Novinář Semjon Novoprudskij o tom, proč jsou všechny národní myšlenky škodlivé. Článek vyšel v druhé polovině února, tedy ještě před ohlášeným stažením ruských sil ze Sýrie. Poslední dny každopádně ukazují (a Rusové se tím nijak netají), že nyní daleko více materiálu a zbraní z Ruska do Sýrie putuje, než z ní odchází.
Ty Rusy prostě nepochopíš. Co to s námi je, lidi? Pokud to někdo neví, tak bezmála pět měsíců už jsme oficiálně ve válce. A soudě podle průzkumů veřejného mínění to má obrovský vliv na zdravotní stav národa. V listopadu loňského roku centrum Levada již podruhé zkoumalo vztah veřejnosti k válce v Sýrii. Zjistilo se, že od posledního průzkumu se válka národu zalíbila ještě víc. 59 % Rusů se dnes domnívá, že by Rusko v leteckých a raketových úderech na pozemní cíle teroristů v Sýrii mělo pokračovat. V listopadu si to samé myslelo jen 55 %. Přitom zprávy související s válkou, kterou naše země vede, detailně sleduje (to patrně znamená, že sleduje zprávy v ruské televizi) stále méně Rusů: v listopadu to bylo 25 %, v únoru už jen 18 %. Více než dvě třetiny – 69 % – o situaci v Sýrii „něco vědí“ (to patrně znamená, že nesledují zprávy v ruské televizi), ale nesledují ji cíleně. 13 % o tom neví nic.
Prakticky ve stejnou dobu zkoumal VCIOM (Pozn. překl.: Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění) tradiční index, z čeho mají Rusové největší obavy. A čeho že se bojíme nejvíc? Správně, války. Tak odpovědělo 67 % respondentů. A když se dozvíte, jak byla otázka VCIOMu formulována, vyjeví se choroba ještě zřetelněji: „Jak hodnotíte pravděpodobnost výskytu následujících problémů ve vašem životě?“ Dvě třetiny Rusů se bojí války a téměř dvě třetiny si přejí její pokračování. Když už ale válku vedeme, nemá zároveň smysl se jí bát, na to je pozdě. Ale nám se nejspíš zdá, že tohle je taková dobrá válka. Taková, kterou neprovází pohřby. A přitom se odehrává tak daleko a je natolik nesrozumitelné, kdo je vlastně protivník, že průměrný člověk od sebe jen stěží rozezná vítězství a porážku. Obdivujeme rozostřené záběry na obrazovce, na kterých padají bomby na něco, není poznat na co, kdesi v předaleké zemi. Letí naše letadla a z nich padají bomby, načež se zvedá efektní oblak černého kouře. Krása. Síla. Velikost moci. Blízký východ. Nadšení se zárukou…
Na druhém místě se umístil náš strach z ekonomických problémů. I v tomto případě je strach z „pravděpodobnosti jejich výskytu“, jak zní otázka VCIOMu, poněkud zvláštní. Naše ekonomika se změnila v jeden nepřetržitý problém. Pokud můžeme věřit sociologům, pociťují na sobě krizi 82 % Rusů. Zajímavé je ale podívat se na to, kdo je oněch zbývajících 18 %. Možná že oni jsou ta skutečná „pátá kolona“. Tak říkajíc tyjí z trápení ostatních.
Proč jsme tak divní? Proč se nám líbí válka, i když ničí naši ekonomiku? Proč se bojíme ekonomických problémů, ale zároveň podporujeme politiku, která je vyvoláváním konfliktů se světem a zdravým rozumem jen zhoršuje?
Jedna z možných odpovědí je založena na tom, že se národ a moc v Rusku znovu ruku v ruce ženou za nějakou národní myšlenkou. Hledáme nějaký vyšší smysl existence naší země. Právě proto se veřejnosti tolik líbil příběh o Krymu. Není divu, vždyť jsme po rozpadu SSSR trpěli mnohými příkořími v tom celkem svobodném, ale pokořeném Rusku. Prostě žít v Rusku jako ve vlastním domě, zařizovat si ho, vychovávat děti, pečovat o staré, taková činnost pro nás zjevně postrádá smysl. To není důstojné Člověka s velkým Č, ani Země s velkým Z. Nerozumíme tomu, k čemu je „to vše“ dobré.
