Přinášíme překlad rozhovoru s ruským publicistou Pavlem Prjanikovem.
Jsme unavená, apatická, atomizovaná společnost: publicista Pavel Prjanikov o příčinách úpadku v Rusku a šancích na změnu.
V předvečer Dne Ruska (12. června – pozn.) jsme se věnovali otázkám, jaká vůbec je naše společnost. Jaké jsou její hodnoty a zájmy? Kdy přijdou změny a kdo se stane jejich lídrem? A ustojí Rusko tlak transformace? Naším expertem na toto téma je novinář, bloger a zakladatel portálu “Tolkovatěl” a jeden z tvůrců populárního kanálu na Telegramu “Krasnyj Sion” Pavel Prjanikov.
Pavle, jaká je podle vás struktura naší společnosti z toho nejobecnějšího pohledu?
Naše společnost se velmi silně liší v závislosti na regionu. Například Moskva a Petrohrad odpovídají přibližně východní Evropě – Polsku, Česku, Slovensku, Maďarsku. To je přibližně 20 % obyvatelstva. Je tu obrovské pásmo “druhého světa”, cosi podobného současnému Mexiku nebo Evropě v letech 1920 až 1930 – rozvíjející se společenství žijící v pozůstatcích agrárně-průmyslového světa. To představuje přibližně 60 %. Zbytek – to je prostě archaismus, komunity, které uvízly ve stavu před nástupem moderního světa. To jsou hlavně národní republiky, městyse, umírající vesnice. Všechnu tuto různorodost drží pohromadě ruština a televize.
Jako celek jsme unavená, podlomená, apatická a atomizovaná společnost. Pořád se nám nedaří opustit dlouhé 20. století a přejít na novou formaci současného rozvinutého světa.
Ale podle průzkumů VCIOM je 90 % našich krajanů tak či onak pro změny.
Pro takové změny, za které se nemusí platit, za zázračné proměny. Modernizace je vždycky zkouškou a zaplatíte za ni. Proto ve skutečnosti naše společnost žádnou modernizaci nechce. Příliš mnoho jsme zaplatili v minulém a předchozích stoletích, kdy se formovalo určité městské sebeuvědomění. A společnost už si víc nepřeje cokoli obětovat, chce jakousi bezbolestnou změnu. Ale nikdo takovou změnu neslibuje. Odsud totální nedůvěra k vládě i opozici, totální odcizení 98 % od 2 % superpolitizované vrstvy u moci a v opozici.
A přece 77 % při volební účasti 67 % hlasuje pro Putina. Příjmy obyvatelstva klesají, ceny a daně rostou, neplní se ani minulé “květnové zákony”, blíží se zvýšení důchodového věku, ale většina zůstává loajální vládě. Lednici se nedaří porazit televizi?
Lid nevyjde do ulic proto, že v prvé řadě myslí na sebe. Zmoudřel a ví, na jaký represivní aparát může narazit. Zavřou vás na 30 dní, dostanete pokutu – kdo to má zapotřebí?
Pamatujete si Žvaněckého větu “my se tváříme, že pracujeme, a oni se tváří, že nám platí”? Tak je to i teď. My se tváříme, že je podporujeme, oni se tváří, že jsou spokojení a důvěřují nám. Takové němé reptání podobající se stavu společnosti v 19. století, v období tuhého nevolnictví – tehdy, když se ruský člověk setkal s těžkostmi, dával přednost tomu neřešit je, utéct od nich – do lesa, k Donu, na Sibiř, ke starověrcům. To je náš tradiční model chování.
Náš člověk byl vždy atomizován, vždy byl individualista. V tom je odlišnost od evropské společnosti, kde převládaly složité systémy trhu, dohod a měst. U nás nic takového neexistovalo. Proto, když náš člověk otevře lednici a ta bude prázdná, nepůjde s vidlemi na náměstí, ale přejde do “garážové” ekonomiky, malé pololegální výroby, o čemž mluví sociolog Simon Kordonskij. Takovému člověku je všechno, jak se říká, fuk.
Jaká sociální skupina je podle vás schopná změnit Rusko? Možná mládež?
