Přinášíme vám překlad nejnovějšího textu spisovatele Viktora Šenderoviče, zveřejněného na webu rádia Echo Moskvy. Text není určen primárně českému čtenáři, přesto jej považujeme pár dní před prvním kolem našich prezidentských voleb za mimořádně příhodný. Dýchejte zhluboka.
Viktor Šenderovič: Pokus přejet prstem po povrchu
Už dávno se ví, a nepovšiml jsem si toho jenom já, že vyměnit lidi u moci je čas od času nutné z hygienických důvodů. Aby se zabránilo intoxikaci, je nutné zbavit se strávených zbytků, spláchnout po sobě vodou, umýt si ruce … Nic osobního, prostě je to nutné. A v místnosti, kde žijeme, je třeba čas od času vyvětrat a udělat mokrý úklid…
Když se to nedělá, začne se v koutech usazovat prach. Tedy – v koutech to jen začíná. Postupně prach pokryje podlahu i věci; po nějaké době začne hmatatelně měnit skladbu vzduchu, dostává se do plic, vrství se pod nohama, slepuje, tvrdne na špínu…
To všechno brzy učiní přebývání v bytě obtížně snesitelné – pro všechny samozřejmě ne, ale pro nějakého toho jedince nejvíce citlivého k hygienickým standardům. A jednou se tento jedinec vystěhuje pryč, dokonce i za cenu ztráty životního prostoru…
Bez něj je všechno samozřejmě podstatně jednodušší, protože svými tirádami o nutnosti otevírat okna a dělat mokrý úklid už lezl zdravé většině krkem. Vždyť si dokonce troufl pokusit se proniknout ke kohoutku s vodou, ale ostatní ho svázali a položili – z výchovných důvodů – do nejšpinavějšího kouta – čistě proto, aby pro něj pak bylo snazší odejít.
Ostatní si pomalu na špínu zvyknou, tím spíš, že nově narození nebudou mít ani tušení, že okno je možné otevřít, a rejžák s kýblem odpovědní nájemníci předvídavě poničili a vyhodili, aby ten evropský vrtoch neodváděl pozornost obyvatel od neustále puštěné televize – taktéž pokryté prachem stejně jako i ti, kteří tam uvnitř pro ně zpívají a tančí už od dob Zlaté hordy.
Vnuci si ze špíny budou plácat bábovičky a smrkat na linoleum (protože parkety, které kdysi byly na místě tohoto linolea, už dávno neznámé osoby prodaly; ale koho zajímají nějaké parkety, smrkat se dá i na zeď).
Ze směsky pachů se jednou vytvoří jeden obecný – a vzhledem k neexistující osobní zodpovědnosti bude ten puch nečekaně vyhovovat všem a básníci najatí zvlášť pro ten účel ho pojmenují Vůní vlasti.
A jednou – až jakýsi homo sapiens, který se tu vzal bůhví odkud, začne nespokojeně klít, dovolávat se Bohorodičky s mezinárodní kontrolou a rvát si slepené vlasy – obrátí se na poplašené občany starší, přesvědčivě ulepený člověk se zaprášeným diplomem, jež získal ze špinavých rukou.
A ukáže se, že to, co tu už dávno všechno obklopuje ze všech stran, není prach ani špína, ale – kulturní vrstva.
A seškrabovat se nesmí v žádném případě, protože by to vedlo ke ztrátě identity… A v takovém případě je třeba zavřít se pevněji, ještě jednou otočit klíčem v zámku, zástrčku zatáhnout až k Polsku, protože ti venku nás chtějí zničit vytřením podlahy.
Sláva bohu, sílu na zatáhnutí zástrčky ještě máme; priority máme pevné, potřeby nevelké. A morálka po dobu, co jsme se nemyli, vzrostla natolik, že ani dveřmi neprojde. Zatáhnem!
Tady končí veškerá legrace. Nájemníci umřou tak jako tak, ale odpovědnost za naši identitu neseme před vlastními dějinami! Bez mrknutí oka na nás z hlubin bytu zírají včas nepohřbení upíři…
Dýchejte zhluboka.
Zdroj: echo.msk
