Na televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001 mám pár osobních vzpomínek. Davy lidí na Václaváku. Desetitisíce občanů, demonstrujících na obranu nezávislosti České televize. Defilé herců, režisérů, redaktorů a dalších, stojících v záběru při vysílání zpravodajské redakce z Kavčích hor. Redaktoři, odmítající opustit velín. Jana Bobošíková mávající výpověďmi “rebelujícím” redaktorům. Tričko “Stop Bobovize”. Výzva občanům na podporu nezávislosti České televize z úst režiséra Hřebejka před vysíláním jeho filmu Pelíšky.
Důvodů vzniku televizní krize z přelomu tisíciletí je nepochybně více a já si neosobuji právo určit, který byl ten převažující. Každopádně jsem přesvědčená, že ten, který tehdy dostal tolik lidí do ulic, byl stejný jako dnes – rostoucí obavy o udržení nezávislosti České televize i ostatních veřejnoprávních médií v naší zemi. Nezávislosti na politické moci a její vůli. Neoddiskutovatelnou roli v protestech hrála skutečnost, že tehdejší dva kanály České televize tvořily polovinu všech celoplošných kanálů, které na území ČR vysílaly. Internetové zpravodajství bylo stále ještě na začátku a sociální sítě neexistovaly vůbec. Omezení nezávislosti veřejnoprávní televize by v té době tedy jistě bylo o dost citelnějším zásahem do práva občanů na objektivní zpravodajství, než v dnešní době. Na druhou stranu, tehdy nebylo až tak běžné, aby někdo nazýval veřejnoprávní média “zkorumpovanou pakáží”. Také, ze zřejmých důvodů, tehdy neexistovaly konspirační weby, rozhlasové stanice či dokonce televizní kanály, které by věnovaly tolik úsilí znevěrohodnění nejen veřejnoprávních médií, ale i dalších klíčových institucí demokratického státu.
Dnes jsou na vrcholných politických pozicích lidé, kteří permanentně napadají nejen veřejnoprávní, ale všechna média, která se jim z nějakého důvodu znelíbila. Urážejí, vyhrožují, zastrašují. Nabádají veřejnost, aby těmto médiím nevěřila a jejich novináře a redaktory nerespektovala. Možné politické důvody pro ovlivňování veřejnoprávních médií, jak je známe z doby televizní krize, jsou dnes obohaceny o důvody čistě osobní – jistěže Andrej Babiš nijak netouží po tom, aby Česká televize informovala o Čapím hnízdě či dluhopisové kauze, jistěže Tomio Okamura nejásá nadšením nad rozkrýváním jeho podivuhodných machinací se státními finančními příspěvky, ať už pro jeho bývalou stranu Úsvit přímé demokracie, nebo současnou SPD a jistěže a samozřejmě Miloš Zeman neskáče nadšením z otázek na prověrku a majetek jeho kancléře, na minulost Martina Nejedlého a jeho vazby na Rusko, na vztahy s různými exponenty Putinova režimu, na důvody zatčení čínského poradce, nebo dokonce na momentální zdravotní stav.
Dnes již neplatí, že kanály veřejnoprávní televize tvoří polovinu všech celoplošně vysílajících televizních kanálů v naší zemi, přesto jsou a měly by zůstat důležitým zdrojem informací, nezávislým a neovlivňovaným momentální politickou mocí, a to ani z důvodů politických, ani z důvodů osobních. A zatím tomu tak není. I přes tlaky na osobu ředitele ČT, i přes pomluvy z úst kontroverzních politiků či jiných pofiderních postav naší politické či mediální scény, i přes všechny dezinformace šířené obskurními weby a Parlamentními listy, zatím se Česká televize drží. Stále máme Reportéry, 168 hodin a Newsroom – nejvíce kritizované pořady, protože žádají od politiků odpovědi na velmi nepříjemné otázky.
Jak dlouho? To nevím.
Ale dozajista využiji všech svých občanských práv k tomu, aby Česká televize i ostatní veřejnoprávní média zůstala tím, čím zatím jsou – nezávislým zdrojem informací pro svobodného občana demokratické země.
Sejdeme se pod ocasem!
Podrobnosti k dnešní (14.3.) akci na podporu veřejnoprávních médií s názvem „Zemane, ČT nedáme!“ naleznete zde.