V té potenciál modernizace nevidím. V první řadě je třeba říct, že mladých je málo, a bude jich ještě méně. Nejenom Rusko, ale celý svět přechází k moci gerontokratů. Průměrný věk Rusa je už dnes kolem 40 let. To skoro odpovídá průměrnému věku v EU. A kolem roku 2030 bude průměrný věk přibližně 50 let. Mládeže bude málo, staříků bude ještě víc a demokratické procedury budou bránit tomu, aby se mládež dostala k moci.
Společnosti prvního i druhého světa se, bohužel, s takovým problémem setkají poprvé. Všechny předchozí generace žily jinak: mládeže bylo hodně. Například v roce 1917 byl průměrný věk v Rusku 18,5 let. A po 2. světové válce, v období “oteplení” – 24 – 25 let. A když mládež převládala početně, převládaly i její nálady a ideje, mohla společnosti vnutit svou agendu, své cíle.
Efektivní protesty se odehrávají jen v mladých společnostech. Například průměrný věk účastníků arabského jara byl 20 až 25 let. Ale v dnešním Rusku naopak vidíme převládající konzervatismus. To není konzervatismus sektářů, kteří chtějí obnovení monarchie a zákaz potratů. Je to konzervatismus společnosti, která se bojí jakýchkoliv změn. Protože za posledních 20, 30 let znamenaly změny u nás jen jedno – pokles životní úrovně. A změny dnes – to jsou i migranti, zavedení totální technologické kontroly a tak dále. Mládež se v takové společnosti považuje za činitele změny, proto se k ní přistupuje se značnou opatrností.
A co má v takové situaci mládež dělat? Nechat se ovládat starci?
Možná by stálo za to udělat v některých regionech – tam, kde je mládeže hodně – experiment, vyjít mládeži vstříc. Jako například v Kalifornii – San Francisku, Silicon Valley. Tam je mnoho mladých, lidí, kteří předběhli dobu. Žijí pohodlně a odděleně od zbytku Ameriky a kašlou na to, co chce nějaký vidlák ve státě Arkansas. Myslím, že pro Rusko by to bylo východisko.
U nás by se takovým mládežnickým centrem mohla stát Moskva. Nebo, jak jsem jednou řekl žertem, Vladivostok. Ať tam mladí jedou a dělají tam všechno, co se jim líbí, včetně legalizace marihuany a jednopohlavních manželství. A celý zbytek země bude pokračovat v životu podle představ “starců”.
Jedno z posledních příznačných jmenování: syn tajemníka Rady bezpečnosti Ruska Dmitrij Patrušev se stal ministrem zemědělství, ačkoliv se zemědělstvím nemá nic společného. A to není zdaleka jediný “výhonek” vysoce postaveného Putinova spolupracovníka mezi těmi, kdo pracují na nejvyšších patrech moci a ekonomiky. Je možné, že “kremelské děti” mají v sobě modernizační potenciál?
Z jedné strany jsou to lidé systému, děti pozdní sovětské nomenklatury a nomenklatury KGB. Ale z druhé strany nemají v sobě ten ideologický náboj, mesianismus, který mají jejich otcové. Nesloužili v KGB, nejsou nositeli teorie světového spiknutí – představy, že všude kolem jsou nepřátelé a my jsme pevnost v obležení, která se musí bránit na všech frontách. Nejdou sloužit do armády nebo FSB. A už vůbec nevstupují do církve, nezúčastňují se křížových pochodů s ikonami a fanglemi.
Vstupují do státních korporací, státních bank, do různých fondů. Jsou to prostí, přízemní lidé, jejich hlavní ideologií jsou peníze, nebo, jak to jednou zformuloval Stanislav Belkovskij, monetokracie.
Ale já si nemyslím, že se spojí a stanou se novým sociálním činitelem. Spíše se rozpustí v novém, modernizovaném Rusku. To jest – potenciál modernizace nemají, ale jen těžko znamenají velkou hrozbu pro budoucnost Ruska
A přesto stále mluvíte o novém, modernizovaném Rusku. Kdo ho takovým udělá?
Myslím, že hlavním činitelem změn budou lidé ve věku 40 až 50 let (sám mezi ně patřím). Ti, kdo zažili i Sovětský svaz, 70. a 80. léta minulého století. Ti chápou i starší generace, protože jsou s nimi silně svázáni společnou vzpomínkou na Sovětský svaz, i mládež. Jsou to lidé, kteří představují syntézu epoch.
