Hlasy katů

Před osmdesáti lety, v létě roku 1937 dostaly tisíce příslušníků NKVD vedeného tehdy Nikolajem Ježovem příkaz začít operaci s cílem identifikace, zatčení a likvidace “kontrarevolučních živlů”.

16. července téhož roku se za účelem diskuze o připravované operaci uskutečnilo setkání Ježova s šéfy regionálních útvarů NKVD.

Účastník schůzky, šéf NKVD Západosibiřského kraje Sergej Mironov 25. července 1937 svolal setkání šéfů operačních středisek a operativců městských a místních oddělení NKVD Západosibiřského kraje Sovětského svazu a vysvětlil detaily operace. Prvním krokem bylo “zajistit všechna aktiva kontrarevoluce”.

“Minimální množství pro první operaci je 11 000 lidí, to znamená, že 28. července musíte zatknout 11 000 lidí. Ale klidně zatkněte 12 000, nebo i 13 000 nebo dokonce 15 000, to číslo rozhodně není nějaký strop. Do první kategorie můžete zařadit klidně i 20 000 lidí.”

Po vysvětlení, jak identifikovat a zatýkat kontrarevolucionáře a co dělat s rodinnými příslušníky, přešel Mironov k “technickým otázkám” – jak zabíjet a pohřbívat zatčené.

“Co je hlavní náplní práce šéfa operativců v místě zásahu? Najít místo, kde budou probíhat popravy, a místo, kde se budou pohřbívat mrtvoly. Pokud to bude probíhat v lese, je třeba, aby v první fázi byla odstraněna svrchní vrstva, aby jí pak bylo možné zakrýt celé místo, a tak znemožnit jeho nalezení – taková místa totiž mohou sloužit kontrarevolučním živlům jako kultovní místa náboženského fanatismu. Řadoví příslušníci by neměli v žádném případě znát ani místo poprav, ani množství lidí, na kterých byly tresty provedeny, protože by mohli takové informace vynést. Nemyslete si, že je to snadná záležitost. Například v Mariinsku bude třeba vykonat přibližně 1000 poprav, což je v průměru 30 – 40 poprav denně.”

K převozu zatčených a později těl popravených bude nutné zajistit dopravu.

“Je třeba se postarat o palivo. Teď probíhá sklizeň a s palivem mohou být potíže. Množství paliva nám navyšují o 35 tun měsíčně. Je nezbytné, aby na místě byla železná zásoba paliva, jinak nebudete moci přivézt zatčené a pak odvézt popravené. S tím vším je třeba počítat.”

Ve stenozáznamu je i vysvětlení, jak pohřbívat popravené tak, aby do procesu nezasahovala hřbitovní správa.

“Všechny správce hřbitovů, pokud jsou kontrarevolucionáři, rovnou zatkněte. Na nezbytné období je možné na místo dosadit své lidi od operativců, nebo koho chcete, a platit mu taky můžete, kolik chcete. Dosaďte tam člena strany, někoho od milicí nebo od kurýrů, a udělejte to hned zítra, tím se pojistíme. Když budete mít na hřbitovech své lidi, uvolníte si ruce. A já si nedovedu představit jediného správce hřbitova, kterého by nešlo zatknout. Sežeňte si na ně materiál a seberte je.”

Stenozáznam ze schůze operativců zveřejnil na svém webu badatel z Tomsku Denis Karagodin. Již několik let zkoumá okolnosti vraždy svého praděda. Rolník Stěpan Ivanovič Karagodin byl 1. prosince 1937 zatčen příslušníky Tomského městského oddělení NKVD, Zvláštním kolegiem označen za “organizátora špionážní sabotáže a rezidenta japonské vojenské rozvědky” a odsouzen k trestu smrti zastřelením.

Denis Karagodin se rozhodl vyhledat jména všech těch, kteří stáli za falešným obviněním zatčených v “Charbinském případu” (Na operativní schůzce Mironov mluví o nezbytnosti zatknout “charbince”) a vysledovat celý zločinný řetězec – od kremelských iniciátorů Velkého teroru až k nejnižším aktérům z Tomsku – tedy až po řidiče “černých krkavců” (ve stalinském Rusku automobily pro přepravu zatčených – pozn.) a písařky přepisující hlášení NKVD. Archivy sovětských tajných služeb sdílejí informace jen velmi neochotně, avšak Denisovi se podařilo získat dokumenty o tom, jak fungovala celá stalinská mašinérie na zabíjení nevinných lidí.

A ještě jeden důležitý dokument Denis publikoval a doplnil o komentář – Operační příkaz lidového komisaře vnitřních záležitostí SSSR č. 00486 ze dne 15. srpna 1937 – na jehož základě byl zatčen Stěpan Ivanovič Karagodin. V tomto příkazu se konkrétně uvádí, jakým způsobem má být naloženo s rodinami “kontrarevolucionářů”: “Zatčení nepodléhají: a) těhotné ženy, manželky odsouzených pečující o kojence, těžce nemocné či infekční, pečující o děti, které péči nutně potřebují; manželky vysokého věku , b) manželky odsouzených, které spolupracují s orgány a jimi poskytnuté informace tvořily základ pro zatčení jejich manželů.” Všechny ostatní kategorie manželek podléhaly zatčení.

