Když poslouchám a čtu názory lidí, kteří chtějí opustit Evropskou unii, pak přesně v hlavě slyším věčné báby stěžovatelky z našeho baráku, které jsem kdysi jako předseda SVJ přesvědčoval, vysvětloval, argumentoval… Pokývaly hlavami, uznaly argumenty jako rozumné a pak řekly „ale my si stejně myslíme, že…“
A to mě přivedlo k analogii s tímto domem. Evropa je vlastně takový velký dům. V každém patře bydlí nějaké státy. Někde nahoře třeba Německo. Evropská unie je jako výbor, který si lidé v domě zvolí za své zástupce, aby dům spravoval. Na začátku je vždycky snaha hodit zodpovědnost na někoho jiného a pak úleva, že zrovna vy to nejste. Na konci roku ale přijde rozčarování, že v plánech na opravy na příští rok je rekonstrukce střechy na druhé straně domu. Proč vy? Copak vás zajímá díra ve střeše, ze které teče do jiného státu? Co ten výbor tam dělá? Přece nebudeme platit to, co nás netrápí?
Ovšem my tu máme stále bábu stěžovatelku. To jsme my.
Ale pojďme dál. Výbor se rozhodne, pronajme v přízemí obchod. Všichni z toho mají peníze. Výbor se rozhodne, že z části výnosu postaví výtah. Nerozdá všechny peníze do pater, ale postaví výtah pro všechny a zdarma. Všichni budou moct jezdit nahoru a dolů, navštěvovat se jak chtějí, budou mít přímý přístup k těm, které zatím měli za vzdálené sousedy. Je to výhodné. Stanou se z nich blízcí lidé. V EU tak můžeme jezdit mezi státy a obchodovat. A když nemáme, půjčíme si. Je to výhodné.
Ovšem my tu máme stále bábu stěžovatelku. To jsme my. Proč nám nařizuje výbor, že nesmíme kouřit ve výtahu? A proč nemáme pouštět nahlas hudbu? A proč nemůžeme vozit syrečky kamkoli se nám zalíbí? A proč nám říkají, že jestliže chceme prodávat mezi sebou naše nudle, musí být alespoň ze dvou vajíček? Proč? Protože chceme, aby když k nám přijede návštěva z vyššího patra, tak přivezla paelu s mořskými plody a ne s náhražkovými krabími tyčinkami. Protože jsme si zvolili zástupce do výboru, aby ten dům vedli a vnesli do něj řád. Ale bába stěžovatelka brojí proti tomu, že zrovna nám nikdo rozkazovat nebude.
Pojďme se ale podívat na to, co by se stalo, kdybychom EU opustili.
Přestali bychom být členy Sdružení vlastníků jednotek. Vyndat své patro z domu nejde. Musíme tam bydlet stále spolu. Jen prostě nebudeme přispívat do společného fondu oprav a ten výtah naším patrem bude jen projíždět. Když budeme chtít na návštěvu, budeme se muset těžce plazit po schodech a slušně zaklepat. Možná nám někdo otevře. Ale přívětivě se na nás dívat nebude. Protože všechno, co se v domě rozbije, musí mezi sebe rozprostřít menší počet vlastníků.
Co pak my? Budeme šťastní. Nikdo nám nebude říkat, že si doma nesmíme plivnout na podlahu. Každá okurka, kterou si dáme k obědu, bude moct být zakřivená, jak chce. A do objímek si budeme moct našroubovat jakoukoli žárovku. My po nich nic nechceme, tak ať si políbí cokoli. My jim vděční být nechceme.
A až se bude zateplovat barák, tak naše patro zůstane nezateplené. Protože zatímco celý barák se složí na rekonstrukci, my na to své patro mít nebudeme. Zůstanou nám plesnivá okna a studené panely. A až praskne stoupačka, tak to na vlastní náklady budeme muset opravit. A v té chvíli pochopíme, proč se všechna patra musela skládat na díru ve střeše a ne jen to dvanácté patro. Protože to všechny vyjde mnohem levněji. A když nebudeme mít peníze na prasklou stoupačku, tak můžeme jet do dvanáctého patra a uctivě zaklepat a ptát se, jestli by nám nepůjčili? Ale půjčili. Ale protože si nejsou jisti, jestli jim ty zamčené dveře na našem patře po půjčce ještě otevřeme. Tak ta půjčka bude drahá. A že nemají naše nudle… Tak všechna patra mají paelu s mořskými plody. My máme své nudle z jednoho vajíčka, protože nám nikdo nerozkazuje.
