Přinášíme překlad FB statusu ruského novináře Arkadije Babčenka z 23. 6. 2018.
Tak já vám vysvětlím, jak dnes žiju. Protože se všude vyrojila spousta chytrolínů s kecy „o situaci a PR“.
Jestli si myslíte, že všechno je při starém a změnilo se jen pár věcí – tak to tak fakt není. Nic už není jako dřív. Změnilo se úplně všechno.
Nemůžu vůbec nic.
Nemůžu jít ven, nemůžu se sejít s kým chci, jet kam chci, dělat co chci. Nejen, že se nemůžu zajít s přáteli posedět někam na kafe, já nemůžu ani do obchodu. Jídlo mi nosí. Každá vycházka do města je speciální operace. Každá schůzka musí být někde v uzavřeném prostoru, předem dohodnutá, nejlíp na bezpečném místě. Plán pobytu na takovém místě se dopředu připravuje. Sejít se můžu jen s velmi omezeným počtem lidí.
Mám velké podezření, že v Rusku nějakým způsobem získali přístup k mému počítači a mobilním zařízením a mohou je číst a poslouchat, takže i domlouvat si setkání se stalo samostatnou speciální operací. A pochopitelně, nikdo nemůže přijít za mnou.
Nemáme nic. Jako že opravdu nic. Rodina byla evakuována z Ruska den před hodinou D, a protože informace o datumu se musela předat telefonicky, a telefony jednoznačně odposlouchávali, bylo nutné nechat co nejmenší časové rozmezí, aby je hloupě nezadrželi na hranicích, takže teď máme jen to, co se narychlo vešlo do auta.
Tři kufry věcí. Byt, garáž, oblečení – to všechno tam zůstalo. Mám teď všechno státní. Dokonce i vidličky. Na stoličce, na které teď píšu tenhle komentář, je inventární číslo. Mám na sobě kalhoty, které jsem dostal v márnici. Dojít si do obchodu koupit jiné nemůžu. Nechat si je poslat taky ne. Vidím kolem sebe jeden jediný a poněkud specifický okruh lidí. Z chráněného místa nevycházím. Vůbec. Vlastně ani nemám kam jít. Nemám teď žádnou práci – protože se v mé situaci opravdu nedá vymyslet nic hloupějšího, než pravidelné docházení ve stejnou dobu na stejné místo – žádné schůzky, žádná fitka, žádné obchody, žádné McDonaldy, žádné kino, prostě nic. Můj život je zas úplně napadrť.
“Zdravíčko, vzkříšenej!! Můžem se vidět?” Ne. Nemůžeme. “A kdy teda můžem, kámo?” Nevím. Jestli to dobře půjde, tak asi za dva roky.
Nemám tušení, co bude dál. Kde budu žít, jak budu žít, jak bude žít moje dítě, do jaké půjde školy, jestli bude někdy moct jen tak jít ven na procházku, prostě jen tak, bez doprovodu chlapů se samopaly.
Nic neskončilo. Chápete to? Ještě není konec. Herman na soudu vykládá, že je organizátorem pouze jedné z více skupin. Že jsou tu další. Jen v Kyjevě jich je podle něj asi tucet. Tohle je vážné. Lidé pracují, prachy sem tečou, zbraně přicházejí, před volbami budou určitě pracovat na rozkolísání stavu.
Dnes je volno (text psán v sobotu 23.6. – pozn.). Děláte si plány na víkend. A já sedím s rodinou v bunkru a skrývám se před nájemnými vrahy. Podělaná bondovka.
A chytráci, co mluví o “šaškování” a myslí si, že ve čtyřiceti letech jsem snil o takovém životě – s naprosto nejistou budoucností a bez čehokoliv – zkuste tak žít jeden týden nebo dva. Pak dělejte chytré.
Dobré ráno. Ať se vám víkend vydaří.
Zdroj: FB profil Arkadije Babčenka
