Photo (c) Wikimedia Commons
Přinášíme překlad části rozhovoru, který vedla v pátek 13. 9. 2019 redaktorka rozhlasové stanice Echo Moskvy Máša Majersová se známým ruským historikem a publicistou Nikolajem Svanidzem, který je v současnosti také členem prezidentské Rady pro lidská práva.
M.Majersová: Chtěla bych obrátit vaši pozornost na to, co se teď odehrává v Praze. Doslova před našima očima. O co jde – Nejdřív se místní správa jedné pražské části rozhodla přemístit pomník maršála Koněva do jednoho z muzeí. Z ulice – do muzea. Poté se vyjádřilo ruské velvyslanectví, že toto řešení je pobuřující. Vladimír Medinskij označil starostu této části za gauleitera místního formátu (vůdce regionální odbočky nacistické strany NSDAP – pozn. překl.). To je citace z Interfaxu. A teď probíhá, řekněme, ostrá výměna určitých prohlášení. České ministerstvo zahraničních věcí vzneslo protest k ruskému velvyslanci v souvislosti s Medinského výroky. Jak hodnotíte tuto záležitost? Co se děje?
N. Svanidze: Pro nás je to nepříjemné. Ivan Stěpanovič Koněv je jeden z hlavních vítězných maršálů. I legendární postava našich dějin. Ale je potřeba si pamatovat, – a to se týká nejenom Koněva a nejenom Česka – že výsledek a to, co následovalo po skončení 2. světové války u nás a v zemích východní Evropy, je přijímáno různě. Protože my jsme pro ně ti, kdo je osvobodili a pak je znásilnili sami. Toto jsme pro ně. Osvobodili jsme je od Hitlera a sami okupovali zemi. Můžeme s tím do nekonečna nesouhlasit, zlobit se, ale to je náš problém. Oni si to stejně myslí. A mají pro to historické důvody.
M.M. Ale uběhlo…
N.S.: Jsou to země západní Evropy (patrně přeřeknutí, mělo by to být východní Evropy – pozn. překl.) To je poněkud jiný historický kontext. Ale hodně podobný bývalým republikám Sovětského svazu, zejména některým těm západním. Pobaltským zemím, bývalým sovětským republikám, které připadly Sovětskému svazu v souvislosti s tajnými protokoly k paktu Ribbentrop-Molotov. To jest Stalin a Hitler. Oni jsou toho názoru a taková je jejich historická paměť. A velmi mnoho faktů svědčí o tom, že tento názor je v mnohém opodstatněný. Proto se můžeme jak chceme rozhořčovat a stěžovat si, ale je to tak. Dotýká se nás to velmi. Pamatuji si na vzpomínky svého otce, který osvobozoval Prahu a rád vzpomínal právě na tento fragment svého frontového života, o kterém jinak mluvil jen velmi málo, nerad vzpomínal na válku. Ale říkal, že v Praze je vítali jako v žádném ruském městě. V žádném ruském městě. Protože v ruských městech je vítali s výčitkami. Jako třeba; kde jste byli tak dlouho, chlapi. Vykašlali jste se na nás. Ale v Praze je vítali jako rodné bratry, jako bratry. Pohostili, napojili, nakrmili a nabízeli přenocování. Ale tahle situace se ostře změnila po roce 1968, poté, co naše tanky vjely do Prahy, ale už ji nepřijely osvobozovat. To pro otce tehdy byla osobní tragédie. Proto nás už tak radostně vítat nebudou, zřejmě v nejbližších desetiletích, a možná už nikdy. Ale je to tak. Je třeba si to přiznat. Oni mají plné právo, při našem vztahu k I.S.Koněvovi, postavit, zbořit, nebo přemístit jakýkoliv pomník na území svého státu. Je to je jejich právo.
M.M.: A má náš ministr kultury … řeknu to jinak, chápu, že má právo říkat…
N.S.: Má, máme tu podle zákona svobodu slova. Může říkat cokoliv, co ho napadne. Následky si nese on.
M.M.: Zeptám se jinak. A proč zrovna teď?
N.S.: Cože?
M.M.: Proč právě teď začalo vadit, že tam Koněv stojí? Železná opona už přece padla před více než třiceti lety. Taky jsme bořili památníky, jak si pamatujeme. Tehdy, v tom historickém období, mám na mysli konec osmdesátých, začátek devadesátých let. Ale ten Koněv stál v devadesátých, stál po roce 2000, po roce 2010. A málem vydržel až do konce desetiletí.
N.S.: Dobrá otázka
M.M.: A v roce 2019 najednou ten skvělý místní soudruh najednou usoudil, že mu Koněv překáží a že je nutné ho uklidit.
N.S.: Gauleiter.
М.M.: Ano.
N.S. Dobrá otázka. A můžu vám ji zodpovědět.
M.M. Prosím
N.S.: Tady jsou, samozřejmě, a nemá cenu to tajit, i politické souvislosti. To se rozumí. Pokud jsou vztahy normální, nebude nikdo odklízet památníky, které se váží k historii těchto vztahů. S takovou zemí jako je Rusko. Proč by to někdo dělal?
M.M.: V takovém případě na politické kontexty reaguje Ministerstvo zahraničí RF.
N.S.: Protože je jasné, jakou reakci to vyvolá na ruském ministerstvu zahraničí a v RF. Je jasné, že to nepodporuje zlepšení vztahů mezi zeměmi. Což znamená, že do toho nikdo nepůjde. Dokud jsou vztahy dobré. Teď ale vztahy nejsou tak dobré, ale to hlavní – nejde ani tak o vztahy politické, ale o vztahy mezi národy, médii, inteligencí. Ty dnes nejsou, řečeno jemně, příliš dobré. My dnes naše sousedy děsíme. V tom je problém. Ať už jsme se k nim v devadesátých letech chovali jakkoliv, neděsili jsme je. Teď je děsíme. A tohle je výsledek úleku. Nechtějí být na nás závislí, chtějí být od nás co nejdál. Utekli pod deštník NATO. A my se divíme, že před námi utíkají. Vidí silová řešení, vidí, jak jednáme v zahraniční politice ve vztahu ke svým sousedům. Hlavně s Ukrajinou. Oni to vidí. Vidí obraz, který přichází z Moskvy. Jak u nás probíhají různé pochody a demonstrace a jak se k nim staví státní moc. Všechno to vidí. Nechtějí nic z toho u sebe doma. Jejich vztah k nám je teď složitý. Podezřívavý. Bojácný. To je výsledek.
Zdroj: echo.msk.ru 13. 9. 2019