Na jaře roku 1979 povodeň podemlela břeh řeky Ob nedaleko města Kolpaševo v Tomské oblasti. Řeka vyplavila kosti a mumifikovaná těla tisíců lidí zabitých NKVD ve 30. – 40. letech a zde tajně pohřbených. Celá oblast byla uzavřena a oplocena jednotkami KGB. Mrtvá těla byla zatížena kovovým šrotem a utopena v řece. Tragédii kolpaševského břehu je věnováno mnoho publikací, ale až nyní se Denisi Karagodinovi podařilo zjistit jména příslušníků NKVD, kteří mají mrtvé na svědomí. Publikoval dokument o výkonu trestu smrti proti 14 osobám ve vězení Narymského okresního oddělení NKVD ze dne 18. října 1938. Denis plánuje zveřejnit i jména zaměstnanců KGB a ministerstva vnitra, kteří v roce 1979 hanobili mrtvé, když likvidovali pohřebiště.

Denis Karagodin řekl Rádiu Svoboda o osudech přímých účastníků operativního jednání, které stálo na začátku Velkého teroru v západní Sibiři.

Jak jste objevil ten stenozáznam?

“Kdo hledá, najde,” říká latinské přísloví.

Ten dokument byl zpřístupněn v první řadě díky úřadu FSB pro Tomskou oblast. Ve skutečnosti je součástí rozsáhlého vyšetřovacího spisu bývalého vedoucího městského oddělení NKVD v Tomsku Ivana Vasiljeviče Ovčinnikova. Ovčinnikov byl rozsudkem vojenského tribunálu NKVD západosibiřského okruhu dne 19. května 1941 (mimo jiné i z důvodu hrubého porušení “socialistické zákonnosti) odsouzen k smrti a popraven; a na základě provedeného šetření jeho vyšetřovacího spisu inspekce dospěla k závěru, že jeho případ nepodléhá rehabilitaci a zařadila jej mezi utajené dokumenty, a to se vším všudy. Proto za možnost seznámit se stenozáznamen operativní schůzky je nutné poděkovat především příslušníkům FSB Tomské oblasti, nikoliv mně. Má role je mnohem skromnější – vlastně jsem jen zasadil tento dokument do kontextu na webových stránkách, které jsou zaměřeny na mé vyšetřování, a doplnil jej o hypertextové odkazy a fotografie přímých viníků. Také chci podotknout, že v přísně vědeckém smyslu nejsem první, kdo tento dokument zveřejnil. Jistě jde o první publikování na internetu, doplněné o kontextové odkazy, to ano, ale nikoliv první jako takové.

Jaký byl osud účastníků té porady?

V souladu se stenogramem operativní porady byl celý Západosibiřský kraj rozdělen na 14 operativních částí. O tom mimochodem, jak můžete vidět v textu stenozáznamu, referoval Grečuchin, o němž jsme (Rádio Svoboda – pozn.) neuvěřitelnou shodou okolností nedávno psali.

Z těchto 14 operativních částí mě zajímala pouze jedna – tomská. Téměř všichni, s výjimkou výše zmíněného Ivana Ovčinnikova, zůstali naživu.

Prokurátor Piljušenko se navzdory zatčení a dokonce několikaměsíční vyšetřovací vazbě dokázal vrátit, pracovně rehabilitovat a úspěšně pokračovat ve své práci, i když již v Novosibirsku a pak v centrálním Rusku, a zemřel ve vysokém věku v ukrajinském městě Záporoží. Během svého života stihl pracovat ve 14 městech, mimo jiné i jako advokát první právnické kanceláře v Krasnodaru.

Náčelník Třetí správy městského oddělení tomské NKVD Romanov, nehledě na trest odnětí svobody z nepochopitelného důvodu pracoval v době výkonu trestu jako zaměstnanec Gulagu v Novosibirsku. Dožil jako vetchý stařec ve městě Kemerovo.

Popravčí městského oddělení tomské NKVD Noskovová se po jí vykonané vlně masových poprav dočkala povýšení v Novosibirsku a dále tam pracovala na řídících pozicích v KGB pro Novosibiřskou oblast. Zemřela v Tomsku v roce 1989, přičemž to vypadá, že žila hned vedle mateřské školy, do níž jsem chodil…

Její kolega, popravčí městského oddělení tomské NKVD Zyrjanov své schopnosti v disciplíně masových poprav dále rozvíjel již v zákopech druhé světové války, kde hromadně zabíjel rudoarmějce v systému Smerš (jako předseda vojenského tribunálu). Později pracoval v systému Gulag v táborech Dalstroj na Dálném východě.

