Při požáru obchodního centra v Kemerově zahynulo nejméně 64 osob. Reportáž Iriny Kravcovové
25. března v Kemerovu začalo hořet obchodní centrum “Zimnaja višňa”. Požár vypukl ve čtvrtém patře budovy hned vedle prostor kina, kde bylo tou dobou hodně dětí, protože se promítal kreslený film Sherlock Koumes. Podle údajů z Ministerstva pro krizové situace (MKS) bylo k 11:30 večer hlášeno 64 obětí; dalších 6 osob bylo pohřešováno. V některých částech centra se oheň doposud nepodařilo dostat pod kontrolu. Redaktorka Meduzy Irina Kravcovová dorazila do Kemerova v době, kdy oheň stále hořel.
Příbuzní těch, kteří byli v době požáru uvnitř kemerovského obchodního centra Zimnaja višňa, se začali shromažďovat v tělocvičně základní školy, jež byla k požáru nejblíže, už hodinu po té, co požár vypukl (došlo k tomu v neděli, 25. března kolem čtvrté hodiny odpoledne místního času). Kolem šesté hodiny večer byla už tělocvična téměř zaplněna lidmi, kteří doufali, že od zástupců MKS dostanou alespoň nějakou informaci. Ve třech třídách v druhém patře zřídili provizorní odpočívárny, na židle položili matrace a prostěradla, aby si lidé mohli alespoň na chvíli lehnout. Mnozí tuto možnost využili. V pondělí ráno kolem sedmé hodiny, když naše redaktorka dorazila do školy, zde bylo ještě 50 lidí, kteří o svých příbuzných neobdrželi přesnou informaci a stále čekali.
V tělocvičně přímo pod koš na basketbal umístili stoly a na ně dvanáctilitrový žlutý kbelík s čajem, nádobu s rozpustnou kávou, sendviče se sýrem a plastové kelímky s vodou s valeriánskými kapkami. Lidé seděli na lavičkách uprostřed tělocvičny, po dvou, po třech, někdo sám. Mezi nimi také Alexandr a Olga Lillevjaliovi, zabalení do modrobílého prostěradla. V obchodním centru Zimnaja Višeň zaživa uhořely jejich tři dcery, dvěma bylo 11 let, nejmladší pět.
Alexandr vypráví, že v neděli přivedl dcery do čtvrtého patra obchodního centra do kina, koupil jim lístky na kreslený film Sherlock Koumes, každé dceři koupil kelímek popcornu, doprovodil je do kinosálu a vrátil se do prvního patra, kde na ně čekal. Promítání začalo v 14:40 a o hodinu a půl později volala Alexandrovi jedna z jeho dcer, že se v sále objevil kouř a ona a její sestry se nemohou dostat ven, protože dveře jsou zamčené. Pan Lillevjali se jim vydal na pomoc; tou dobou už v budově bylo dost kouře.
Z mého syna se tam ještě kouří a oni mi budou cpát do pusy sendvič. Copak jste se zbláznili?
“Běžel jsem nahoru po schodech. Někdo mi do ruky strčil mokrou látku, kterou jsem si zakryl nos. Když jsem doběhl do čtvrtého patra, rozbil jsem okno, aby průvan táhl kouř nahoru, a pak jsem upadl. Lezl jsem po čtyřech a pak mi došlo, že už nemám sílu, nadýchal jsem se zplodin z ohně a ztrácel jsem vědomí. Dcera mi stále dokola volala. Křičel jsem do sluchátka, že se musí snažit dostat ven ze sálu, ale nemohl jsem nic dělat. Přede mnou už byl oheň.” Muži po tváři tečou slzy. Stále si tiskne oči, aby je zastavil.
Když se nemohl dostat k dětem sám, seběhl do přízemí, aby přivedl záchranáře. Před budovou potkal první skupinu hasičů. Chystali se hasit budovu shora.
Řekl jsem jim, že ve čtvrtém patře jsou v zakouřeném kinosálu zamčené děti a že je musí dostat ven, že jsou stále naživu. Hasiči souhlasili, ale tři minuty, zkur*** tři minuty si navlékali dýchací masky! Teprve potom vyrazili do budovy,” pokračuje pan Lillevjali. “Ukázal jsem jim schodiště, po kterém se ke kinosálu dostanou nejrychleji, a oni nejdřív vyrazili za mnou, pak jim ale nějaký člověk řekl, že na centrálním schodišti hoří, a běželi za ním. Říkal jsem jim: dejte mi aspoň tu dýchací masku, půjdu pro děti sám. Odpověděli: ‘To se nesmí, všechno musí probíhat podle plánu.‘ A kvůli nějakému podělanému plánu moje holčičky uhořely.”