A je hodně zvláštní, že s touhle vrstvou nepracuje ani jedna z politických skupin. Státní moc se snaží zpracovat tu archaickou část obyvatelstva, to je 20 % obyvatelstva, a seniory, ty kterým je přes 60. Dohromady je to přibližně 40 %. Opozice se snaží zainteresovat mládež, ty, kterým je do 35 let. A moje generace je opuštěná, odvržená. Myslím, že vyhraje ten, kdo nakonec začne pracovat s touto generací, s jejími hodnotami. Tyto hodnoty bych nazval sociálně-demokratickými: postupné reformování země s rozsáhlou sociální složkou. Není potřeba tuto generaci strašit tvrdými změnami, ale je třeba jí říct: když to bude špatné, podržíme vás.
Někdy v půlce prvního desetiletí 21. století, když se objevily první známky izolace, státní moci došlo, že jsou potřeba nějaké mýty, které společnost spojí a zatvrdí. V roce 2012 se začalo mluvit o “duchovních svornících”, pak tento termín dokonce použili v Doktríně národní bezpečnosti. Jakou roli hrají teď?
“Svorníky” nejsou nic víc než hra politické technologie. Současný ruský konzervatismus je způsob jak uchránit své kapitály. Pokud liberalismus 90. let a neoliberalismus let nultých byly obdobím dobývání peněz, tak léta desátá jsou snahou tyto peníze uchovat. Nikdo z elity nevěří na božství cara, nikdo z nich nechodí s ikonami, nemává po ulicích bičem. Nahromadili stovky miliard dolarů a teď přemýšlí, jak to udělat, aby si na ně nikdo nevzpomněl. Na to právě potřebují ty “svorníky”. S jejich pomocí se démonizuje opozice i potenciální protestní skupiny uvnitř samotné státní moci. Dokonce jakýkoliv samostatný názor na tyto skupiny se přirovnává k protestu a znamená ztrátu postavení materiálního i v rámci mocenské struktury.
Nyní, po desetileté pauze, je hlavní úlohou elit vymyslet, jak předat moc a kapitály do správných rukou. A zároveň si zachovat právní nedotknutelnost. Až budou tyto otázky vyřešeny, uvidíme, jak se během několika měsíců všechny ty “svorníky” rozsypou a skončí v pekle, kam ostatně patří. A ti samí lidé, kteří dnes říkají, že je třeba se modlit, postit a že peníze jsou pro Rusy škodlivé a že je vlastně vůbec nepotřebují, budou tvrdit úplný opak.
Poslední, co spojilo ruskou společnost, bylo téma války: my jsme ti dobří, na správné straně světových sil – stojíme proti těm zlým, kteří jsou na straně temných sil. Zůstal tomuto “svorníku” ještě nějaký potenciál?
Svorník války účinkuje na mou generaci a ty starší. Dobře si pamatuju, jak nás jako školáky vodili do protiatomových krytů, byly tam i nějaké výbuchy, účastnili jsme se jakýchsi cvičení. A zdálo se nám, že za oceánem jsou nepřátelé, kteří oka nezamhouří, a že je třeba být neustále na stráži, opevňovat se, bránit se. Státní moc to ví a dovedně hraje na tuto strunu strachu.
Ale teď žijeme ve světě otevřených informací, na internet přichází – což před 5, 6 lety ještě nebylo – i starší generace. Usuzuji podle svých příbuzných, kterým je přes šedesát: před 3, 4 roky se dostali na internet a po novinách a televizi pro ně mnoho informací znamenalo šok. Proto se téma války pomalu rozplývá. No a mládež, ta je k ní ještě méně vstřícná. Oni nevěří ani v Nové Rusko, ani na Sýrii, a nechápou, k čemu je to dobré.
Co státní moci zbývá? Bez přestání tlačit na zvýšení hrozeb, vymýšlet něco nového. Co – to zatím nevíme. Ale dokonce i když státní moc vymyslí ještě další hrozbu kdesi daleko za hranicemi země, nemyslím, že to znovu sehraje mobilizující roli, že se semkneme kolem postavy prezidenta a tak dále. Téma války je už obehrané. Takže už se objevují problémy s politickou mytologií. Doufám, že po roce 2020 uvidíme, že společnost, vrstva za vrstvou, bude stále méně vnímavá k těmto mýtům a “svorníkům”.
Jakou dohodu tedy státní moc občanům nabídne?