Jeho přímý nadřízený – ředitel věznice Gnědik – stejně jako jeho podřízený hromadně zabíjel rudoarmějce… Později práce v Gulagu. Klasika.

Život popravčího Děnisova skončil v Novosibirsku v roce 1944. Hodně pil.

Další zodpovědní představitelé – například operativec Gorbenko, přímý Romanovův podřízený, přesně ten, který vedl případ popraveného básníka Nikolaje Kljueva, se dožil vysokého věku v Tomsku… A tak dále. Většina z nich přežila, pochopitelně, dokonce se ze všeho dostali docela dobře, jako například absolutní maniak a sadista Pastanogov, kterému se podařilo “sloužit” v Medveděvově “partyzánském” oddíle, nicméně, rychle ho odtud (dokonce i odtud!) vypakovali; a později, když pracoval Gulagu, tak i tam se pokoušel pokračovat ve své činnosti, ale nakonec poštval všechny proti sobě a byl definitivně odsunut do propadliště dějin. Ale minimálně zůstal naživu.

Lze totiž najít i méně úspěšné životní příběhy.

Jako například vedoucí účetního oddělení (a také popravčí) Bebrekarkle zemřel v roce 1944, v roce 1941 byl popraven Ovčinnikov (náš dnešní “hrdina”), popraven byl i šéf NKVD Krasnojarského kraje Grečuchin (“hrdina” naší předchozí besedy), popraveni byli i zástupce šéfa NKVD Novosibirské oblasti Malcev a jeho přímý nadřízený – šéf oblastní správy NKVD Novosibirské oblasti Gorbač, Popraven byl rovněž i komisař třetího stupně Mironov. O lidovém komisaři Ježovovi, který byl také popraven, ani nemluvím. Na druhou stranu, sovětský prokurátor Vyšinskij si dobře žil v USA a tam také zemřel v ničem méně významném než v New Yorku (kdo by také chtěl umírat v hromadném hrobu pro popravené?), kde předtím svých znalostí využil při reprezentaci SSSR na světové scéně v OSN. Zato prokurátor Novosibirské oblasti Barkov dopadl jinak – ve správné chvíli vyskočil z okna a unikl tak umučení za zdmi novosibirského NKVD (možná dokonce vyskočil z okna právě té místnosti, ve které se tehdy konala operativní porada, ale nemohu to zaručit). Mimochodem, doporučuji vaší pozornosti vynikající text novosibirského historika Alexeje Tepljakova Poslední let prokurátora Barkova.

Těch životních příběhů je mnoho… možná až příliš. Všechny jsou postupně přidávány na webové stránky mého výzkumu.

Co vás v tomto dokumentu zasáhlo nejvíce?

Úplně nejvíc ta část týkající se rodin. Jak se vytvářely seznamy rodin zatčených, aby se později dalo zapracovat i na nich. A jen díky začátku druhé světové války (nazývejme věci pravými jmény), resp. té její fáze, kdy národně socialistické Německo napadlo národně socialistický Stalinův stát (pokud v určité zemi budujeme socialismus, pak jde o národně socialistický stát), byly tyto rodiny ušetřeny a zároveň hozeny do dalšího mlýnku na maso. Ale, mezi těmi novými mlýnskými kameny měli alespoň nějakou šanci na přežití – jako například můj dědeček, který se dostal ze Siblagu k trestnému praporu.

Dívám se třeba na řád Rudé hvězdy mého dědečka, ten samý, jako má katyně Noskovová nebo Gnědik a mnoho dalších, a srovnávám: kdo a za co jej dostal? Dědeček za vojenské operace, za to, že chránil životy třeba i těchto Noskovových, a Noskovová za zabíjení těch, kteří je chránili, a to nemluvím o letech 1937 – 1938.

Pořád o tom přemýšlím… Ten dokument je publikován teprve pár dní.

Jak probíhá výzkum?

Neúprosně pokračuje. Podrobnosti lze sledovat na webových stránkách výzkumu. Je tam toho spousta, nechci to vyjmenovávat. Můj hlavní cíl pro tuto chvíli je dohledat osobní vězeňskou složku. Obsahuje období pobytu ve věznici až do popravy. Pokud je mi známo, takové příběhy lze objevit. Často mi různí lidé říkají, že taková dokumentace neexistuje (že existuje pouze vyšetřovací spis a nic víc), ale já hledám dál. Předpokládám, že obsahovala záznam “vstup / výstup”, a možná také fotografii. Ta je mým hlavním cílem. Jde o poslední symbol. Možná že tam není, ale stále doufám, že ji najdu. Kde by mohly vězeňské složky popravených v roce 1938 v Tomsku být? To zjišťuji.

Zdroj: svoboda.org 16. 9. 2017

Webová stránka s historickou dokumentací badatele Denise Karagodina zde.