Do tělocvičny vejde sociální pracovnice v červené bundě. “Mělo některé z vašich dětí křížek na červeném provázku?” zavolá nahlas. Žena, která v podřepu pospávala vedle manžela poblíž vchodu se zvedla. “Jste si jistá, že ta šňůrka byla červená? Nebyla spíš do oranžova?” zeptá se slzami v očích. “Je mi líto, ale byla červená. Jasně červená,” odpoví pracovnice.
To nejhorší je teprve před námi
Olga Lillevjaliová přijela k obchodnímu centru hned, jak jí manžel zavolal, že jsou děti mrtvé.
“Stále tam hořelo a my stáli 6 hodin venku na ulici, za celou dobu za námi vůbec nikdo nepřišel. Obchodní centrum uzavřela v půl šesté policie. Policisté se chovali vrcholně agresivně. Běhali jsme po ulici sem a tam, centrum stále hořelo. Nikam nás nepustili a vůbec nic nám neřekli. Nad budovou se valila oblaka kouře. Naše děti hořely a my se jen dívali.”
Čas od času se paní Lillevjaliová vydala do štábu, aby zjistila, co je nového, ale žádné nové zprávy nebyly. “Ve štábu nám jenom cpali do pusy sušenky a sendviče,” vypráví paní Lillevjaliová. “Snažili jsme se s mužem zastavit ve škole někoho z policistů, abychom věděli, co můžeme čekat. Ale oni nás hrubě odbyli, byli jsme jim úplně ukradení. Nakonec jsme to s mužem už nevydrželi a začali jsme křičet: “Seredjuku, vylez ven!” (Ilja Vladimirovič Seredjuk je starostou města Kemerovo, pozn. překl.) – protože jsme ze zpráv věděli, že je někde ve škole. Chápete to? Věděli jsme to ze zpráv!!! Vůbec se neodvážil vyjít k nám ven! V půl desáté už manžel popadl jednoho policistu za límec a začal na něj křičet: “Vládo, vylez ven! Řekněte, kolik dětí umřelo. Co máme čekat? Potřebujeme informace.” Paní Lillevjaliová se se starostou města zná, ví, že má tři děti, o to víc jí, jak říká, otřáslo, že s rodiči odmítl mluvit.
Slyšel jsem, že ve výtahu uhořela žena s dvěma dětmi. Strašně křičeli, volali o pomoc, ale záchranáři se k výtahu vůbec nedostali.
Prvního oficiálního vyjádření se příbuzným lidí, kteří zůstali v obchodním centru, dostalo od zástupce ředitele hlavní správy MKS Jevgenije Dědjuchona v 10 hodin večer. Podle slov očitých svědků byl zástupce zcela zmatený a řekl jen, že požár už dohořívá a nic víc není zatím známo. O něco později, k jedenácté v noci se před lidmi shromážděnými v tělocvičně objevil starosta města Ilja Seredjuk a zástupce gubernátora Vladimir Černov. Na starostu začali křičet. Lidé požadovali, aby s nimi někdo z odpovědných osob mluvil každých 20 minut. Svědkové uvedli, že úředníci s tím nejdřív souhlasili, ale potom zase zmizeli. Zdálo se, že netuší, co mají dělat. Účastníci setkání uvádějí, že kdykoli Seredjuk, Černov nebo Dědjuchin vyšli ven za lidmi, obklopovali je muži podivného vzezření. Paní Lillevjaliová říká, že jeden z nich si jejího muže poté, co se dožadoval, aby úředníci dali lidem nějaké informace, s úšklebkem natáčel na kameru.
Jeden z mužů přítomných v tělocvičně si vzpomněl, že když uslyšel o tom, že hoří, ještě před manželkou zavtipkoval, že pak zase svalí vinu na nějakého kluka se zapalovačem. Překvapilo ho pak, když zástupce gubernátora Kemerovské oblasti skutečně řekl, že někdo z dětí mohl zapálit pěnovou výplň u trampolín v hrací zóně obchodního centra (podle jedné z verzí vypukl oheň právě tam).
Během doby, co redaktorka Meduzy hovořila s Olgou Lillevjaliovou, k ní třikrát přišla sociální pracovnice a pokaždé se jí zeptala, kolik dětí jí zemřelo a kolik jim bylo let. Žena pokaždé poslušně odpověděla na všechny otázky a pokaždé začala plakat.
“V našem státě je všechno zařízené tak, že svědectví musíte podat několikrát,” vysvětlovala jí sociální pracovnice. “Neplačte, slzy budete ještě potřebovat. To nejhorší je ještě před vámi.”
Poté paní Lillevjaliovou s manželem zavolali k vyšetřovateli.