Vedení země – k čemu jsou jim luxusní domy se skladištěm na kožichy, ropné společnosti, které získaly lénem celé regiony Ruska, rozpočet země, se kterým nakládají jako s rozpočtem vlastní domácnosti, banky, kterým šéfují děti, firmy zapsané na vnuky. Všechno už, zdá se, mají, a přesto něco chybí. Že by respekt? A národ – k čemu je mu dobrá ta korupce, tření bídy s nouzí, takové silnice, zdravotnictví, domácí násilí? V tom všem přeci musí být nějaký vyšší smysl. Nějaké pro všechny přijatelné vysvětlení. Nějaká národní myšlenka. Bez duchovních jistot je mnohem těžší ustát ty nekonečné materiální potíže. Vlastenectví však není samo o sobě myšlenkou, proto to musí být pocit. A národní myšlenka, to je přesvědčení. Přesvědčení, které se projevuje jako vyšší smysl a cíl existence národa.
Rusko má v současnosti ze všeho nejblíže k národní myšlence velké říše. Jen jsme se ještě nerozhodli jaké. Komunistické nejspíš ne, a už vůbec ne křesťanské, neboť přinejmenším u třiceti milionů ruských muslimů ta druhá varianta nevyvolává zrovna výbuchy nadšení, není to prostě něco, co by si Ramzan Kadyrov vystavil na svůj účet na Instagramu.
Od 16. století Rusko postupně zpackalo dvě své velké národní myšlenky. Nejdříve se plánovalo stát poslední skutečně křesťanskou říší – Třetím Římem. Přitom podle přísně nastavených podmínek už žádný čtvrtý nastat neměl. To skončilo bolševickými pogromy na církev a duchovní. A teď se schází patriarcha s římským papežem a nedá se říct, že je to papež, kdo takovou schůzku potřebuje. Podruhé se zas Rusko pokusilo stát se královstvím nejvyšší pozemské spravedlnosti – královstvím komunismu, který byl považován za šťastný konec světových dějin. A tahle země prostě zmizela z mapy světa. Tento světonázor je dnes v ruském parlamentu zastoupen Komunistickou stranou RF v čele se soudruhem Zjuganovem. Inspiruje to?
Všechny naše problémy z posledních dvou let, které národ zprvu nedůvtipně považoval za výhry, pramení z pokusů přijít s novou „velkou myšlenkou“. Najít smysl existence Ruska. Přitom národní myšlenka (mimochodem, mnohé země nic takového nemají. Jakou národní myšlenku má Japonsko, Švýcarsko, dokonce i Spojené státy, co mají kromě jednotící myšlenky, že chtějí být ve všem na světě nejlepší?) obvykle bývá jen forma mandátu, který lidé dávají stá tuk tomu, aby mohl porušovat pravidla pro vnitřní nebo zahraniční politiku. Přinejmenším v Rusku to tak bylo vždy. Navíc, hledání národní myšlenky je ve své podstatě velmi nevlastenecké. Jako kdyby sama vlast pro nás nebyla dost dobrá. Hledáme tudíž vysvětlení, proč má vůbec existovat.
Pokud lidé nejsou schopni bez ideologického biče pochopit, proč zde žijí, jestli tak nutně potřebují politický doping, pak si nikdy k vlastní zemi nevybudují vztah, jaký by měli cítit k domovu, nebudou k ní přistupovat s péčí a láskou. Budou ji brát jako abstraktní zbraň, jako nástroj realizace politických cílů.
Myšlenka nadvlády nad světem. Myšlenka jedinečnosti Bohem vyvoleného národa. Vidět v ostatních nepřátele, kteří nám stále brání normálně žít a vzkvétat.
Je tu jistě ještě jeden argument svědčící pro národní myšlenku: Jak bez ní chcete mobilizovat národ a dokázat velké věci? Ale skutečně potřebujeme dokázat veliké věci? Pokud se na ruské dějiny dokážeme podívat bez ideologických brýlí, uvidíme, že naše nejlepší okamžiky byly spojeny se skutečnou mobilizací (když na nás útočil opravdový nepřítel, který ale dnes není široko daleko v dohledu), nebo okamžiky, kdy k žádné mobilizaci nedocházelo. Ty nedlouhé okamžiky, kdy stát nechal lidi na pokoji. Tehdy byl ale podle naší obvyklé logiky považován za slabý. První do vesmíru jsme letěli za Chruščova, který byl ze všech sovětských vládců nejmenší dravec. Nejlepší ekonomické výsledky vykazovala ruská říše v době vlády „slabých” carů. Například ještě ve 40. letech dvacátého století se povedlo spočítat, že za vlády cara Alexeje Michailoviče zvaného Nejtišší bylo v Rusku HDP na hlavu vyšší než za vlády jeho divokého syna Petra I.
Proto, aby se předešlo dalšímu krveprolití a krutým historickým porážkám Ruska, bylo by lepší žádnou národní myšlenku nemít. Bude lepší starat se o vlastní život. Společným úsilím se snažit udělat zemi takovou, abychom se nemuseli jeden druhého ptát, proč v ní vůbec ještě žijeme.
Zdroj: Gazeta.ru 19.2.2016
