat Ameriku v hajzlíku.” Za hlavní geopolitickou katastrofu už označili rozpad sovětského impéria (1991), za hlavní princip zahraniční politiky: “Silný má vždy pravdu.” Na první pohled byl ve všech těchto otázkách dosažen celonárodní konsensus. Nová hymna (přijatá za V. Putina) – na hudbu staré stalinské a se slokou z obnovené výzdoby stanice moskevského metra (nás vychoval Stalin), zdánlivě dávají docela hmatatelné znamení této „staronové“ budoucnosti Ruska.
Nebudeme ale přijímat ukvapené závěry. Stalin, to je dvousečný symbol. Různé sociální skupiny jej hodnotí různě. Pro sociálně nejslabší skupinu (do této kategorie nespadají v současném Rusku bezdomovci a narkomani, ale lidé, kteří celý život dřeli v továrnách) znamená Stalin sen o drsném vypořádání se se současným vedením země, které viní z jejího rozkradení. Vedení má ale jiné sny, a proto se u symbolického Stalina objevil (objevuje se? může se objevit?) silný konkurent. Hitler.
Tento kandidát na roli “centra konsolidace” nové ruské identity má seriozní konkurenční výhody. Stručný přehled těchto výhod předložím od konce, od nejméně závažných k těm klíčovým a rozhodujícím.
Stalin se nenarodil jako Stalin. Na svět přišel jako Josif Vissarionovič Džugašvili. Takové jméno a původ nehrálo velkou roli v komunistickém impériu, které bylo založeno na nezkrotném mesiášském pokynu ke světové revoluci, k “nové zemi a novým nebesům”, pod kterými nezůstane místo pro takové překonané hlouposti, jako mezistátní hranice. Džugašvili stanul v čele státu, který měl až do roku 1934 za státní hymnu Internacionálu. Avšak pro budoucí “pátou říši”, kterou se ohánějí současní ruští šovinisté, se idol s příjmením Džugašvili příliš nehodí. Tím více nyní, kdy se konflikt mezi místním slovanským obyvatelstvem a ne příliš pořádku milovnými (mírně řečeno) migranty z Kavkazu přerůstá ve vážný problém velkých měst. Pochod nacionalistů pod hesly “Rusko pro Rusy” – to je realita současnosti. Adolf Hitler, „skutečný árijec”, “běloch”, vypadá v takové situaci mnohem lépe, než černý Gruzínec s ohromným, ne příliš árijským nosem.
Symbolická postava Hitlera se krásně hodí do té antiamerické hysterie, která je osnovou vládní ideologie (přesněji řečeno – televizních pětiminutovek nenávisti). Hitler si může činit nárok na roli hrdiny nekompromisního boje proti „anglosaské plutokracii“. Se Stalinem je to složitější. Stalin, vyjádříme-li se jazykem čerstvých patriotů, dovolil vtáhnout SSSR do světové války, jejíž důsledkem bylo zpustošení Ruska a nástup Ameriky do pozice světové velmoci. “Nebojovali s těmi, s kým bylo třeba bojovat” – tento hořký vzlyk je stále hlasitější na stránkách vlastenecké literatury.
Nezapomeneme na židovskou otázku. Ano, židé v Rusku téměř nezůstali (absolutní většina těch, co zůstali, se plně naturalizovala), ale jak je známo, přítomnost židů není nezbytná podmínka k výskytu antisemitismu. Stranická (nebo KGBácká) minulost valné části současné ruské elity dala každému z nich pořádnou dávku antisemitských nálad a předsudků. Vůbec nevymizel, ale naopak v prostředí obrovského rychlého zchudnutí opakovaně posílil zastaralý iracionální antisemitismus mezi „spodinou“. A tak v otázce „konečného řešení“ židovské otázky má Hitler zřejmé a nepopiratelné zásluhy. A již dnes, v čisté ruštině, v brožurách, vydávaných jménem nějakého neidentifikovaného „bratrství“, je možné číst následující: “... Válka, kterou vedlo Německo, nebyla válkou zachvatitelskou, jak nám záludně vštěpovala židovská propaganda. Byla to válka rasová, válka za očištění území, původně patřící bílé Evropě a Árijskému světu, od okupantů tohoto území, od ráčkující diktatury podlidí.”