Můj syn hoří a vy mi cpete do pusy sendvič
Zimnaja Višnja nebyla nejoblíbenějším obchodním centrem ve městě, ale podle místních obyvatel tam byl dobrý bowling, bazén, kluziště, kino i kavárna. Proto tam učitelé často vodili žáky. Aljona Zipunovová říká, že její dcera, páťačka Vika, šla do centra se svou třídou na rozlučku před jarními prázdninami. Nejdřív hráli bowling, potom chvíli bruslili a nakonec šli do kina – šli na stejný film jako dcery Lillevjaliových, ale do jiného kinosálu. Promítání začalo doslova čtvrt hodiny před vypuknutím požáru. Nikdo ze třídy včetně třídní učitelky se ze sálu nedostal. Všichni tam shořeli.
“Někteří z jejich spolužáků nechtěli jít s nimi, ale ti naši šli,” říká babička Vikyiny spolužačky, která sedí vedle. “Bůh je od smrti uchránil, ale naše děti ne.”
Aljona Zipunovová potvrzuje to, co říkají i zbylí pozůstalí. I ona strávila ve štábu celou noc, ale stejně jako oni žádné informace nedostala. Sociální pracovnice se jí na to, kdo jí zemřel a kolik dceři bylo, zeptala osmkrát. “Dokonce jsem před ní utekla ven, abych od ní měla pokoj, ale i tam mě našla.”
Za další půl hodinu vyšel ven zaměstnanec centra a s konečnou platností oznámil, že další krev už není potřeba.
Kousek od paní Zipunovové vypráví muž hloučku žen, které se kolem něj shromáždily: “Slyšel jsem, že ve výtahu uhořela žena s dvěma dětmi. Strašně křičeli, volali o pomoc, ale záchranáři se k výtahu vůbec nedostali.” “To byli určitě moji,” řekne odevzdaně jedna z dívek a začne plakat.
Ženy v tělocvičně většinou posedávají a mlčky zírají do zdi nebo do země. Když jedna z nich náhle vzlykne, ostatní začnou téměř okamžitě plakat také. Čas od času k nim přijde někdo ze zdravotníků a nebo záchranářů a nabídne jim, aby se šly projít na vzduch nebo si vzaly něco k jídlu.
“Z mého syna se tam ještě kouří a oni mi budou cpát do pusy sendvič. Copak jste se zbláznili?” ptá se žena v modrých šatech a odstrkává ruku záchranářky pryč. “On už se určitě rozpadl na popel, pane bože.”
V ten okamžik matce, jejíž syn nosil křížek na oranžové šňůrce, zazvoní telefon. Zvedne ho a dvě minuty mlčky poslouchá. Pak telefon položí a začne plakat. Právě jí oznámili, že její dítě našli mrtvé pod troskami. Záchranářka k ní běží s kalíškem s valeriánskými kapkami. “To se nemělo stát,” řekne žena téměř neslyšně a pláče dál.
Potřebuji to
26. března se od šesti hodin od rána tvořila před oblastní transfuzní stanicí města Kemerovo fronta dobrovolných dárců. Většinou se jednalo o mladé lidi. V jednom okamžiku k nim ven vyšla pracovnice stanice a řekla, že další biologický materiál už nepotřebují. Může nabrat krev ještě od několika lidí, ale podmínkou je, že budou vážit víc než 60 kg. Lidé ve frontě ji začali prosit, aby nabrala krev ještě od nich. “Vždyť nejdřív říkali, že důležité je, aby dárce neměl méně než 50 kg,” vykřikla jedna z dobrovolnic.
18letá Julia Kononovová sdělila Meduze, že přišla dát krev, aby tak podpořila rodiny obětí požáru. “Sama jsem včera měla do toho centra jít na schůzku s přáteli a moje sestra měla jít na nějaké cvičení pro děti, ale nakonec jsme se obě rozhodly, že zůstaneme doma,” vypráví dívka. Kousek od ní stojí Michail, kterému uhořel pětiletý bratr. “Potřebuji to,” říká o rozhodnutí jít dát krev. Nicméně i jeho odmítli a požádali ho, aby se zapsal na nejbližší volný termín, pátek 30. března.
Podle slov šéflékaře kemerovského transfuzního centra Ilgize Vafina nikdo obyvatele města nežádal, aby chodili dávat krev. Přesto od šesti večer v neděli zvonily telefony a lidé docházeli na kliniku. Dvě hodiny po otevření centra krev odevzdalo už 70 lidí. Za další půl hodinu vyšel ven zaměstnanec centra a s konečnou platností oznámil, že další krev už není potřeba.
zdroj: meduza.io
Pozn. Tento článek má pokračování, přečíst si jej v češtině můžete zde.
