Tento týden je ve znamení teroru. Teroru, vykonaném na novináři, protože dělal svou práci. Teroru, vykonaném nejen na něm, ale i na jeho přítelkyni. V našich podmínkách něco doposud nepředstavitelného. Ne, nepřišlo to jako rána z čistého nebe. Všichni v posledních letech vidíme snahy o jakousi “kontrolu”, o usměrnění toho, o čem smějí novináři psát. Všechny ty poznámky o zkorumpované žumpě, presstitutech, lhářích a zločincích, které tak snadno a hladce plynou z úst některých politiků vždycky, když se někdo pokusí zeptat se jich na něco nepříjemného. Prezident se culí nad darovanou maketou kalašnikova. “Na novináře”. Ich mnogo, nado likvidirovať. A já přemýšlím. Nad tím, co ještě bude novinářům dovoleno psát.
Myslím na novináře, co se věnují tématům, možná zpovzdálí blahobytného života viděno, nevelkým. Tématům o lidech, kteří žijí pod hranicí chudoby, o lidech bez domova, nebo vážně nemocných. Nebo o lidech z menšin, odstrkovaných, vysmívaných. Myslím na novináře, kteří neváhají stoupnout si k lince v drůbežárně nebo strávit noc s bezdomovci a prožít chvíli života s těmi, o kterých chtějí psát. Proč? Protože je to třeba. Myslím na všechny novináře, redaktory, komentátory, kteří se dnes a denně probírají výroky politiků a trpělivě mezi tunami balastu, urážek, lží a nesmyslů hledají malá zrníčka pravdy – o tom, jací jsou lidé, kteří vedou naši zemi a kam nás chtějí zavést. Proč? Protože je to třeba. A konečně a samozřejmě myslím na všechny novináře, reportéry, investigativce, kteří riskují svůj život ve válečných zónách, v místech konfliktů, kteří navštěvují uprchlické tábory, či mapují činnost podsvětí, od gangů drobných kapsářů po mafie s chapadly prorůstajícími státní správou. Proč? Protože je to třeba.
Je třeba – ne, je životně důležité – znát neduhy a hrozby společnosti, ve které žijeme, dlouhá léta ukolébáváni pocitem, že svoboda a demokracie jsou nezpochybnitelným a neměnným výdobytkem sametového převratu. Je životně důležité znát stav světa, ve kterém žijeme, ukolébáváni pocitem, že válka a utrpení patří do minulosti nebo, v nejhorším případě, někam hodně daleko od nás.
Zaslouží si respekt a uznání. Místo toho teď jeden z nich dostal kulku do hrudi. Za všechny. Za všechny žurnalisty – ty, kteří dělají poctivou novinařinu. A za všechny čtenáře – ty, kdo chtějí a mají potřebu vědět. Dokonce i za všechny ty, kterým to doposud bylo celkem šumafuk a zřejmě bude i dál.
Moc bych chtěla věřit tomu, že tenhle strašný zločin nezůstane bez potrestání. A nejen to. Že poslouží jako katalyzátor – že se lidé začnou víc zajímat o věci a lidi kolem sebe, že vrcholným politikům přestanou u veřejnosti procházet všechny ty urážky a výhrůžky, že různá nízká stvoření již nenaleznou sluchu při útocích na veřejnoprávní a další seriozní média.
Jenže tomu nevěřím.
Zase jsou padlí v boji o slovo,
Za slovem tečka, v hloubce hrudi.
Mlčeti zlato, mluvit olovo.
Blahoslavení studem chudí.
Petr Kukal (KTweetuje)