Má cenu obracet pozornost na “literární tvorbu” skupinky fašizujících odpadlíků? Možná ne, ale pouhý týden nazpátek prezident D. Medvěděv z nějakého důvodu upozornil (a navíc dal náležitý pokyn vládě!) na “tvorbu” v určitých “vlasteneckých skupinách” známého publicisty M. Kalašnikova. Tento pán, neskrývající své otevřené sympatie k fašismu a hitlerovskému režimu, byl vybrán prezidentem z mnoha tisíc, kteří reagovali na článek Medveděva „Rusko, vpřed“. Právě jeho „konstruktivní návrhy“ Medveděv veřejně před televizními kamerami navrhl „pečlivě nastudovat“. Co to znamenalo? Selhání aparátu prezidentské administrativy? Zvláštně pojatý pokusu šokovat společnost? Nebo se před naším zrakem na okamžik zjevila špička obrovského ledovce?
V dávném roce 1990 lídr chilské Křesťansko-demokratické strany Radomiro Tomic charakterizoval diktaturu latinskoamerického jihu 70. let (Chile, Argentina), jako systém, ve kterém jsou “ceny na veškerou produkci určovány trhem, mimo ceny pracovní síly, která je stanovena kulomety”. V této výrazné formulaci jsou obě části důležité. V tom, že “cena práce je určena pomocí kulometu”, soudruh Stalin překonal všechny diktátory 20. století dohromady. Ale se zabezpečením spokojeného a komfortního života pro elitu ve stalinském SSSR to šlo velmi špatně.
Parafrázujeme-li Tomica, můžeme říct, že délka života výššího stalinského úřednictva se regulovala revolverem ve sklepeních NKVD. Ne, takový “železný stalinský pořádek” nová ruská elita vůbec nepotřebuje. Nesrovnatelně lépe se v jejich očích jeví “raná éra Hitlera“.
No není to krása: židé, demokraté a prudce chytří novináři jsou uklizení v lágrech, dělníci usilovně pracují, vojenská síla říše roste jako po droždí. Přitom obchody jsou plné zboží, nevěstince jsou nasvíceny červenou lucernou, hranice jsou otevřené (když máš peníze, pochopitelně), i olympiádu v Berlíně pořádají, a nejlepší divadla přijíždí na turné… To je život! Je možné srovnávat tento ráj na zemi se stalinským SSSR, kde žádný vedoucí, když se ráno probudil, nevěděl, jestli se mu večer poštěstí usnout ve vlastní posteli?
Netřeba dodávat, že vůbec netrvám na tom, že podobný katastrofický scénář je nejpravděpodobnější. Mnohé skutečnosti uvnitř země takovému vývoji brání. Hlavní je to, že při ceně ropy 70 až 80 a více dolarů za barel nemusí ruská elita stanovovat cenu práce za pomoci kulometů. Řeknu více – při takových cenách za nerostné bohatství elita vůbec žádnou pracovní sílu nepotřebuje, ani drahou, ani levnou (samozřejmě, že se nejedná o v měřítku celé země mimořádně nepočetný personál ropných přečerpávacích stanic a domácí služebnictvo). “Vytěžit, prodat a zdejchnout se”, to je prostý a jasný cíl na který se zaměřila podstatná část vládnoucí kleptokracie. Fašistický režim nepotřebují, dokonce jim škodí (s takovou reputací budou moci zmizet jen do Severní Koree). Ale znervózňovat se nemá smysl. Ropa(a ještě více — současné šílené ceny na ni) není věčná. Ve velmi blízké budoucnosti se vládcové Kremlu budou muset rozhodnout.
zdroj: echo.msk.ru