Domnívám se, že uvidíme určité opakování “let nultých”, kdy převládalo téma pragmatismu, spotřeby, materiálních hodnot. Něco na způsob Putina v 1. prezidentském období, kdy ho obviňovali z liberálních reforem. Ale s určitým odklonem k sociálnu: 20 procentům dáme ryby a zbytek dostane udici.
Hlavní zájem, hlavní cíl naší státní moci je vydělávat peníze. A když zjistí, že jim ropa přestává vynášet peníze, tak volky nevolky pochopí, že jsou potřeba nějaké jiné cesty. Jakmile začne období, kdy v průběhu 3 až 4 let bude ropa stát 40 dolarů za barel, tak v jejich hlavách nutně dojde ke změně směrem k pragmatismu. Coby ideologie bude převládat ekonomismus a Rusko jako účastník severomořské cesty nebo hedvábné stezky začne hrát tranzitní roli mezi jihovýchodní Asií a Evropou. Nebo vydělávat na offshore programování. V jakémkoliv případě ekonomika nezbytně donutí vrcholky státní moci se změnit.
12. června je den vzniku demokratického Ruska. Jakou má podle vašeho názoru demokracie v naší zemi perspektivu? Dříve se za záštitu demokracie označovala místní samospráva. Ale nedávno v Jekatěrinburgu a Nižnom Tagilu přímé volby starostů zrušili. Co bude dál?
Víte, kdybychom tu měli skutečnou přímou demokracii, bez nahánění státních zaměstnanců a důchodců, bez manipulací a falšování, tak by v parlamentech a místní samosprávě seděli lidé nepohodlní jak pro elitu státní moci, tak i pro liberální opozici. Protože demokracie není výhodná ani pro Putina, ani pro Navalného. Ne proto, že jsou zpátečníci, ale proto, že nechtějí, aby většinu v Dumě tvořili rudo-hnědí v čele s nějakým Girkinem-Strelkovem a podobnými postavami, které známe ve spojitosti s Novoruskem.
Nicméně čas pracuje pro demokracii, protože dříve či později bude mezi voliči čím dál více lidí evropského ražení. O tom hovoří i sociologické výzkumy. Je stále více lidí s poptávkou po sociální demokracii: 6 až 8 % – klasičtí liberálové, a 10 % je levicových liberálů nebo sociálních demokratů. Podle míry růstu jejich počtu (a u nás všechny procesy probíhají několikrát rychleji, než tomu bylo v Evropě) budou požadovány i skutečné demokratické instituty a procesy.
Existují názory, že u nás namísto státu funguje ve skutečnosti korporace typu mafie. Ale co se stane se společností, pokud se ta konstrukce koneckonců rozpadne? Najde v sobě dost síly k vybudování skutečného státu?
Nevěřím, že se tato státní moc zhroutí přes noc, jak si to představuje opozice. Bude přechodné období, koalice staré a nové moci. Domnívám se, že mezi nimi bude uzavřen určitý “pakt o neútočení”, v rámci kterého se strany dohodnou o zachování kapitálů a právní bezpečnosti. Jsem přesvědčen, že ani jedna ze stran není zainteresovaná na rozpadu země, která jim přináší peníze, komfort a luxus.
A vůbec, Rusko – to je dinosaurus, kterého je těžké zničit, je velmi životaschopný. Což je překvapující. Vždyť se podívejte – i po roce 1917, i po 2. světové, i po roce 1991 se Rusko znovu a znovu obrozovalo. Nebo bych Rusko ještě nazval krokodýlem. V divočině přežívá ten, kdo má jednodušší stavbu. Čím je organismus složitější, tím je složitější se přizpůsobit a přežít. Ale krokodýl má jednoduché reflexy, jednoduchý nervový systém, velkou tlamu a spoustu ostrých zubů, proto je tak nebezpečný a proto žije tak dlouho. Nebo takový ”Žigulík” – ty dodnes brázdí ruské silnice, protože se dají opravit doma v garáži, některé díly si můžete vysoustružit sami. A samopal “kalašnikov” – nejpopulárnější ve světě, který přežil mnoho jiných značek a modelů, protože je nejjednodušší. Takže po roce 2020 nás čeká další cesta, ale my jí projdeme nehledě na všechny složitosti.
Jevgenij Seňšin
Zdroj: znak.com 9. 6. 2018
